Svatováclavský dub

Dubu trvá celá staletí, než se rozpřáhne v svalnatý strom. Staří Řekové zasvětili dub Héliovi, bohu slunce, a Apollónovi, bohu umění, a vítěze věnčili dubovými listy. Germáni ho korunovali na krále lesů.


Dub a jeho listy zaujaly první místo na erbech měst a šlechtických rodů, svými motivy zdobily pancíře a rukojeti sečných zbraní. V oděvech nosili rytířové zašité listy dubu, které je měly ochraňovat v bitvách. Později se dub přestěhoval na medaile a válečné kříže, na kuřácké a psací potřeby, na knoflíky a jiné ozdoby mužských oděvů. Stal se symbolem moci, síly a vítězství, stal se fetišem mužů.

Ve Stochově u Kladna roste jeden z našich nejstarších dubů. A také nejpamátnějších. Lidé mu říkají Svatováclavský dub.

Sázet duby a lípy při výjimečných událostech bylo zvykem našich dávných předků. O tomhle dubu se vypráví, že roste na místě, kde se narodil kníže Václav, a že tady stával kdysi hrad českých knížat na obranu proti odbojným Zličanům. Dub prý vyrostl z hole ovčáka, který hnal stádo kolem ve chvíli, kdy se kníže narodil. Ovčák z radosti zarazil hůl do země. A měl také vyrůst z kopí hradního strážce. Podle jiné pověsti jej zasadila chůva a pak ho zalévala vodou, v níž byl malý kníže koupán. Dokonce název Stochov, jak se říká, je odvozený od sto chův, protože právě tolik chův měl prvorozený kníže Václav. A větývku dubu prý daroval zbrojnoš ze Stochova královně Dagmar, která se provdala do Dánska. Větvičku si pověsila na stěnu ve své komnatě, a kdykoliv na ni pohlédla, pokaždé si vzpomněla, že tam daleko jsou její Čechy. Pověsti tedy vyprávějí, obcházejí pravdu jako okrasný plůtek, a první opravdové záznamy o dubu tu máme až z roku 1807, kdy o něm píše milčický rychtář František Vavák ve svých Pamětech.

Cedulka s nápisem na kmeni je stručná:

„Tento dub zasazen byl r. 903 sv. Ludmilou při narození sv. Václava na hradě, který tu kdysi stával. Dub měří 8,50 m v obj.“

Bral nebi výšku, ač byl uvyklý na jiné nebe, staré tisíc let. Jeho mohutný prohnilý kmen a větve svíraly objímky a dlouhá táhla jej kotvila k zemi, aby se nerozlomil. Dutinu v něm zakrývala šindelová stříška, a když jsem se naklonil, zahlédl jsem dřevěné trámky, které kmen vyztužovaly zevnitř. Prohnilá místa byla vyčištěna a vydezinfikována. O dubu se říká, že pět se let roste a pět set let umírá. Tenhle umíral.

Kolem dokola byl barevný plůtek a záhon s květinami. Z otevřeného okna nedalekého stavení bylo slyšet rádio. Děda, který se vykláněl z okna, říkal, že je mu pětasedmdesát, a kdyby žil tak dlouho jako ten dub, že by ho to ani nebavilo, co by taky pořád dělal. A já zas říkal, jej, to bych bral a určitě bych mechem neobrostl, a chvíli jsme se dohadovali, jakže dlouho žil biblický Abrahám, kterému jsem trochu záviděl.

Chodil jsem kolem dubu, obcházel ho, jako člověk někdy obchází sám sebe, když toho chce moc říci a neví jak. Občas na člověka přicházejí takové chvíle, kdy se rozpřahuje jako strom do všech světových stran a všude, kam pohlédne, je on sám, a jindy se zase člověk choulí do sebe a všechno, co vidí a slyší, se v něm zhušťuje a uskladňuje kdesi hluboko na jeho dně. Stojí a naslouchá šumění stromu, tomu prazvláštnímu tichu, které člověka smiřuje a vyrovnává jak váhy na život.

Později jsem navštívil ještě další památné duby a lípy a vždycky jsem pocítil jakési očarování jejich majestátem. Staré stromy jsou jako hrady. Patří středověku, mají své příběhy, ale nemají své mrtvé, nikdy se o ně nebojovalo. O to jsou krásnější. Jsou vyvrcholením síly země. Pod kořeny mají jako poklad zakopané jitro a dovedou svítat. A jejich šumění rozumí jenom ten, kdo se umí zastavit a naslouchat mu a zároveň umí naslouchat i sobě.

Komentáře

  1. Camilla napsal(a)

    Vztah ke stromům je mým celoživotním darem.
    K mnohým se váže nějaká pověst, strom je opředen historickou událostí, ať již pravdivou nebo smyšlenou. A nejde ani tak o to, jak je historka pravdivá, ale prostřednictvím této historky o vztah k danému stromu.
    Pod jedním prý potkal Oldřich Boženu, pod jiným opisoval český bratr v době temna Bibli.
    Já nepotřebuji pomoc příběhů, pro mne je každé setkání se stromem potěšením a zážitkem.
    Staré stromy kolem nás jsou často místními pamětníky. Svědčí o tom nezřídka sakrární prvky v podobě božích muk, kapliček, křížků, nebo jen prostých laviček.
    Mnohdy jsou významným orientačním místem,
    Jindy plní kulturní funkci rodového stromu u chalupy či statku.
    Jsou místem, kde se dříve trávily letní večery, přemýšlelo se, nebo “pouze” vzpomínalo.
    Pro ten dnešní uspěchaný život už tahle kulturně historická vazba stromu v krajině či urbanistickém místě nemá tu váhu.
    Dnes vnímáme strom více jako ekologický a biologický prvek.
    Většina starých stromů má menší či větší dutiny, někdy jsou duté celé kmeny a strom žije jen po obvodu. Jeho stabilitu to nezmenšuje a dutina slouží jako útočiště drobným živočišným druhům.
    Staré stromy jako biologické a krajinotvorné prvky mají mezi námi svoje důležité místo.

  2. Camilla napsal(a)

    ……………..
    Nehrozí-li strom zrovna pádem, měl by mít to své místo vedle těch mladých, krásných a zdravých, ani tehdy neztrácí svoji architektonickou jedinečnost a neopakovatelnost.

    Vím, že máš radši stromy bez listí
    a větve holé, prudce zkroucené,
    jako by ždímala je vichřice
    a drsné šlachy starých kořenů,
    ty které dole balvan objaly
    a škrtí ho, až kámen udusí.

    Jaroslav Seifert

Napsat komentář