Rozvzpomínky Josefa Hlinomaze (3)

Ve druhém pokračování vzpomínek herce a malíře Josefa Hlinomaze jsme po předmluvě Miroslava Horníčka (1.) pokročili přes soustavy předmluv, které J.H. činil vždy, když chtěl (opět neúspěšně) napsat memoáry.

Druhé pokračování končilo slovy:
“Dvacáté století. Hraji v té hře nepatrnou roli. Něco jako „paní, nesu vám psaní“. A protože je teď na divadle móda rozkrývat postavy, pozor! Začínám rozkrývat…”

Rozvzpomínky

Chce-li někdo sednout a psát rozvzpomínky, měl by už o sobě něco vědět a měl by se znát. Měl by se představit, měl by se upřesnit a měl by se definovat.

Jmenuji se Josef Hlinomaz. V Naučném slovníku Ottově stojí, že hlinomazi byli kamnáři. Je tedy téměř jisté, že nebýti kdysi kohosi, kdo hlínou vymazával kamna, ani mne by nebylo.

Ale já jsem. A jsem-li homo sapiens, jsem onen druh opice, který chodí daleko vzpřímeněji než ostatní. Během několika tisíciletí naše opičstvo nabylo dojmu, že je daleko méně blbé než všechno ostatní živé na této planetě.

A skutečně, vypadá to, že coby živočiši jsme nejchytřejší. Zatímco šla tisíciletí a fyzicky jsme v jistém slova smyslu zaostávali, vymýšleli jsme si kola, ruchadla a hromosvody, ochočili si dobytek a donutili koňstvo k tahání a neshazování jezdců ze hřbetů.

A co je nejhorší nebo nejlepší, jak komu libo, začali jsme vymýšlet přístroje, jako přesýpací hodiny, orloj, dalekohled a mikroskop, a jako o něco dříve koně, osedlali jsme si páru, petrolej a elektřinu a rozložili jsme atom.

A přece jsme nedokonalost sama.

Proti vši jsme třeba dokonalí. Z našeho hlediska samozřejmě. Z všího hlediska je člověk vůl, protože se nechává otravovat. Ale zpět.

Jmenuji se Josef Hlinomaz a je rok 1914, devátého října. Jsem zde, na zeměkouli, ve sluneční soustavě a v mlíčné dráze. Kde jsem se vzal, tu jsem se vzal, jako v pohádce. Jsem novorozeně, vím absolutně nic, na nic se nepamatuji a chvílemi řvu jako pavián. Pokud neřvu, koukám jako blbý, kterým jsem, jak by napsal pan Vrchlický, kdyby mě překládal z francouzštiny. Jsem novorozeně a zatím na všechno kálím. Na všechno, co je pode mnou. Většinou to konám ve vodorovné poloze. Jsem zkrátka roztomilý.

Rovněž s činností nedělám si starosti, to zatím není mojí věcí. Přivedli jste mě na svět, starejte se o hygienu.

Taky nevím, kdy jsem se prvně usmál. V té chvíli jsem měl asi dojem, že život je legrace a srand že bude čím dál víc. V ten moment jsem určitě zapomněl, že ještě před chvílí jsem řval a trpěl. Novorozeně je takovej malej vůl.

Jakmile jsem se ale usmál a zpozorovali to, smáli se taky. Jako blázni. Tak jsem se smál taky jako blázen a oni ještě víc a tu jsem si pravděpodobně pomyslel – vida, nejsem jim nesympatickej. Ale je taky možné, že jsem si nepomyslel zase nic, ale že jsem to cítil. Novorozeně je komik.

Za chvíli jsem cítil něco jiného, a kdybych uměl myslet, pomyslil bych si – tak vida, zase jsem se potentonoc. Ale nenapadlo mě to. Novorozeně je totiž mimo jiné taky čuně, s nímž se zachází jako v laboratoři. Už mě máchají, už mě suší a už mi pudrují hýždě i s mezihýždím a tak to jde pořád dokola.

Čuměl jsem vlastně furt na strop, a když mě dali do svislé polohy, bylo to vždycky překvapení. Buď příjemné, nebo nepříjemné… Já vlastně strašně kecám. Ale spisovatel si přece vždycky, když něco neví, musí vymýšlet. A já se přece právě teď stal spisovatelem. Jenže Vzpomínky musí být opravdické. A tak tedy fakta.

Matka a moji tři sourozenci se vždycky divili, kam až nazpátek si pamatuji. Zdá se, že si pamatuji určité okamžiky z doby, kdy mi byly snad necelé dva roky. Je to vůbec možný?

První dva roky války trávil jsem na Dobříši. Dodnes vidím srbského zajatce, který plakal, a z očí mu tekly slzy jak hráchy. Houpal mě na kolenou a brečel. A já si tenkrát myslel, co brečí. Došlo mi to až za druhé světové války a napadlo mě, jak byla ta první válka (samozřejmě relativně) humanistická, když si zajatci nepřátelského vojska odpracovávali kus žvance na Dobříši a ve volných chvílích houpali na kolenou cizí děti a mysleli při tom na ty své doma.

Taky si pamatuji, že se mi nedopatřením dostal do ruky deštník, se kterým jsem pochodoval. Tenkrát nosily všechny děti pod dva roky sukně. Asi jsem o ně zakopl. Upadnuv, vrazil jsem si tenkrát drát do čelíčka a měl jsem celý život v čele nepatrnou jizvu. Tedy, poněkud přeháním. Právě jsem se byl podívat u zrcadla. Stářím jizva zmizela. Ale byla tam. Na mou duši, že tam byla.

Velice často sedával jsem na nočníku, zřejmě v zájmu vlastním, ale taky v zájmu okolí. V postýlce, zamřížované provazy, jsem si v těch chvílích hrával s mačkadlem na brambory. To už jsem trochu kecal. Pravil jsem mačkadlu: „Kdo jsi?“ A mačkadlo odpovědělo mým tenounkým hláskem: „Pan učitel Borovička.“ Inu ovšem. Hrál jsem tyátr. Naši děsně řvali a musel jsem to předvádět návštěvám. Když ale přišel pan učitel Borovička, kamarád a kolega mého otce, nikdo mě k tomu výkonu nedonutil. Styděl jsem se. Pan učitel Borovička by se jistě nebyl urazil, ale já pravděpodobně tenkrát ještě netoužil tolik po úspěchu jako později.

Svět měl pro mě připraveno neustále nějaké překvapení. Byly mi asi tři roky, když jsem poprvé zjistil, že mám zvláštní schopnost vidět skřítky. Stávalo se to vždycky ve zvláštním stavu mezi spánkem a probuzením. Spával jsem v ložnici s rodiči, ale když jsem se probouzel, býval jsem v místnosti sám. Nemohu tvrdit, že jsem bděl, ale vnímal jsem docela přesně zrakem místnost, okna, a hlavně korunu staré hrušky, která stála na dvoře. Na větvích sedělo ráno vždy několik trpaslíků, vousatých a s barevnými špičatými kapucemi, přesně tak, jak je v pohádkách malovali. Byly to bytosti mírné a neškodné. Nejen že jsem se jich nebál, ale dokonce jsem se na ně těšil. Bylo to moje veliké tajemství, kterým jsem se zabýval snad ještě víc než o něco později představou, jaký byl svět, než jsem se narodil.

Moc dobře si pamatuji, jak se u nás plakalo. Mimo mě všichni věděli, o co jde. Tatínek byl odveden a měl jít do války. Pak to ale přece jen dobře dopadlo. Už od dětství mu scházel pravý ukazovák a ještě dva prsty měl pochroumané, strčil je v dětství do mlátičky nebo kam. Teď to byla záchrana. Rozkaz nerozkaz, tatínkova pravá ruka odmítala mačkat jakékoliv kohoutky. Můj tatínek byl tedy rakouským zbabělcem, neboť se velice zaradoval a s ním i naše zbabělá rodina, že mohl zůstat na Dobříši, kde byl klid a mír a kde hrdinství za císaře pána nám mohlo být ukradeno.

Byly mi asi dva roky, a přestože se válčilo, Rakousko potřebovalo tatínka aspoň jako učitele. Otec, jsa Příbramákem, musel se přestěhovat do rodné Příbramě.

S Dobříšem či Dobříší (my jsme tenkrát říkávali ten Dobříš) se otec těžce loučil. Měl tam svou kapelu, která mimo jiné vyhrávala knížeti Coloredo-Mansfeldovi.

A tak jsme se stěhovali. Poštou taženou koňmi, byl to dostavník z dob Dickensových, nebo nemlich takový, co ho přepadají Indiáni v kovbojkách. Jenže říkalo se tomu pošta a pokud vím, nikdy v životě jsem už nic podobného neviděl.

Jel jsem tedy dostavníkem, v Evropě ještě zuřila válka, leč nikoliv mezi Dobříší a Příbramí. Tam byl klid téměř absolutní. Že nebylo co baštit, byla jiná otázka. Já byl ale i tak poměrně tlusté dítě a potravu jsem ani tehdy pravděpodobně neodmítal.

Jsme v Příbrami.

Příbrami, Příbrami, městečko stříbrný, jakpak jsi to tehdy vypadala?

Po ulicích chodily secesně oblečené báby v podivných kokrhelích. My jsme se nastěhovali do Mariánského údolí. Byla to prudce se svažující ulice, vydlážděná nejkočičejšími hlavami, jaké jsem kdy viděl.

Panem domácím byl pan Svoboda, který měl v Pražské ulici, hlavní to třídě, jíž jsme po celé mládí říkali „kanál“, knihkupecký a papírenský krám. Měl několik synů a dceru. Nejmladší syn byl o rok mladší než já. S tím jsme pobíhali po okolí a po baráku. On byl později notářem a snad i starostou někde na Sedlčansku. Jeden ze starších synů byl lékařem a stal se později zdravotním guvernérem ostrova Tasmánie.

Největší vzpomínku mám ale na Dvořáčkovic bernardýna, který se jmenoval Nero. Nechal si ode mne všechno líbit. Tahal jsem ho, hladil, a vydržel klidně stát, i když jsem si na něho sednul. Věděl, že mu za to přinesu kosti nebo kus chleba. Ničím nepohrdal. Těžko ho asi za války živili, a on dvakrát denně obešel ulici. Vlezl v každém baráku do chodby a zaštěkal jako pes baskervillský. Ulehčoval jsem mu práci otvíráním domovních dveří. Vždycky k večeru jsme si dávali rande na zítra a děsně jsme se milovali.

Tenkrát se na chlebenky fasoval takovej divnej chleba, vevnitř to bylo něco mezi kaší a chlebem, ví bůh, z čeho to tenkrát pekli. Mně to dost chutnalo.

Naše maminka byla z vesnice, z Kublova. Občas odjela někdy přivezla zabijačku. Joj, to byla bašta. Moc toho z ní na Nera nezbylo. Miloval mě ale i tak…

Tak jsem začal už pokolikáté vzpomínat, a sice písemně. Dojdu-li tentokrát o kousek dál než posledně, tím lépe a radostněji.

Když mi byly čtyři roky a devět, dní, viděl jsem 28. říjen 1918. Vlaky a lokomotivy jezdily ověnčené a my se na to chodili na nádraží dívat. A pak jednou nastala naprostá senzace. Nad Příbramí letěl aeroplán. Něco takového ještě nikdy nikdo neviděl. Letělo to a vrčelo to. Slepice utíkaly do chlívků a ptactvo mizelo v úkrytech. Veškerý lid vyběhl do ulic a hlavu vzhůru, fascinovaně čuměl na ten zázrak. Dětičky šílely a já též. Všichni jsme utíkali tím směrem, co letělo to vrčadlo a vůbec, celé město utíkalo za aeroplánem skoro tak rychle, jak letěl. Utíkali jsme z Pražské ulice až na Hvězdičku a pořád jsme ho ještě viděli. Mizel v dáli a byl už jenom jak tečka. I tak bylo ale ještě pár týdnů o čem povídat.

Příbrami, Příbrami, městečko stříbrný. Bojím se, že se budeš jednou jako vejce vejci podobat jiným městům, se stejnými samoobsluhami, sídlišti, s masnou“ kde budou všechny buřty stejný, a s cukrárnami jako na Petřinách nebo v Martině a kde budou stejný kremrole jako v Gottwaldově a Košicích. Možná že tohle vzdychnutí je zbytečně sentimentální a našim vnukům a pravnukům bude všechno tohle dokonale fuk. Ale my holt pamatujeme ještě doznívání staré hornické slávy a pamatujeme si spousty lidí, na které se prostě nedá zapomenout, ať už na ně vzpomínáme v dobrém nebo zlém…

(Pokračování příště…)

 

Úryvek z knihyJosefa Hlinomaze a Jana Krůty: Majoucta, aneb Jsem malující šašour

 

Napsat komentář