Můj Martin na bílém koni

Tak ani letos nepřijel  Martin na bílém koni.  Pokaždé, když se blíží svátek sv. Martina, mám pár dní před tím, takový zvláštní pocit očekávání. Už dávno snad ani ten sníh podle pranostiky nečekám, ale přesto…Co kdyby letos jo ?

S tímhle datem, spojeným se symbolickým příchodem pravé zimy a sněhu, mám spojenu  jednu příhodu. Je takřka o ničem, ale strašně ráda na ni  vzpomínám. Byla jsem tenkrát mnohem mladší a zdálo se mi, že mě svět a život začal doopravdy bavit. Nebrala jsem už ani sebe tak smrtelně vážně a začala jsem víc koukat kolem.

Bylo jedenáctého a já se v duchu tajně těšila, že by mohl opravdu padat první sníh. Splnilo se. Obloha byla hned po ránu, obtěžkána hustými, růžovofialovými mraky a odpoledne už bylo sněhu tolik, že u chodníků  byly nahrnuty docela vysoké závěje. Bože, nechtělo se mi tenkrát ani z práce domů! Zimu nemusím, ale tenhle první pozdrav bílé, opravdové sněhové zimy zbožňuji.  Byl čtvrtek a v ten den, jsme měli jet k večeru s kolegy na Keťáky, na tzv. svícu. Kdo neví, co to jsou Keťáky a svíca, tak Keťáky, se říká na Moravě okraji Bílých Karpat, od Velké nad Veličkou a Javorníka.  Vesničky, kde už vyjí opravdu vlci a lišky dávají dobrou noc. Konec světa, ale malebný a pohádkový. A svíca ? No jinak se to říct ani nedá, říct  – svíce, to nejde ani vyslovit! No zkrátka svíca,  je rozloučení se svobodou, obvykle dva dny před pravou, horňáckou svatbou. Tahle svíca, měla proběhnout v té nejzapadlejší vesničce,  jménem Nová Lhota, téměř pod Javořinou a na hranicích Slovenska.

Odpoledne se hodně rychle setmělo. Když naše auto dorazilo konečně k domu  nešťastníka,  který netušil, do čeho už za pár dní vejde, byli jsme všichni rozjaření divokou jízdou stylu smyk sem, smyk tam. Kolegové, neboť onen nešťastník, loučící se se svobodou, byl jedním z nich, při vzájemném a  bodrém plácáním po zádech, nakopli ostře hned ve dveřích, tu pravou, horňáckou jízdu. Styl hop sem, hop tam. Ovšem střídavě. Prý do levé a pak zase do pravé nohy, aby se náhodou nekulhalo.  Nezřízeně do sebe začali lít slivovici, která je právě v tomhle kraji tradičně nejlepší. Konce této jízdy se daly ovšem předpokládat. Opět na smyku, S pády natvrdo a s modřinami.

Když už se společnost dostala do pravého varu, za zpěvu a víc než soustrastného utěšování našeho kolegy, začalo přituhovat. Tak, jak to mezi chlapama na Moravě bývá. Ženské nekonečně řešily, kdo s kým, která s kterým a kdo staví větší „štokáč“ ( štokáč se říká u nás domu na patro ) a kdo je ta „ najvětší sviňa“ v dědině. Taky tak nějak po moravsku… Nastala ta správná doba, kdy obvykle včas odcházím. Leč, tady nebylo kam a vypadalo to na opravdu dlouhou jízdu. Už teď bylo něco k půlnoci…  Hodila jsem na sebe šálu a kabát, a nenápadně jsem se vytratila ven. Vyšla jsem na ulici.

Na ulici ? Byla to ulička! Uzoučká, zasněžená cesta, lemovaná nízkými domečky, s mrňavými, skoro slepými okénky, v nichž se skoro v žádném nesvítilo. Všude kolem bylo ticho, které zářilo zlatostříbrně. Jak se říká, nikde ani živá duše. Vločky poletovaly jakoby si spolu hrály na chyť si mne, vzduch byl mrazivý a čistý. Jsem strašpytel, ale nevím co mě to tehdy táhlo dál. Ulička osvětlená jednou mžikající lampou a ve světle odrazu růžovonažloutlých, sněhových mraků, se klikatíla  kamsi do tmy, do neznáma. Sníh praskal pod každým našlápnutím a vzduch příjemně mrazil a chladil několika pohárky rozpálené tváře. Možná právě pod jejich vlivem, jsem nepociťovala žádné obavy. Byla to úžasná, neskutečně zvláštní noc.

Nešla jsem dlouho, spíš naopak. Přede mnou se náhle rozevřel prostor plný záře a světla. Ocitla jsem se na maličkém náměstíčku, uprostřed něhož, stála  malovaná, slovácká kaplička se zvonicí. Světla kolem mne se třpytila jako  střípky na drobno rozbitých zrcátek, klouzala po sněhu, po zemi a měnila své odrazy při každém poryvu chladivého větru. Při každém zhoupnutí jediné lampy, zavěšené na elektrickém vedení nad středem náměstíčka.  Atmosféra něčeho, co se nedá slovy popsat, něčím mimořádná, zázračná… A vlastně se vůůůbec nic nedělo !!!  Stála jsem jak přikovaná  a svět se zastavil.

Nevím jak dlouho, ale musela jsem vypadat přinejmenším divně a podezřele. Začínala mi být už trochu zima a já stála a stála a nešlo se hnout. Najednou jsem zaslechla tlumené klapání. Klap, klap klap…Střídavý a dutý zvuk přicházel odněkud ze tmy, za tím malým, zázračným kouskem zapomenutého světa. Zadívala jsem se po směru, odkud přicházel. Do neproniknutelné tmy, kde už žádné domky nebyly a kam světlo lampy, ani při největším poryvu větru nedosáhlo. Konečně  jsem začala něco matně rozeznávat. Z bílé, mléčné mlhy, se vynořovala silueta jezdce na koni. Doprdele ! To se mi snad jenom zdá !  Jindy bych  vzala nohy na ramena a co nejrychlej mazala pryč, ale na tom náměstí jsem tehdy asi fakt zkameněla. Blanický rytíř, v typicky horňáckém, vyšívaném kožíšku, s  beranicí na hlavě, seděl hrdě na světlém, vysokém a mohutném grošákovi ! Majestátně a tiše doklusali až ke mně.

Přišla jsem si tak strašně a směšně pidimidi holčičí !  Hlasem vyschlým úžasem, jsem zasípala – „Dobrý den…“ Den už dávno nebyl, chlapisko  mě pohrdavě  přelétlo očima. Aniž by pohnul hlavou, důstojně a bez odpovědi, pokračoval zavátou cestou dál. Horňácký rytíř se za chvilku ztratil opět ve tmě, na opačném konci uličky a já, stále jako socha, jen stála. V úžasu. Nad tím, jak jsem blbá a v noci říkám dobrý den, nad tím, že jsem vlastně právě teď spatřila Martina na bílém koni. On ten kůň nebyl bílý, svatý Martin byl jen obyčejný strýc z dědiny, ale copak to je důležité? Doprdele, lidi, kde jste ! Zázrak ! Pane Bože ! A nikdo jiný to neviděl… Nikdo mi to neuvěří…V tu chvíli jsem věděla, co prožívají vyvolení, kteří popisují setkání s Panenkou Marii. Ten báječný pocit se rozléval ze mne a cítila jsem, že musím něco praštěného udělat, aby mé nadšení povolilo. Roztáhla jsem obě ruce, zvrátila hlavu k nebi.  Vločky mi padaly do tváře, rozpouštěly se a stéklaly  pod límec a pod šálu. Nebe nade mnou, bylo inkoustově temně modré a splývalo se zemí v růžovozlatých, těžkých, peřinách.

Doteď slyším, jak se můj hlas rozprostřel nad střechama domů, nesl se až do tmy, za vesnici, odrážel se od kopců, aby se zase měkce vracel zpět a padal tiše,  jako mrazivý opar na zem, k mým nohám.

„Máááártííííínééééé !!!!!!“   

Kdybych chtěla ještě teď přitvrdit a popsat tu bláznivou chvíli tak, jak na ni vzpomínám dnes, popsala bych, že jsem cítila dokonce na svých zádech křídla a chybělo málo, abych se vznesla nad zem, k nebi, jako  Archanděl Gabriel nad Novou Lhotou ! Jo, jo, je to jako když rybář chytne tááákhle velkou rybu !  Ale ne, vážně.

V uších mi to mé „Martine“ znělo ještě hodně dlouho, ale asi i babce, která otevřela udiveně dveře domečku za mnou. Docela jsem se jí lekla. Schoulená a zamotaná ve vlňáčku, koukaly jí v něm jen dvě bystrá očka. Iráčanka na slovácké dědině zamumlala do vlňáku – „Co tu béékáš, děvčico, šak sa neposéér, on jéél enéém s koněm do maštale, snáád ťa neubude, když bude zvóónit o něco pozďééš…Šak to tu stejně nikdo nečuje !  Aha, už ide ! No ponááhlaj sa, Martine, ponááhlaj, tady děvčica čeká na zvóónění !.“

No krve by se ve mně nikdo nedořezal. Uličkou, kde se ještě před chvílí vytratil Martin s koněm, mašíroval z kopce ke zvonici děda v kožíšku. Děda Martin, tentokrát bez koňa. Pelášil svižně ve sněhu, od holínek mu prašan vířil jak Baronu Prášilovi. No už jsem tušila, která bije.

Chlapisko se smál a z dálky halekal: „Kurňa děvčico, ty tu ešťe strašíš ? Tož snáád na mňa nečekááš ? Šak už mosííš byť jak hovno zmrzláá ! Na, růůbni si ! Stál u mne na půl metru a byl mnohem menší než já, no spíš dědeček hříbeček. Vytáhl z kožíšku „plézgačku“ ( po moravsky ), odšrouboval a se širokým úsměvem mi ji strkal k obličeji: „Tož sa neséér, my tady piť mosííme všecíí, no rekni stará ?“ Obrátil se na babku, která bez komentáře, takřka s obdivem, svého Martina po celou dobu sledovala. „Lebo inááč bysme zmrzli a pak, dobre sa pak trepem toť s mojůů pod duchnůů, no rekni stará, dobre ťa umím eště prohnat, co ? Ako za mlada! Hahaha…“ Začal se smát huronským smíchem a babka se tiše chichotala do vlňáčku. „Tož, Martine, keby si tam mal takůů mladůů a šikovnůů robku, ani by si tolik chlastat nemosééél…“ Tak nějak toho na mě začínalo být docela moc, zalomila jsem rychle nabízenou slivovici, zablekotala jsem něco o tom, jak krásně dnes sněží, poděkovala, pípla nashledanou (na tom se nic nedalo v tom fofru pokazit ) a vykročila zpátky do vsi. Stařečci zahalekali oba na rozloučenou “Tož sa opatrůůj, děvčico a s pánem Bohéém“.  Za sebou jsem ještě slyšela babku, jak pohoršeně brble do vlňáku, že jsem ani na to zvóónění nepočkala a dupání holínek, to jak si Martin odupával nalepený sníh, aby ho nenanesl do zvonice.

Halekání a zpěv kolegů mi ukázalo bezpečně cestu. Stáli před domem, všichni v jednom objetí, kdosi z nich vykřikoval že jsme Valaši a jedna rodina, kohosi sbírali ve sněhu a cpali do auta na místo řidiče, pak jej zase pracně vytahovali, kterási kolegyně vášnivě objímala kteréhosi  kolegu a ten zoufale volal  „Hoši zachraňte mě, mě se chce blit…“. Kolorit absolutně neodpovídající mému zázračnému zjevení svatého Martina. Ale kdo pochází z Moravy, ví o čem mluvím.

Než jsem se nasoukala do auta, přes odpor jiného, vášní rozdováděného kolegy, bránícího mi nastoupit, slyšela jsem z dálky  to nejúžasnější zvonění zvonu, který rozezněl „můj“ Martin, v té době už bez „koňa“. Ještě chvíli trvalo, než se řidič,  jediný střízlivý chlap této společnosti, dostal k volantu. Konečně jsme vyjeli. V hustém, alkoholovém oparu, rozjaření kolegové pomalu ustávali ve svém osobitém zpěvu a tahle nezapomenutelná noc se rozplývala s přicházejícím svítáním. Nikomu jsem nikdy o svém Martinovi neřekla a koho by to vlastně zajímalo. Taková hovadina…Možná, ve vztahu k událostem a jak znám Moraváky, vzešel by jediný závěr – nepij tolik!  Někdy je fakt těžké vysvětlit zázrak…

Když jsem později byla kdykoliv ve Lhotě, pod nějakou záminkou jsem se sama, alespoň na chvilku, vydala směrem ke zvonici. Nevím čím to, ale nikdy jsem to místo už bezpečně nemohla najít a poznat. Zvonice tam sice stojí, ale domečky se mi zdají  jaksi větší, docela obyčejné a snad to ani není náměstí.  A Martin na bílém koni také už dávno nejezdí…

Jediné co mi zbylo dodnes, jsou mé praštěné nápady, které mi zůstanou asi už do mé nejpozdější smrti.

P.S.  Pro znalce Moravy – vím, že horňácké nářečí je ještě osobitější, je o trochu víc nesrozumitelnější, ale tak přesně jej napodobit neumím a  zas až  tak moc o něj v tomto případě tolik nejde.

Komentáře

  1. Ondra napsal(a)

    Moc hezké čtení do větrného dne.Mít trhlé nápady je náhodou dobré.Sám jsem na tom podobně a aspoň se s námi ostatní nenudí.

  2. Peggy napsal(a)

    Jo Ondro, to je přesný! Myslím, že je to o tom.. Jen jak to udělat, když se nudíme my? Aha.. už vím! Medvídek Mýval !! 🙂 ! zlatý Hrabal a strýc Pepin, s tím bych se fakt někdy chtěla potkat.. 🙂 Děkuji Ondro za komentář, co bych dnes dala za to, kdyby mě nějakej chlap zdržoval, abych mu neujela! 🙂 Dnes by mě tam asi spíš cpal- (babo, jeď už!!!včera bylo pozdě!) 🙂 Hezký den Ondro, to musí být paráda v tomhle čase na rybách. Tak krásný dny u vody!

  3. maya napsal(a)

    Jednoho pátečního rána na Martina jsem ležela se syny v pelíšku, oni měli poslední den nemoci a já byla s nimi doma.Takže školka se nekonala.Jak se tak válíme, jeden z nich pronesl,že dlouho nebyla žádna oslava a že Ježíšek je ještě daleko.Musela jsem jim dát za pravdu a tak jsme rozhodli,že si uděláme “malé Vánoce”.Ale na Vánoce musí být výzdoba. Měla jsem doma modulit a kluci vyráběli svícny a zvířátka, svícny se uvařily, zvířátka upekla. Vše se namalovalo, potom jsem vyrobili velké ozdobné koule z papíru polepeným barevným staniolem.Ozdobila se velká větev borovice, tu jsme uřízli na zahradě. Dal se vánoční ubrus, světýlka, číše a já upekla kuře a dort a bramnorový salát. Jo, jenže na Vánoce musí být babička s dědou!. A tak jsme udělali pozvánku na “malé Vánoce” pro mé rodiče. Synové zazvonili a obřadně předali.Mí rodiče měli smysl pro humor a poděkovali za pozvání, že v danou hodinu příjdou. Ještě okoupat, převléct do slavnostního a zabalit malinkaté dárečky pro každého. Ve stanové hodině rodiče přišli ve svátečním. Maminka ještě donesla řízky(nevím,kde sehnala maso) a zákusky.A pod větví se objevily další dárečky.
    Večeře mohla začít. Nakonec se zazvonilo zvonečkem a kluci rozdávali všem, co bylo pod větví a celý dům byl plný krásného vanočního štěstíčka. Jenže nebyla v TV pohádka, tak jsem se oblékli a šli se projít. A venku začalo sněžit. tentokrát a myslím, že snad poprvé, co jsem zažila,že přijel Martin na bílém koni. To byla ta poslední tečka za krásnými “malými Vánocemi”.
    Biologický otec synů měl zrovna “obchůzkové období” a na tyhle akce vůbec nebyl, takže nám nic nezkazilo tento nádherný zážitek.
    Synům je už třicet let a nedávno prohlásili, že by nebylo špatné si udělat “malé Vánoce”, jo, ale kde vezmu modulit? :-))

Napsat komentář