Lucie

Svátek svaté Lucie je dnes už skoro zapomenutý. Přesto je Lucie (v našem lidovém prostředí častěji Lucka) v jistém smyslu nejdůležitější adventní postavou. Koncentruje v sobě celý smysl tajemného předvánočního času.

Advent je časem bilancování. Obecně se myslí, že přísloví „Až se zima zeptá, co jsi dělal v létě…“ je výlučně o bramborách ve sklepě a dřevě vyrovnaném kolem chalupy. Jenže není. Nehledě na to, že brambory si kupujeme po dvou kilech v supermarketu a na topení máme plynárny a ČEZ, mělo tohle úsloví i v minulosti paralelní rovinu.

Advent je totiž obdobím, kdy se nám zima úst svých adventních postav ptá, co jsme dělali v létě. A na jaře a na podzim taky. Co jsme zkrátka celý rok dělali. Začíná s tím už Barbora, která dnes sice ztratila svoji personifikovanou podobu, ale do punčochy dětem ještě pořád alespoň někde naděluje. Dokud ještě svou podobu a svou tvář měla, chodila po domech coby bíle oděná dívka s rozpuštěnými vlasy a pomoučeným obličejem. V jedné ruce košík s dárky v druhé metličku. Pod maskou z moučného prachu jaksi odcizená i dospělým vybízí ke zpytování svědomí, k zvážení svých činů, k modlitbě. Její „modli se, modli se“ se postupem času zkomolí na „mulisi, mulisi“, které si naprosto nesmyslně přivlastní čerti.

O dva dny později na ni naváže svatý Mikuláš, tentokrát s jasně formulovanou otázkou: Byli jste celý rok hodní? Zdánlivě se obrací na děti, ale výzva k sebereflexi padne v kruhu celé rodiny. Dospělí se navenek shovívavě usmívají nad rozpaky dětí; ve skutečnosti cítí její obecnou platnost. Jací jsme byli? Hodní, nebo nehodní? Dobří, nebo zlí? Ve skutečnosti jsme byli trochu dobří a trochu zlí, jednou hodní a jindy nízce podlí – a víme to. Uklidňujeme se tím; jsme přece jenom lidé. Jenže mikulášská scéna nás do bezpečného hájemství relativismu odmítá pustit. Na prahu stojí jen anděl a čert. Prostřední možnost není. Jsou tu jen ony dvě krajnosti, protože na relativismus máme celý zbytek roku. V adventu si máme vzpomenout na chvíle, kdy skrze nás jednali andělé, a na chvíle, kdy jsme sloužili ďáblu.

Přejde týden a přichází Lucka. Dnes už ne, nebo snad jen ve folklorně mimořádně živých mikroregionech. Ale já na ni stejně myslím, ke mně přichází. Bílá, tajemná se svým ptačím zobanem, vyslankyně z časů, kdy se pohanské a křesťanské v naší tradici ještě divoce mísilo. Vchází do domu (nikdo z domácích by se ji v minulosti neodvážil zastavit nebo jen oslovit) a svou husí peroutkou mlčky ometá stěny a všechno špatné a nečisté vymetá z domu. Všechny pak přejede pomalým pohledem a zase mlčky odejde. Nemusí nic říkat a nemusí se na nic ptát. Jsme uprostřed adventu, už víme, jak zní otázka.

S Lucií se taky pojí pranostika „Lucie noci upije“. Není úplně jasné, zda zohledňuje stav před rokem 1582, kdy ještě platil juliánský kalendář a svátek svaté Lucie ležel v období slunovratu, nebo zda je mladší. V takovém případě by spíše popisovala skutečnost, že 13. prosince zapadá slunce nejdříve z celého roku. Po tomto datu už se čas západu slunce stále o něco posunuje. Noc tedy nastupuje později a vypadá to, jako by se zkracovala. Ve skutečnosti ale světla i nadále ubývá, neboť až do 21. prosince bude slunce nadále vycházet den ode dne později. Pro toto druhé vysvětlení ostatně mluví také zbytek pranostiky: „…ale dne nepřidá“.

Lucie ale může upít noci i v jiném důležitém smyslu. Když známe otázku. Když na ni dáme (jakoukoli!) poctivou odpověď. Hezký advent.

Komentáře

  1. Lex napsal(a)

    Petr Kukal
    Blahopřeji k textu! Je krásný. A také dává signál, že všichni se neustále vyvíjíme, i ve svých názorech, které dáváme “na papír”.
    Já vím, že naprostá většina ze zdejších čtenářů nebude vědět o čem píšu. Ale my víme, že ano (i když Vás Libor Stejksal vymazal)!
    Hezký tklivý advent!
    Lex

Napsat komentář