Miloš Kopecký – jedna z hvězd mého života (2)

Pan Miloš Kopecký velmi ctil Jana Wericha, obdivoval Vlastu Buriana a – miloval Oldřicha Nového. Tak to bylo kdykoliv jsem s ním na některého ze jmenovaných přivedl řeč.

Vzpomínám, jak jsem se ho ptal na to, zda skutečně mělo v padesátých letech dojít mezi ním a Janem Werichem k partnerství. „Mělo dojít k partnerství – to zní strašně významně a ono to tak nebylo! Čirá pravda je, že to Wericha napadlo. A čirá pravda také je, že to byla moje tehdejší žena Milena Šafránková, která mu to jako první rozmluvila. Já jsem k němu nebyl vhodný typ. Nehledě k tomu, že nevím o jiném vhodnějším člověkovi, než byl Horníček. Víte kolik lidí na to, být Werichovým partnerem, aspirovalo? Joj! Život by za to dali, kdyby mohli dělat Werichovi partnera! Ne, ne. Pokud to nebyl Voskovec, pak to musel být jedině Horníček!“

O Vlastovi Burianovi mluvil pan Kopecký tak pěkně, že jsem si dodal odvahy a protože jsem zrovna dopsal knížku Vlasta Burian na každý pád, požádal jsem jej, zda by mi do ní nenapsal předmluvu. Vzal si čas na rozmyšlenou a pak jsem dostal dopis, psaný 28.3.1988, v němž se mi svěřoval: „Hrozně rád bych napsal předmluvu ke knížce o Vlastovi Burianovi, ale NEMÁM ODVAHU! Totiž právě proto, že psát o takovém přírodním jevu jako Vlasta Burian, je příšerně těžké. Aspoň pro mne. Samozřejmě, je možno napsat několik tisíc slov, samozřejmých a VĚCNĚ pravdivých a přece jen je to žvanění. Je nutno už konečně mluvit o něm nově, neotřele, zcela reálně a přitom PŘIROZENĚ. No jo, ale kdo to umí? Doufám, že už jste to vyřešil a někdo Vám to napsal. Kdyby náhodou ne, TAK TO ZKUSÍM! To je zhruba vše. Posílám Vám foto z Barona Prášila a počítám s Ostravou, s tou ‚Kavárničkou‘. Na to se dokonce těším…“

Škoda, že jsem v sobě nenašel více odvahy k tomu, abych trval na svém přání s odvoláním na jeho vlastnoručně podtržené: „…tak to zkusím!“. Byla by to nejen pěkná předmluva, ale jistě i osobitě pojatá malá studie o umění Vlasty Buriana.

Jestliže tvrdím, že Oldřicha Nového Miloš Kopecký skutečně miloval, opakuji jen jeho vlastní slova. „To je smyslová záležitost, múzická,“ vyprávěl mi o svém vztahu k Novému. „Jednak jsem mu všechno věřil a byl to vynikající herec! Zaplať pánbůh, že zůstal u svého typu a nerozptyloval se tím, že by se chtěl za každou cenu přeorientovat. Takový typ, jaký on vytvořil, je přece rozkošný! Představte si světáka, a je to Francouz, a je to třeba Maurice Chevaliér, jo? No – samozřejmě! Vždyť v té zemi to existuje! Ale světák v Čechách? To je vždycky trochu sranda, ne? U nás je to – světáček. Zatímco Chevaliér si může dovolit myslet leccos smrtelně vážně, Oldřich Nový měl tolik umělecké inteligence, že své postavičky dělal s ohromným šarmem a humorem, kouzelné, rozkošné, báječné. Já ho miloval a miluju!“ Nevím, zda se někdy pánové Nový a Kopecký sešli při společné práci. Pokud je mi známo, tak ne. Nevím ani, jestli se některý z nich dozvěděl o tom, co si o něm myslí ten druhý. Vím však, že také Miloš Kopecký měl sympatie Oldřicha Nového, byť se o tom nikdy nedozvěděl. Tedy alespoň o tom, co mi jednou vyprávěl sám pan Nový. Tu historku už jsem v minulosti jednou zveřejnil a tak se omlouvám, bude-li někomu z vás známa: Bylo to v době, kdy už pan Nový nevycházel z bytu. Jednou se díval přes okno na malý parčík, ležící mezi Maiselovou a Pařížskou ulicí. Přímo pod jeho oknem stála lavička a právě k ní v tu chvíli přicházela dvojice – krásná, urostlá blondýna a Miloš Kopecký. Usedli na lavičku a Miloš Kopecký začal slečně cosi důvěrného špitat. „Stál jsem za zavřeným oknem,“ vyprávěl mi pan Nový, „a užuž jsem chtěl poodstoupit, abych nebyl svědkem něčeho, co bylo věcí pouze těch dvou, když tu se náhle ta blondýnka z lavičky vymrštila a vyťala Kopeckému políček. Pak se otočila na kramflíčku a energicky odcházela. Kopecký zdrceně svěsil hlavu a zůstal nehybně sedět. Bylo mi ho líto, ovšem jen do chvíle, která měla teprve nastat. On totiž tu odcházející slečnu po očku pozoroval dokud nezajde za nejbližší roh. Když zmizela, tak se najednou napřímil, vyskočil z lavičky, pohodil hlavou, upravil si kravatu a – vesele a svižně odkráčel na opačnou stranu. Netušil, jak báječnou podívanou mi připravil a s jakým obdivem jsem mu v tu chvíli v duchu tleskal…“ Při poslední větě se na tváři Oldřicha Nového rozhostil potutelný úsměv, který o jeho sympatiích k Miloši Kopeckému říkal vše…

6.července roku 1988 jsme se s panem Kopeckým setkali v Ostravě, den před natáčením Kavárničky dříve narozených, v níž byl hlavním hostem. V hotelu Imperial, kde jsme se měli už jen rámcově domluvit na tom, jak bude naše vystoupení probíhat, mi pojednou vyrazil dech: „Pane Suchý, my to povídání musíme vymyslet úplně jinak. Pojďte, dáme si kafe a vy si při tom uděláte poznámky, jak ten rozhovor budeme stavět.“ Byl jsem z toho úplně vedle: „Ale pane Kopecký, vždyť jsem do toho scénáře dal to nejlepší, co mělo tehdy u diváků v Městské knihovně největší ohlas?!“ Pan Kopecký se ke mně shovívavě naklonil: „Něco jiného je, když se v hledišti sejde pět set diváků a vy jste s nimi v živém kontaktu a něco jiného je, když mluvíte z televizní obrazovky a sleduje vás při tom těch diváků několik milionů! Já si to představuji takhle – dozpívám píseň Už nikdy víc milovat nebudu, vy přicházíte a říkáte první větu: Jsem rád, že vás vidím! A já vám na to odpovím…“ To už jsme ovšem seděli v hotelovém baru a já začal škrábat do bloku náš nový rozhovor. Přes uličku, u vedlejšího stolu, seděl trochu ovíněný národní umělec Július Pántik, kterého jsem měl jako hlavního hosta v dalším dílu Kavárničky. Od chvíle, kdy jsme se poznali osobně, mně bylo jasné, že jsem mu nepadl zrovna do oka. V baru si všiml nejprve mě a začal posměšně pokřikovat: „Suchý – mokrý, Suchý – mokrý!“ Pak spatřil pana Kopeckého, který seděl se mnou, soustředěný na formulace otázek i odpovědí. Pan Pántik vstal od svého stolu a přišel k našemu. „Majstre!“ zvolal pateticky a začal se vyznávat z obdivu k Miloši Kopeckému a jeho hereckému umění. Kopecký nechal Pántika před sebou stát a sám zůstal sedět. Chladně vyslechl jeho chvalozpěv a pak řekl: „Děkuji. My tady máme s panem Suchým nějakou práci a potřebujeme být sami, chápete…“ Zabořil jsem nos do poznámek a rudý až za ušima jsem dělal, jako že to neslyším. Byla to krutá reakce na všechnu tu chválu, která u našeho stolu zazněla. Zaražený pan Pántik nás mlčky opustil, zatímco Miloš Kopecký se mi dlouze zahleděl do očí a šibalsky se usmál pravým koutkem úst: „Tak, kde jsme to vlastně přestali, pane Suchý?“ Vrátil jsem mu pohled plný vděčnosti a řekl první větu našeho chystaného rozhovoru: „Jsem rád, že vás vidím, pane Kopecký!“  Zasmál se: „Já jsem taky rád, že mě vidíte…“ a počal mi diktovat.

Poznáváte s M.Kopeckým Jiřinu Bohdalovou?

Na tuto epizodku jsem si vzpomněl později, když jsem uslyšel vyprávět příhodu, která se stala krátce po onom slavném Kopeckého diskusním příspěvku na IV. sjezdu Svazu českých dramatických umělců, v květnu 1987. Když tehdy Miloš Kopecký skončil svůj projev slovy: „Děkuji vám za pozornost,“ vyšel prý hned ze sálu na chodbu ven. Tam jej dohonil jistý herec a nadšeně mu sděloval své dojmy: „To bylo něco fantastického!“ Pan Kopecký na něj hleděl s kamennou tváří a když gratulant dokončil svá slova díků, zničehožnic mu upravil pod krkem uzel u kravaty a řekl: „Máte pěknou kravatu.“ A pak pokračoval v důstojné chůzi směrem k východu…

Na pana Kopeckého nikdy nezapomenu!

Karikatura: Ondřej Suchý

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    I můj velký oblíbenec byl pan Kopecký. Ani se nedivím ženským, že ho “žraly” 🙂 Nechce se vůbec věřit jeho nemoci a to je to horší, že si uděláme nepravdivý obraz. Myslím, že málokdo, má osud jen takový, jak se na pohled jeví..Jsem ráda, že je na Brejlích stále víc, krásnýho a chytrýho psaní, je pořád co číst, jen jen čas..letí 🙂 hezký den

Napsat komentář