Vánoce pod lupou

Vánoce jsou ticho, nostalgie, pospolitost a vzpomínky.
Úplnou náhodou jsem ve svém archivu našel svůj 35 let starý článek Vánoce pod lupou publikovaný tehdy v Mladém světě s kreslenými fóry Vládi Jiránka. Na úvodním Jiránkově fóru je objímající se dvojice a něco mezi Santou, Dědou Mrázem a Ježíškem s nůší plnou dárků. Nadělující klepe dívce zahleděné do očí svého přihlouple se tvářícího milence: „Nedejte si od něj nic nabulíkovat, slečno. Věci jsou věci!“

V článku jsem se stopadesáti žáků, studentů a učňů z Benešova a okolí ve věku 15-19 let vyptával na Vánoce. Některé odpovědi se mi zdají pro pamětníky, ale možná i pro nepamětníky hodně zajímavé, přinejmenším jako ilustrace života společnosti těch let. Tázaným je dneska skoro padesát… Vybírám…

Vánoce mám ráda, že je volno
Mám je ráda. Je to taková změna v každodenním životě a já mám změny ráda./ Je spousta jídla, překvapení a častěji než jindy se setkávám s přáteli./ Nemám je rád, brzo zavřou krčmu./Každý se snaží být k druhému milejší a ohleduplnější./ Když napadne sníh, máte pocit, že se vracíte do dob a zim z obrázků Josefa Lady./Nemám na nich ráda, jak je před nimi každý ulítaný, aby sehnal to, co chce dát druhým./Protože je hodně jídla a hezká televize./Poslední dobou se o Vánocích nudím. Představovala bych si na nich více hudby – moderní i v televizi./ Mám je ráda, že je volno, ale nemám je ráda, když se zvážím, padá na mě hrůza./ Stromy v lese připomínají obry z pohádek./Vánoce jsou fajn kvůli dárkům a ponocování./ Už i ty poslední dny jsou ve škole příjemné. Tpo napíšeme na tabuli „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu, uklízení, pečení – není čas na učení.“/

Povšechně je z odpovědí cítit touha a těšení se na dárky. Díky mnoha položkám „nedostatkového zboží“ se dárky musely kupovat, když byla šance je sehnat. Větší dárky se tedy schovávaly převážně na Vánoce a o to větší na ně bylo těšení.

Chtěl bych koně černého
Chtěl bych dpostat kvalitní gramofon. Ale jestli to rodiče vědí, to nevím./ Vím, že to u nás nejde, ale kdyby to šlo, chtěl bych mikroskop a kolo-galuskáče./ Magnetofon, kozačky a dva roky prázdnin./ Bezvadné vybavení na lyže a malého bráchu./ Jeansy a motocykl. To ale nejde, protože stavíme barák./ Protože mám ráda koně, chtěla bych koně černého./ Model letadla na vysílačku, hoblovku a cirkulárku./ Zasnubovací prstýnek.

Na otázku po přání, i když asi nesplnitelném se nejčastěji objevovalo přání dostat magnetofon (24%). Následoval malý motocykl Pionýr, lyžařské vybavení gramofon, pes, kožíšek, kolo , džínsy a barevná televize.
Poukazuji v článku na to, proč je finančně dostupný kazetový magnetofon stále bolestí trhu a také, proč je problém stálý nedostatek džín (ty tuzexové, ty co stojí skoro tisícovku), proč se musí kupovat za načerno sháněné bony a stát hodinové fronty a doufat, že na vás dojde.

Tátovi bych koupil blatník k autu
Kdybych mohl, koupil bych naší rodině auto, tátovi soupravu naopracování dřeva, mámě mixér a ségře gramofon nebo magnetofon./ Kdybych mohl, koupil bych rodičům novou sedačku./ Tátovi sto tisíc na opravu domu./Matka by si přála nějakou zahradu. Ona by měla ráda vlastní hroudu hlíny s kytkama, aby se o ně mohla starat./ Ráda bych dala bráchovi magneťák, ale to je ve snách./ Babičce a dědovi prase./ Mámě nějaký robot do kuchyně, švárovi nářadí k autu,, starší ségře, turistickou výstroj, silonovou bundu, mladší sestře teplákovou soupravu a sportovní boty, nejmladší sestře velkou obrázkovou knížku o zvířatech, bráchovi bych půjčil na koně a švagrové bych koupil šaty posle poslední Burdy./ Rodičům bych chtěl vrátit zdraví a sílu./ Sestře nábytek, otci barevnou televizi a mámě 400 bílých talířů, aby měla na co malovat./ Babičce trochu spravedlnosti,pořád se s námi hádá. Mámě chlapa, víc času a míň práce a hezký kabát./Babičce víc zdraví a tátovi lepší náladu./ Mamince bych nejradši dala elektrický šicí stroj,, bráchovi autodráhu a tátovi nový blatník k autu, protože ten starý mu už brzo upadne./ Babičce nové umělé zuby./Nějakej přístroj, kterej by mámu odnaučil kouřit./Sestře digitální hodinky, babičce nový nábytek a dědovi atlas hub./ Sestře rybičky, mamka je do bytu nechce./Mamince šicí stroj na elektriku, protože ona musí pořád šlapat./Matce látku na šaty, otci chladič do auta, aby mohl zase jezdit, neteři živé miminko, protože ho moc chce.

Tabulka nedosažitelných dárků začala autem (20,4%), pokračuje kožichem, barevnou televizí, džínsami, magnetofonem, automatickou pračkou, motocyklem, náhradními díly do auta, pletacím strojem a motorovou pilou. Opět skoro pětina dotázaných povyšuje prachsprosté džínsy za nedosažitelný dárek…podobně jako náhradní díly k autu.

Průměrná suma na dárek pro jednu osobu byla „kilo“. U učňů, kteří si už přivydělávali bylo pod sto padesát korun.

Většina peněz studentů na dárky pochází z prázdninových brigád, chmelové brigádě sběru odpadových surovin, sběru léčivých bylin, někdy za pomoc doma, někdy něco šoupne babička… Část peněz pocházela z ušetřeného kapesného (Mimo peněz na týdenní jízdenku dostávám 50 Kčs měsíčně. Stravuji se doma, když je vyučování až do večera, maminka mi dává víc jídla s sebou. Z těch peněz si ale platím i vstupné na diskotéku – 12 korun vstup! – a jsem bez úspor.).
Pokud něco jako kapesného existovalo, bylo průměrně 50 Kčs měsíčně, ale záviselo na prospěchu, prohřešcích, pomoci doma, ale i na momentálním stavu rodinné pokladny.
Na rozdíl od současnosti, učňové a studenti chodili na obědy do školních jídelen fast foodům se říkalo automaty a chodilo se tam maximálně na vlašák a párek.

Asi nějakou voňafku
Vzhledem k částce 100 Kčs na jeden dárek pro jednoho člověka z rodiny, nebyl moc velký výběr, navíc se člověk často setkával s odpovědí prodavačky: Nemáme, zeptejte se po vánocích…
Devětačtyřicet procent studentů a učňů kupovalo kosmetiku. Kluci většinou nějakou „voňafku“. Třetina udělala tržbu v prodejně knih, pětina utrácela za hračky, dále pak punčochové zboží, bačkory, košile, trička, levnější svetry, gramofonové desky nebo magnetofonové kazety, kuřácké potřeby, potřeby na holení a frčela trička s nápisem!

Abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo
Na to, co by si přáli, jsme odpovědi už četli. Ale co je z toho asi pro rodinu dostupné?
Snad náušnice, kterými se ozdobím na maturitní ples a sametové kalhoty./Aby se sešla celá rodina./Brusle, ňákou pětku a něco na čtení./Snad dostanu kozačky a kabát./Užitečnou věc, která mi vydrží celý život./Stačí mi sebemenší pozornost, abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo./ Struny na housle za sto padesát korun./ Nějaký magnetofonový pásek nahraný lepšími písničkami./ Snad nové džíny./Klobouk myslivecký.

Statistika: Magnetofon (17%),džíny,kniha, svetr, lyže, kalhoty, boty, gramodesky a kazety, brusle,lyžařská výstroj, blůza nebo tričko.

Co ale bohužel asi nedostanou?
Většina konstatuje, že pro praktické rodiče není vůbec důležitý magnetofon, který by si přáli nejvíc. Zůstal tedy hlavním snem…
Dostanu asi pyžamo a možná i výhybky k vláčku, jestli táta sežene marky a koupí to v NDR, protože u nás se nedostanou./ Asi to bude jako každý rok: Svetr, kalhoty a ponožky./Moc toho nedostanu, musíme šetřit./Asi to, po čem vůbec netoužím, nějaké nemoderní svršky./ Bohužel, kytara to asi nebude.

Vánoce se liší tím, že se sejdeme
Uděláme si jeden na druhého víc času a nepřipomínáme si starosti, jako že se musí opravit okap atd./ Vánoce se liší za prvé tím, že se všichni sejdeme a za druhé tím, že se veselíme./ Rodiče jsou v lepší náladě a nemají řeči./Rodiče si tolik nenadávají.

Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace
Co považovali za onu proklamovanou vánoční pohodu? Jak probíhal Štědrý den (večer)?
Pojďme a poslyšme:
V šest večer se všichni sejdeme u večeře. Po ní začneme s rozbalováním dárků. Potom nám přijdou tety s dětmi a dlouho do noci se bavíme a zpíváme./ Večer se jedí stará česká jídla – rybí polévka, černá omáčka s vařenou rybou a vánočka. Pak se díváme na televizi, rozdají se dárky, posloucháme vážnou hudbu, aby se udrželo kouzlo vánoc./ Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace./ V sedmnáct hodin slavnostní večeře ve svátečních šatech, pak si předáme dárky a do konce večera televize./ Večeře při svícnu, rozbalování dárků, pak polárkový dort, rozkrajování jablek a svíčky v ořechových skořápkách./ Večer se najím,e,pak se vrhneme na dárky. Vzpomeneme na člena rodiny, který je v nemocnici a pak se díváme střídavě na první a druhý program./ Babička se pomodlí u stromečku, my čekáme u stolu, potom se večeří, připíjí, hledáme zlaté prasátko, krmíme domácí zvířátka a rozbalujeme dárky. Dopoledne strojíme stromeček, odpoledne se připravuje večeře. U stromečku si zazpíváme, sestra zafidlá na housle rozbalíme dárky a díváme se na televizi./ Jíme jenom ráno, protože jak se říká, neviděl bych zlaté prasátko. Potom jsem až do večera s klukama na rybníku a bruslím. Večer jsme lépe oblečení než ve všední den, je to taková malá slavnost.Po večeři si rozdáme dárky, poděkujeme si a začne zábava a je nám hej./Navečer jdeme na hřbitov, pak je slavnostní večeře, rozbalí se dárky, radujeme se z nich, , sledujeme televizi a po půlnoci se hraje naše oblíbená hra kanasta./ Štědrovečerní večeře se jí při televizních novinách, aby nám neutekl program.

To byly vánoce 1979!
Ano, tehdy se psaly ještě s malým v.
Jak na Vánoce (ano, teď se píše velké V) vzpomínáte vy?
Jaké dárky jste vy nacházeli pod stromečkem?
Jak vy jste oslavovali slunovrat? Jak se u vás slavilo narození Krista?

A co radí Vladimír Jiránek na závěr sondy do vánoc 1979?
Na obrázku sněhulák, do něhož mlátí chlap se lopatou a text:
„Uplácejte si k vánocům sněhuláka!“

P.S.
Protože jsem se letos nemohl věnovat psaní na Brejle, opakuji články z dřívějších let. Promiňte, příští rok budu mnohem pilnější…

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    Na Vánoce mého dětství vzpomínám rád. Nemohl bych o nich vyprávět dlouhé příběhy, jsou to jen takové poskládané střípky vzpomínek. Jen hezkých a pozitivních. Všude plno sněhu, doma teplo a voňavo. Dodržování vánočních tradic, od jídla a pití až po dárky vše skromné, z dnešního pohledu chudé, ale nikdy jsme nebyli bez kapra, řízků, salátu, chlebíčků, cukroví, vánočky i těch často vzpomínaných pomerančů, mandarinek, banánů, fíků, datlí, buráků a jiných ořechů. Od Ježíška vždy něco praktického oblečení, nějaké hračky a hlavně knihy. Knihy pro nás děti, knihy pro rodiče. Posílali jsme spoustu pohlednic a hodně přání nám pošťák pan Korbel přinášel. Celé dny, až dlouho do večera jsme jako děti byli venku a vraceli se domů jako sněhuláci, promočení až na “punčocháče” s kusy ledu na teplácích. Potom se vše sušilo nad sporákem a my si zahřívali nohy v lavóru. Kdy vám naposledy “zašlo za nehty”? Mě snad jen v tom dětství. JK se ptá, jak vzpomínáme na své Vánoce. Já moc hezky a čím jsem starší, tím intenzivněji. Ne pro ty skromné dárky, ale pro tu nádhernou atmosféru.

  2. wbgarden napsal(a)

    Sněhulák anó.., vivát puberta, před skoro padesáti lety jsme ešče bujaře vykřikovali…

    Na vánoce místo ptáka
    postavíš jí
    sněhuláka….

    /To myslím není z mé klábosnice../
    Jinak Olinku v našich končinách se punčocháčům říká štrample…
    http://lh6.google.ca/abramsv/R6a_yO9HrYI/AAAAAAAAGRE/rkkNHgJ3-IQ/s1600-h/suicidal-snowman.jpg

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Die Strumpfhose. Nejsi ty z bývalých Sudet? Dělávali jsme s klukama nejen sněhuláky, ale také parádní iglů a hřiště, co se na něm v létě hrála házená, chlapi postříkali a udělali z něj regulérní kluziště, s lajnama, mantinely a osvětlením. Nasadil jsem šlajfky a už se frčelo. Starej Kvoch, když se šel dívat na hokej, brával si sebou březové koště na kterém stál, aby ho nezábly nohy. Měl klobouk, na uších krásný klapky jak sluchátka, v hubě viržinko a huberťák. Když na jaře tálo, obcházeli jsme mantinely a hledali drobáky, co lidem upadly do sněhu. Víš, že jsem si taky jako blbec olízl kliku? Naštěstí jsem to rozdýchal.

  3. Eva napsal(a)

    Na vánoce svého dětství vzpomínám s přibývajícími léty rok od roku intenzivněji.
    Sáňkovat jsme chodili z “pešuňku”. Bruslit jsme chodili na luka – šlajfky, sáňky, koště na odmetení a jezdit se dalo po lukách hodně daleko. Na vánoce smrček, svíčičky, prskavky, sebemenší maličkost udělala pod stromečkem radost. Hlavně knížka, knížka tam musela být a byla vždycky. Jako odrostlejší holka jsem si přála župan. Když jsem viděla pod stromečkem velikou krabici a v ní byl ten vysněný župan, tak jsem se ptala táty, kde tu krabici měl schovanou, byt zase nebyl tak velký, abych na tu krabici někde nenarazila. Tatínek se lišácky usmál a pravil: : 14 dní jsi nad ní spala.” Krabice byla pod mou postelí. A místo zvonečku šel táta do ložnice, natočil budík, ten zazvonil a já jsem věděla, že Ježíšek je tady. 🙂

  4. wbgarden napsal(a)

    Oline křesťanské vánoce na krku a ty s klikou. Kdo nelízal, proboha, že, a ti kteří to rozdýchali, myslím, lížou dodnes.
    Dám Lízu…
    http://www.bugaga.ru/uploads/posts/2011-12/1323681441_fun-14.jpg

  5. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Někde jsem četla: “Lezte domů oknem, Ježíšek je přede dveřmi”, onen lehký český humor mi zapadl do srdce. Přání bych mohla třídit do krabiček, sny bych vytapetovala pokoj. Málokdo si v těchto dnech vzpomene na ty, co jsou sami, ale asi je to tak v pořádku a já mám to štěstí, že se mne netýká skrčená poloha pod peřinou.
    Ráno mne vzbudil kocour.
    Jen si tak pomňoukával, mrskal fousky i ocáskem. Ze zvyku jsem nasypala kapsičku, pohladila chlupatá ouška a sáhla po hrnku. Mám tak ráda ty chvíle, kdy je venku ještě tma, občas se ozvou kroky na chodbě čilejší člověčiny a já hodím první pohled do mého stálého společníka notebooku. Prolítnu emailovku, smažu spamová přání a usměji se nad těmi konkrétními. Jsou pro mne, někdo napsal pár řádků s mým jménem. Jak málo stačí.

    Venku se probouzí obloha, okna i kosi. Pomalu míchám lžičkou horkou kávu. Z fotky se na mne usmívá maminka. Ten pohled už nevyvolává bolest z odchodu, spíš dojetí a tichou vzpomínku.

    “Zasněžené okolí, oteplovačky, boby i sněhuláci. Byla mi zima a s kamarádkama jsme pokukovaly po ozářených oknech. Někde svítila blikátka, jinde hvězdy. Občas se objevily stíny pozdních zdobitelů stromů, házejících řetězy. Bylo mi deset a tahle doba před večeří mi utkvěla v hlavě víc než zapálení prskavek. Kolem páté mne maminka volala svým “Ivko, domů” a já celá zmrzlá, ale natěšená oklepávala sníh ještě na chodbě. Tenkrát jsem si myslela, že nikdy dospěji. Že to dětství potrvá na pořád.”

    Blíží se mi padesátka. Myslím, tedy jsem, byť mi nohy neslouží a růměnec nedodává každodenní procházka. Ty pocity jsou ale stejné. Nepotřebuji dárky, i když mne každý balíček dovede do slastného očekávání. Růměnec dodá objetí vnoučat nebo vločka, spadlá na nos. Netrápím se slůvkem “kdyby”. Prostě si užívám den po dni a ač se může zdát, že občas zateskním, pravdou je, že je mi hezky. Další svátky, kdy jsem, prostě jsem.
    Zpomalte.. šťastné a poklidné svátky vánoční přeji..

  6. lukrecia napsal(a)

    Včera jsme jeli do Prahy. Dopoledne, kdy už nepadal sníh, ale ještě se držel na stromech a ve slabé vrstvičce i na zemi. Zaútočilo na mne vánoční kouzlo. Připomínala jsem si, že zvířátkům je asi zima, ale ten les byl jako sestavený ze samých vánočních stromečků. Dívala jsem se a nevzpomínala. Někdy je to i moudřejší. Protože Vánoce, které bývaly, už nebudou. Svět se mění. A dneska jsem zdobila stromeček. Věšela jsem bonbony – a najednou na mne to vzpomínání padlo. Atmosféra minulého času. Dětská nedočkavost a dobrovolný půst, čekání na hvězdičku a pak svíčky na stromečku, který provoněl celý byt. Stromeček máme umělý. Jak říkám, svět se mění a Vánoce, na které vzpomínáme, už nikdy nebudou. Všem nám přeju hodně zdraví a krásné zážitky v pohodovém ovzduší, kde je hlavně plno lásky. Když budeme mít tohle, máme všechno.

  7. Strejda OLIN napsal(a)

    Kruh se pomalu uzavírá, vracíme stále intenzivněji do dětství, setkáváme se s rodiči, bývalými kamarády a spolužáky, vybavují se nám detaily 50 let staré a zapomínáme, co bylo včera. Jsme citlivější k bezpráví, nepravostem, amorálnosti nebo třeba “jen” k němé tváři. Máme větší pochopení k nemocným, nemohoucím i bezbranným. Radujeme se z maličkostí, dokonce i z dalšího nového rána. Není to zase až tak blbej věk. Lukrecia, Eva a Ivet, moc hezké čtení.

    • lukrecia napsal(a)

      “Blbej” věk to snad není, ale bolí z něj kolena a u srdce tlačí stesk po tom, co bylo a už to nemůžeme mít. Ono se po nás žádá, abychom stárli do moudrosti, ale jak poznat, co to obnáší?

      • Ivet - Mejsehezky napsal(a)

        Stesk po minulosti, to je ono, nostalgie dávných dob..
        Včera jsem poslouchala písničku Jirky Schelingera “Čas”, hudba i slova mne dostala do těch kolen, ale pravdivost slov je úchvatná. Lukrecio i Strejdo Oline, mějte moc hezké a poklidné vánoční dny..

      • Mirdulis napsal(a)

        Kdyby bolela jen ta kolena, to by byla paráda ! Ale pravda je, že na tyhle bolístky a bolesti pokročilého věku se najdou nějaké tabletky nebo kapky, ale dají se přemoci i tehdy, kdy nemáme hlavně žádnou bolest na duši či na srdci. Šťastné a poklidné svátky!

  8. lukrecia napsal(a)

    Milá Ivet, moc děkuju a hodně pěkného Vám přeju z celého srdce. Kéž by nám všem nadělil Ježíšek pořádnou porci zdraví a taky sílu, abychom se cítili šťastní a užiteční. Bez dobré vůle to samozřejmě nejde. Až zasvítí první hvězda, přejte si něco úžasného. Zdravím.

    • Ivet - Mejsehezky napsal(a)

      Lukrecio, obávám se, že bude zataženo a hvězdy zůstanou zraku skryty, ale to hlavní přání přece jen do ticha zašeptám, co kdyby.. 🙂
      Mávám z Litvínova 🙂

      • Mirdulis napsal(a)

        Ivetko, známe se na dálku už nějaký ten pátek a mnohý pěkný řádek jsme si za tu dobu navzájem vyměnili. Inu, letí to, letí. A tak si myslím, že dobře víš, co všechno dobré Ti přeji. Ať je Ti dlaň Boží i nadále příznivě otevřena, ať Ti nadcházející rok nepřinese ani minutku bolestného zklamání, ať Tě obklopuje láska a pochopení… Žij blaze a kirásně! Mirdulis

      • lukrecia napsal(a)

        Milá Ivet, i když je nebe zatažené a fujavice řádí, já tu hvězdičku vidím! Dnes máme teplíčko, beze sněhu, ale taky jsem ji viděla. To si představuju, že je to Ježíškova navoigace, když letí fofrem na obláčku a kouká, kam má co nadělit. Dneska nás při večeři zlobily svíčičky, zhasly a zprovoznit se je podařilo až po večeři. I svítili jsme svícínkama, rozestavěnýma po stole i na oknech. A bylo to takové milé, i když jsem se rozčilovala, protože ten stromeček jsem včera strojila celé odpoledne. Tím větší radost mě popadla, že máme světýlka tam, kde jsme chtěli. Moc Vás pozdravuju, hezký Štědrý večer přeju a hodně hvězdiček pro Ježíška.

  9. Strejda OLIN napsal(a)

    Děvčata, jen vás tak zdravím po ránu 🙂

  10. Strejda OLIN napsal(a)

    Tobě Honzo, ale i všem, kteří sem v tuto předvánoční dobu zabrousí, přeji krásné a poklidné Vánoce v kruhu svých blízkých. V novém roce 2014 ať jste zdraví a nic Vás nebolí na těle, ani na duši. Věřte, že pak budete mít důvod být skutečně šťastní!

  11. Jan Krůta napsal(a)

    Milý Oline, měj se krásně co to dá… 🙂 Na jednu stranu na to člověku už stačí málo, ale neznamená to, že už nemáme nárok prosadit si své a mít svoji hlavu. Určitě umíme víc ocenit a najít (hledat) hodnotu.
    Díky!

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Elementární prioritou a předpokladem všeho je dobré zdraví. Zdravý člověk lépe vzdoruje pocitům zbytečnosti, malomyslnosti, prohry, beznaděje i stařecké lhostejnosti a apatie.
      I když se již “kácí v našem lese”, i když stojíme na “vedlejší, slepé koleji”, odpojeni od lokomotivy, měl by náš hlas (obecně nás seniorů) být slyšet a mělo by mu být nasloucháno (a my bychom měli umět svůj hlas pozvednout). To se dnes nedělá, přestože si kdysi (a v mnohých kulturách stále) rad a názorů starců vážíli a často dokonce záleželo jen na jejich rozhodnutí. Taková “Rada starších” má své opodstatnění a určitě nebyla využívána jen z plezíru. Není nad osobní prožitek a zkušenost, předávání osvědčeného a varování před chybami. To dnes bohužel nefunguje.
      Honzo, hodně zdraví a nezbytného štěstí v osobním i profesním životě v novém roce – Tobě i rodině a všem Tvým blízkým!

  12. Jan Krůta napsal(a)

    Tohle naše psaní je právě ta naše “revolta”. V tichosti obýváku zaklínáme do řádků ta naše zkušenostní moudra, protože máme pocit, že by nás někdo měl poslouchat, leč neposlouchá. Ale zkušenosti jsou jen málo přenosné…

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Možná že právě druhá komora parlamentu by mohla hrát úlohu oné “rady starších”, být ochráncem Ústavy, ombutsmanem práva a zdravého rozumu. V ní by měli zasedat lidé starší 60 let, kteří ve svém životě prokázali charakter a morálku, dokázali udělat kus práce pro společnost a mají všeobecný respekt. Měli by v ní zasedat vědci, profesoři, inženýři, lékaři, filosofové, umělci, učitelé, zemědělci, dělníci.
      Měla by to být neplacená, čestná funkce.

      • poletucha napsal(a)

        Kdo a podle jakého klíče bude vybírat? Hradnímu pánovi už taky bylo 60 a hloupý rozhodně není! Dtto ten předchozí :(.

      • Strejda OLIN napsal(a)

        To je Poletucho ten náš věčný problém – hledat důvody, proč to nejde. Selský rozum vynechává a tak se hledají důvody. Ale hlavně schází dobrá VŮLE. Jenže jakýkoliv opravdu nezávislý, nezaujatý a nestranický subjekt, který by mohl eventuálně někomu bránit v nezřízeném bohatnutí a nestoudných krádežích nemají mocní zájem ustanovit.

      • poletucha napsal(a)

        Oline, omlouvám se, ale vždyť tu “radu moudrých” – Senát – vybíráme. Není moje ani vaše vina, že to dopadá jak to dopadá. Chyba bude schovaná … kde? Buď ve způsobu nominace a výběru, nebo v principu. Já vám mám už delší dobu pocit, že prostě v soutěži těch schopných tady vítězí ti schopní všeho. Mé síly jsou slabé, zrak chabý, ale koště, ba i vidle jsou připraveny. Nejsem ovšem z rodu dona Quijota, jako manažer jsem už taky selhala na celé čáře, takře zatím vyhlížím, je-li na obzoru nějaká síla, které bych mohla pomoci. Zatím nevdím, to bude ten zrak…

  13. Jan Krůta napsal(a)

    O něco podobného se pokouší organizace Czech Top 100, která zakládá jakousi Radu, která má takové lidi zahrnovat. Ale jestli o rady této Rady bude mít někdo zájem, to netuším. Jsem skeptik.

Napsat komentář