Vladimír Vysockij: Štvaný Hamlet s bílou tváří

Legenda, o které všichni víme, ale moc nevíme…

S Vladimírem Vysockým je to trochu jako s přeludem. Všichni ho znají, všichni o něm slyšeli. Kolik ale znáte jeho básní? Kolik jste slyšeli jeho písniček v originále? A v češtině? Dostupné české zdroje se tváří informovaně, ale vzájemně si odporují. I v podobě jeho smrti, toho nejzásadnějšího okamžiku v životě. Podle jednoho informovaného zdroje zemřel na schodech domu, v kterém bydlel. Lid k tomu dodal okamžitě legendu – puklo mu srdce žalem. O Vysockého smrti se nesmělo psát, jedinou zmínku přinesl moskevský večerník, a jeho šéfredaktor byl za dva dny vyhozen.
Přitom Vladimír Semjonovič (hodí se toto důstojné oslovení vůbec k představě o Vysockém?) nebyl zarputilý bojovník proti režimu. On se jenom nevešel do zavedené představy brázdu šlapajících umělců, přestože umělcem nepochybně byl.

To, co nyní píšu, není esej, není rozbor jeho díla. Jsou to vzpomínky. Připomenutí, že takový člověk žil. Jeho život by vydal na dramatický celovečerní film – ale kdo by ho s plným porozuměním natočil? Ruský tvůrce těžko, současné Rusko není příliš vzdáleno od sovětské (pořád trochu glorifikované) minulosti. A zahraniční? Ten by Voloďovi vůbec nerozuměl, aniž by rozuměl sovětským reáliím, ty jsou pro Evropana dodnes většinou neuchopitelné.

Vladimír S. Vysockij (25. ledna 1938 – 25. července 1980) se narodil v Moskvě, ale po válce vyrůstal v tehdejší sovětské okupační zóně Německa, pozdější NDR. Jeho otec byl plukovník zpravodajské služby Rudé armády, matka překladatelka z němčiny. Voloďa zůstal v Berlíně i po rozvodu manželů a žil (později v Moskvě) s otcovou novou rodinou. Nastoupil na technický institut, ale v prvním semestru studium ukončil: celou noc rýsovali výkresy jako seminární práci. Když je ráno dokončil, polil je Vladimír tuší a řekl – tohle není pro mne. A odešel k divadlu. Po studiích na divadelní škole si všiml Vysockého slavný divadelník Jurij Ljubimov, šéf Divadla na Tagance. Taganka byl legendární soubor – kolem se soustředili umělci a intelektuálové, kteří by se asi za normálních okolností dohromady nedali. Takhle je měl režim pod kontrolou, na očích, přímo v srdci Moskvy. Bylo to jednodušší, než geniálního Ljubimova třeba nutit k emigraci. Pěkně doma a na očích. Přitom to byla jedna z výkladních skříní sovětského (ruského) divadelnictví, dobře známá i u nás.

Vysockij zde dostával velké role a rostl ve velkého herce. Legendární je jeho Hamlet, byl tak slavný, že o něm věděli i diváci v zemích, které jinak s ruským divadlem nebyly v pravidelném kontaktu. Slavná kolegyně Alla Děmidova vzpomíná na jeho zničující způsob hraní : „Razantně vbíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to, co musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má hrát Hamlet, ale tak se hrát nedá.“

Později už mezi výstupy zvracel krev. 25. července 1979, na den přesně rok před smrtí dostal přímo na jevišti infarkt. Pětadvacítky v jeho životě jsou vůbec pozoruhodné.

K hudbě, přesněji k písničkové tvorbě (od mládí hrál na piáno), ještě přesněji ke zhudebňování svých veršů, ho dovedl poslech Bulata Okudžavy. Zatoužil své verše také říkat písní. Skládal zásadně tak, že zhudebňoval už napsaný text. Vycházel z ruské melodiky, z ruské mollové harmonie s (někdy) durovým refrény. Nebyl vynikající kytarista, ale to vadilo jen přehnaným estétům – jeho zpěv byl zpěv herce, jeho hraní doprovodné, smyslem bylo sdělení. S patosem vykřičel slova, text, uměl zpomalit, nadechnout se… Uměl to víc, než o uměleckou generaci starší Okudžava. Těch písní napsal na tři stovky, básní asi sto. Za jeho života v jeho vlasti nikdy nevyšly.

Sovětský gramofonový monopol Melodija o Vysockém dobře věděl, ale Vladimír se nehodil do představy o angažovaném sovětském umělci. Tu naplňovali ti zasloužilí a národní umělci a jejich epigoni, kteří také chtěli takovými umělci být. Nakonec i ve své době nám dobře známá Žanna Bičevská byla zasloužilá umělkyně RSFSR. Spirituálové to poznali při společném turné po Sovětském svazu. Zasloužilá umělkyně Žanna jela přes tu obrovskou zemi v prázdném kupé, které měla jen pro sebe, šestičlenný kvintet v jednom kupé nacpaném muzikanty, zavazadly, kostýmy, nástroji. Nakonec – Sovětská armáda náš vzor byla z posledních na světě, kde důstojníci měli své pucfleky. Jak by mohl západní filmař pochopit tento svět?

Oficiální sovětská média o Vysockém neinformovala, a už vůbec ne o tom, že byl dvakrát ženat, než se na natáčení potkal s Marinou Vlady. Dcera ruských emigrantů, kteří do Paříže – jako tisíce jejich krajanů – utekli před bolševiky, byla vychována v lásce ke všemu ruskému. Marina byla normální Francouzka, v které se kloubila slovanská krása a pařížský šarm. Její vlastenecká výchova přinesla kontraproduktivní výsledky. Marina, v té době už hvězda evropského filmu, se nakonec dostala k nutnosti spolupracovat s komunistickým režimem a jeho vedením. Když se s Vladimírem vzali (1970), stala se členkou Francouzské komunistické strany – aby se mohli vídat, aby dostala vízum do té země, kde měla svého divokého manžela.

Vladimír Vysocij se svou ženou Marinou Vlady

Vladimír v té době znovu dostal cestovní pas. Marina Vlady byla hvězdou dvou velkých evropských kinematografií – francouzské a italské. Natáčela i v Německu, dokonce i v Československu. Pamětníci si možná vzpomenou na čs. – francouzský koprodukční snímek V proudech. Film nebyl moc dobrý, ale pootevřel na chvíli dveře do světa. A Marina byla krásná a slovanská.

S Marinou mohl Vladimír do zahraničí. Ze strany KGB cítil znatelný tlak na to, aby se už nevracel. Neměl by problém legálně se vystěhovat. Ale jak vzpomíná jeho manželka – byli spolu na Havaji, v Mexiku, opakovaně v Paříži, cestovali po Evropě, pobývali v Hollywoodu. Ale Vladimír chtěl vždycky za chvíli domů. Tam, kde slyší ruštinu. Tam, kam ho táhli jeho Koně k nezkrocení.

První gramofonovou desku natočil v Paříži. Když se vracel domů, řekl mu celník – a pro mne jednu nemáte? – Tak si taky tady jednu natočte, řekl prostořeký herec. – Celník se usmál a řekl – já už jednu z Paříže mám. A vytáhl ji.

Agenti KGB, kteří ho sledovali, ho měli ve velké oblibě. Ve své době dostali za úkol sestavit jeho denní program. Vědeckou metodou se dostali k tomu, že Vysockého rok má sedm set dnů. Vladimír v té době spával dvě hodiny denně – a psal. Jak vzpomíná Marina Vlady ve své knížce Vladimír aneb Přerušený let, Vladimír psal pořád. Všude. Vstával uprostřed noci, psal v metru, dokonce i na návštěvách. Říkal o sobě, že zná den své smrti. Přitom v rozhovoru řekl novináři – zajímalo by mne, jak dlouho tady ještě budu. Co ještě stačím udělat.

Byl těžce nemocný, ale vyslovit toho chtěl ještě hodně. Lidé blízcí smrti tu okolnost v sobě pociťují. Nutí je k horečně činnosti.

Marina vzpomíná, že Vladimír vypil sedm lahví vodky denně. Jeho matka se nechala slyšet – a k čemu je to dobré říkat, že Voloďa měl milenky, že pil? Komu to co přinese?

Vladimír Vysockij tak strašným způsobem nepil odjakživa. Alkohol mu začal časem pomáhat vydržet to hektické tempo. A pak přišly drogy. Heroin. Jeho lékaři (ten heroin mu údajně sháněli) říkají – Vladimír nebyl typický opilec, on pil a přitom pracoval.

Zemřel v noci na 25. července 1980 doma ve spánku ve své posteli. Vedle v pokoji v křesle dřímal ošetřující lékař. Vladimír měl být ráno převezen do nemocnice na plánovanou hospitalizaci. Rodina odmítla pitvu, nechtěla, aby se mluvilo o tom, že neoficiální národní hrdina byl narkoman. Přestože média mlčela, schodiště a okolí jeho domu bylo pokryto květinami. A když je milicionáři odklízeli, volal na ně dav – jste fašisti! Po druhé světové válce je to v Rusku ta nejhorší nadávka.

Na nebi létá asteroid Vladvysockij. Nevím, který to je. Všimněte si, že celou dobu píšeme o tom, co Vladimír Vysockij dělal. Ne o tom, co udělal. O jeho díle. Pořád čeká na zhodnocení. Svět už má své nové Superstar, už i v tom Rusku, odkud Vladimír nechtěl a nemohl odejít, neboť s ním byl spjat jazykem, v kterém tvořil. Patřili k sobě, a to jeho Rusko už není. Je trochu jiné Rusko, o dost jiné Rusko. Co jste slyšeli nového o Divadle na Tagance? Existuje ještě? Ale určitě jste už slyšeli o tom novém Macdonaldu hned vedle Arbatu.

(Vladimír Vysockij, z básně Koně k nezkrocení)

Podél srázu podél propasti
moji koně, koně vraní
tuhým bičem jako šílený
vás šlehám popoháním
Nějak vzduch mi v plicích schází
lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi
šeptá: Konec, konec se mnou!
Trochu zvolněte mi, koně
trochu zvolněte mi
vždyť ne bič to já velet mám
Jenže divoké mám koně
koně k nezkrocení
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám
Tak ještě je napojím
ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím…
(Psáno pro www.musicopen.cz)

Komentáře

  1. oldwomen napsal(a)

    Děkuji. Vladimíra Vysockého miluji od prvního zaslechnutí. Bylo to na jednom večírku, jen pár dní před jeho smrtí. Ze stokrát okopírovaného šumícího pásku magnetofonu….. Pro popularizaci jeho písní zde hodně udělal Jaromír Nohavica. Jeho překlady neponičily syrovost a pravdivost originálu. Kupodivu, v překladu B. Okudžavy už tak dobrý není. Mám ten pocit.
    Ještě jednou děkuji za připomenutí, že svět není černobílý a každý mé své běsy.

  2. Petrpavel napsal(a)

    Skvělý písničkář, rebel, poeta, ale raděj nevědět :
    “Vladyová popisuje svůj zážitek z Las Vegas, kde Vysockij dokázal prohrát všechny její peníze v kasinu a zbylo jen na letenky. Jistě by nebyl problém, aby Vysockij při svých cestách do zahraničí tam zůstal natrvalo. Jenže jako většina Rusů i on by měl stesk po své zemi, přestože život v ní byl takový, jaký byl. V zážitku z Benátek Vladyová prvně hovoří o závislosti Vysockého na morfiu, které nahradilo alkohol. Předtím se Vysockij pokusil překonat svou závislost na alkoholu tím, že si nechal zašít pod kůži ampuli jedu, který se při vypití většího množství alkoholu dostal do krve a způsobil smrt. Vysockij si ale ampuli vytáhl zuby z kůže, aby mohl dále pít.”

Napsat komentář