Rozvzpomínky Josefa Hlinomaze/ Lenost, která hory přenáší

Lenost, která hory přenáší, je mou nejzákladnější vlastností.

Volný čas  jsem v mládí trávil jsem na dvoře u sokolovny, a pokud to šlo – v biografu.

Wolley-ball, kterému se nyní říká odbíjená, se hrál mnoho hodin denně. Věnoval jsem se deblu. Byly jsme v Příbrami tři nepřekonatelné dvojice ustavičně bojující o primát. Nejbližší město, které mohlo postavit rovnocennou dvojici, byla Plzeň, v Písku, Strakonicích a Budějovicích hrály se debly jediněexhibičně. I příbramská šestka byla v této oblasti neporazitelná. Taky jsem ještě házel jako šílený koulí a bláhově jsem doufal, že jednou překonám světový rekord. Měl jsem nádherný elegantní styl, koule však nelétala příliš daleko a na několika závodech jsem se zaskvěl posledním místem. Na vrcholu koulařské kariéry jsem házel pětikilovou koulí jedenáct metrů a sedmikilovou něco přes devět. Na tu dřinu to byl mizerný výsledek.

A ovšem v plavání jsem byl v Příbrami neporazitelný. Následkem toho jsem se domníval, že jsem neporazitelný vůbec. Jelikož jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo by plaval rychleji, a jelikož jsem jakž takž ovládal kraula, kterého mě naučil studující tělocviku Franta Škvára a pak můj bratr zvaný Šimon, domníval jsem se, že až se dostanu na nějaké závody, určitě zvítězím a cesta ke světovému rekordu bude pak už jen otázkou času.

První závody mé domněnky jen potvrdily. V Kamýce nad Vltavou se konaly závody napříč Vltavou. Jeli jsme do Kamýku, a již den před závody. Byla sobota a mně asi třináct let. V nějakém sále byla večer tancovačka a já se ten večer před závody poprvé ne opil, ale ožral. Se vším, co k tomu patří, to jest se zvracením, při kterém jsem málem spadl do řeky, a se skutečností, že jsem v noclehárně před usnutím vedl tak komické řeči, že se osazenstvo svíjelo smíchy na kavalcích. Po několikerém dalším vrhnutí jsem k ránu usnul. Ráno mě pracně přivedli k sobě a šel jsem, ještě se potáceje, plavat. A samozřejmě, hravě jsem vyhrál.

Stalo se to takto: Závod byl odstartován a nasadil jsem šílené tempo, s kterým jsem vydržel asi do půli Vltavy. Došel mi dech a já přestal plavat. Lehl jsem si na záda a spatřil ostatní plavce daleko za sebou. I ležel jsem na zádech a čekal. Když se nejlepší z nich začal přibližovat, opět jsem kus uplaval svým efektním kraulem a opět chvíli počkal. A pak jsem nasadil kraula potřetí a doplaval za všeobecného potlesku k cíli. Bože, jak já tenkrát pohrdal ostatními plavci. A že by to taky nemuseli být žádní plavci, to mě nenapadlo.

Když jsem jel potom závodit na středoškolské a dorostenecké závody, byl jsem velmi zvědav, co Praha řekne, až zvítězí neznámý Příbramák.

Ale Příbramák skočil do vody a jal se plavati tak bezhlavě, že asi v půli padesátimetrového bazénu ucítil strašlivou ránu do hlavy. Plaval jsem totiž v krajní dráze napravo, plaval jsem zcela poslepu a plnou parou jsem narazil na stěnu bazénu. Plaval jsem pak už opatrněji dál a nastojte, byl jsem první. Skutečnost, že čas byl tak mizerný, že o nějakém postupu nemohlo být řeči, mě nezmátla. Měl jsem prostě smůlu, uvidíme při dalším závodě. To, že se mnou plavali srabové, mě nenapadlo. A tak když došlo k dalšímu závodu, plaval jsem zase jako divý, ale přitom jsem sledoval svého souseda po levici. Bylo to neuvěřitelné, ale plaval rychleji než já a vzdálenost mezi námi se neustále zvětšovala. Začal jsem makat jako šílený a asi deset metrů před cílem jsem už nemohl. Musel jsem nechat kraula kraulem, hlavu vystrčit nad vodu a zoufale sebou mlátě, polykaje a kuckaje doplácat se jako trosečník k cíli. Co platno, že za mnou ještě dva zoufalci potáceli se dosud křivolace ve svých drahách. Moje sebevědomí bylo to tam.

O prázdninách navštěvoval jsem nadále plavecké kursy a naučil jsem se nakonec plavat tak, že jsem v těchto kursech několikrát zvítězil. Ale teprve jako vysokoškolák v Praze začal jsem chodit do Slavie, a zjistiv, co je za dřinu závodní plavání, upustil jsem definitivně od plavecké kariéry. Vzít prkno do ruky a rvát bezpočet bazénů jenom nohama, na to musí být nátura opravdu koňská, a tak, milé plavání, ať jsi sebemilejší, sbohem. Loučím se s tebou. Vyniknout v tobě není legrace. Oč lepší je ve vodě se jen tak všelijak převalovat a potápět se a vrátit se vývojově k nějaké té škebli. Potopit se a nemyslet na nic, dokud zásoba kyslíku stačí, a čumět do vody otevřenýma očima. Už to mám. Hroch. Ať se prohánějí štiky. Pro nás hrochy to není. My hroši ještě tak otevřít tlamu a pomalu foukat do vody.

A tak záliby, jako plavání, wolley-ball a házení koulí, nedaly se ničím narušovat. Ani postupkou či reparátem. K malérům, jako zkoušení, propadání a ku profesorskému obtěžování vůbec, nutno zaujmout fatalistický postoj. Škola sama o sobě zabírá dost času a není rozhodně na místě zabývat se těmi nepříjemnými věcmi ještě mimo škamny…
(Úryvek z knihy Majoucta, aneb malující šašour, autorů Josefa Hlinomaze a Jana Krůty)

Napsat komentář