O hmhání

 

Když byli Ondra a Honza malí, hrávali jsme spolu před spaním hru Na hmhání. A hmhání se hrálo tak, že vždycky jeden z nás broukal písničku, a to tak, že  nezpíval slova, ale dělal hm. Podle melodie jsme my zbylí hádali, jaká písnička to je. Uhádnutí byl bod a aspoň první sloku té písničky jsme zazpívali normálka se slovy.

Jednou jsme jeli k babičce autem a mně se chtělo za volantem spát.

„Víte co? Zahrajeme si na hmhání,“ dostal jsem spásný nápad.

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se kluci po sobě podívali. Jejich pohledy znamenaly, že mi přeskočilo. Seknul jsem očima na vedlesedící manželku. Vypadala pobaveně.

„Nezapomněl jsi, do které třídy chodíme, tati?“ starostlivě mi domlouval čtvrťák Ondra. O tři roky starší Honza mě asi pokládal už za úplně ztracený případ.

„Vždyť přece nemusíme broukat jen Pod dubem, za dubem. Teď už známe jiný písničky,“ bránil jsem se.

„Třeba tu tvojí Kličkovanou, ne?“ neudržel se Honza a při zpěvu silně připomínal  Dalibora Jandu.

Musel jsem uznat, že Kličkovaná na hmhání ideální není.

„To by se něco stalo, kdybychom si chvíli zpívali? Asi by vám upadla pusa.“ Pár kilometrů jsem nasupeně mlčel a pak jsem si natruc zapozpěvoval na celé auto. O Johnu Brownovi, jak sebral z Virginie černých přátel šik, o bačovi, který ovečky zatáčá, o tom, že Heĺpa je pekné město, že hej, hej, hejkal straší v lese.

Nejdřív jsem si v autě připadal jak sirotek. Ale pak se jeden po druhém přidali, červená barva na naší škodovce zasvítila jak z vlčích máků a já se několikrát přistihl, že si podupávám pravačkou na plynový pedál a auto poskakuje do rytmu jak blecha. A kilometry se daly na úprk a spánek odplouval na notách každého dalšího refrénu. Už dávno jsem další a další písničky nezačínal jen já, vyskakovaly i ze zadních sedadel z úst kluků a možná, že jsme zpívali i druhé hlasy, které tak úplně druhými  hlasy nebyly, ale co na tom.

Když už jsme vystřídali všechny táborové, klukovské, trempské, lidové a kdovíjaké, skončili jsme úplně klidně i u toho Pod dubem, za dubem a vůbec nám nepřišlo, že už jsme na to velcí a vůbec nám nepřišlo, že by to byla písnička pro prcky.

A vyjeli jsme na kopec, za ním už byla babiččina vesnička, babička stála mezi vrátky a vůbec nepostřehla, že ji nepřijeli navštívit táta s mámou a dvě děti, ale čtyři stejně blázniví  hmhači.

Někde jsem četl, že jakýsi etnograf na Moravě objevil stařenku, která mu na magnetofon nazpívala přes šest set písniček se všemi slokami.  Asi máme jiné starosti. Asi si myslíme, že to není vůbec důležité. Někde jinde jsem četl, že ústní tradice vydrží v paměti po šest generací. Možná už jsme ta šestá. Kolik písniček umějí zazpívat vaše děti?

Před rokem jsem pro muzikál Kladivo na čarodějnice potřeboval napsat písničku pro vesnickou dívku z konce sedmnáctého století. Prolistoval jsem několik knížek s lidovou poezií a měl jsem chuť jen číst a nepsat. Byl jsem, jak říkají Poláci „zmienšony“.  Pokora, kterou tolik postrádám kolem sebe… Pak se přece jen na krásnou současnou muziku ze mě něco překlopilo.

Jako je růžička červená,
jako je sluníčko nad námi,
jako je nevěsta  bez věna,
lži všechny kolem nás omámí.

Nebe je bez konce od věků
a vítr přes mraky pospíchá,
tak, Bože, dopřej i člověku,
ať se zas život nadýchá.

Jak vodu řeky proud unáší,
kameny zůstanou nehnuté,
tak, Bože, prosím tě, nech nás žít,
jsi cesta, já poutník, najdu tě.

Lítáš jak holoubek nad námi,
kdo poslal tolik zla na lidi?
Což tolik bolesti nevidíš?

Komentáře

  1. Ondra napsal(a)

    Na naše zpívání si vzpomínám.Zpívali jsme i když jsme jezdívali na dovču.Doma zpíváme s malým Matýskem hlavně písničky Svěráka a Šípa,ale už jsem ho naučil i Chytil táta sojku a Potkal potkan potkana.

  2. Peggy napsal(a)

    Ondro, máme to podobný.. Dnes jsou už vnuci větší než my, ale jedeme v autě a já spustím nějakou hovadinu, třeba Sluníčko, sluníčko, manžel se tuká na čelo, ale děcka se začnou chechtat a přidají se ke mně.. no slyšet to někdo normál, tak by utek, tomu mýmu se nedivím, ale trpí, protože se nepřidá, no ne, Řvem jak pominutí, každý po svým, pak zase začne někdo z nich, nějakou jinou, no a ještě u toho poskakujou, v se´de, to když už jedou ty svý.. pustí si k tomu MP3 a to už jsem mimo hru 🙂 Ale je to úžasnýýýýý!! kráááásnýýýý! No právě, a o tom ten život pro mě je.. hezký den .. všem

  3. Stanislav Rudolf napsal(a)

    Když jsem já jezdíval s mými dvěma vnoučaty autem, oslovovala mě výhradně přezdívkou Šumy.
    (To proto, že naši průměrnou rychlost by nám jistě záviděl i Schumacher.) A zásadně jsme si prozpěvovali tuto píseň:

    Skákal pes přes oves
    přes minové pole,
    šel za ním myslivec,
    říkal mu ty vole!

    Já jsem vůl, ty seš vůl.
    my jsme oba voli,
    protože stojíme
    na minovém poli!

    Příjemný folklor, co?

  4. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Pche, to jste ještě nejeli s vaší Mějsinkou, zpívám pořád, zpívám všude, ba i když mi jdou ústa na obrubníku napřed, to vede konec písně “udělala bááác”. Nejraději mám známou Šedí muška na štěně, na štěně, na štěně..” a pak vznikají tzv písně “dominula”, totiž nápěv i text uvařený momentální situací a ihned zapomenutý… 🙂

  5. wbgarden napsal(a)

    No když na pěknů notečku, tak na pěknů notečku….

    KLASIKA

    Dú valaši dú
    hore dědinú…

    Za dědinú night club hlásá
    že vítána je každá
    chasa

    Místo po ovci na salaši
    šilhajú včíl po
    Nataši

    – Není tak pěkná –
    praví stryk Ivo
    – ale ovca zas nepodá ti
    pivo -….

    http://dl.ziza.ru/other/082009/18/pics/062.jpg

  6. Peggy napsal(a)

    Pane Stanislave, jojo, hezký!!! Je zajímavý, že čím svižnější zpěv, nebo píseň, tím se zvyšuje rychlost vozidla, chichi.. něco na tý souvislosti s výběrem puštěný muziky v autě asi bude, hezky jste to napsal, dík, nepřijdu si už tak hloupě, když i moudří a vážení muži, dokáží blnout s dětmi..:-) je to pěkný
    Ivule, ok, ty vymyšlený texty a melodie, ty jsou nejsenzačnější.. Máš pravdu, škoda, že jsou hned zapomenuté.. (mimochodem, moc hezký oslovení- Mějsinka..:-)!!!

  7. Sasanka napsal(a)

    Hmmm, hmmm, tady je to pěkňoučké, Brejlounci… 🙂 Takové ještě novotou vonící a čisťounké. Ráda si tu s Vámi občas trošku zahmhám, smím-li… 🙂 Tedy pokud nevadí, že ještě nenosím brýle… 🙂 Tedy abych byla přesnější – velmi nutně je mi již brýlí třeba, ale na návštěvu specialisty přes kukadla zatím nějak nevyšel čas… 🙂 Krásné Vánoce a hodně štěstí v roce 2011, Honzo, hodně štěstí vám všem…

Napsat komentář