Josef Hlinomaz: Rozvzpomínky (1)

Zavolal mi kamarád, který jako moderátor jezdíval před léty s hercem a malířem Josefem Hlinomazem po republice na besedy. Do telefonu tehdy řekl jen pár vět.


Nastartoval jsem auto a vyjeli jsme k domku, ve kterém až do smrti na dovolené v Jugoslávii tento „živočišný“ umělec žil. Ze sklepa jsme s dovolením pozůstalé partnerky Josefa Hlinomaze vynesli šest velkých igelitových pytlů plných popsaných papírů.

Přijít o den později, všechno by vyletělo komínem. Odvezl jsem ten „odpad ze života“ domů a celou zimu tahal z pytlů  list po listu, zápisek po zápisku, rovnal je na hromádky a snažil se pochopit, co k čemu za života patřilo…

Všechno potom vyšlo v knize Majoucta…

Josef Hlinomaz začal svou knihu vzpomínek psát několikrát za život. Ale dál než k předmluvě se skoro nikdy nedostal.

Jak je to s našimi vzpomínkami? Všichni píšeme předmluvy s tím, že se jednou dostaneme dál. Ale pak na to nemáme čas a o doslovy už nebývá zájem…

Takovéhle předmluvy napsal tedy Josef Hlinomaz a já jsem je tahal z pytlů po rukopisných pomuchlaných stránkách ze sešitů…

Motto: „Sranda se nedá ošvindlovat…“ (Josef Hlinomaz)

První předmluva ke Vzpomínkám

Dělá mi potěšení rozesmávat lidi.

Nevím, jaké úrovně je můj humor. Pochybuji o tom, že bych obstál před přísnými kritiky s vědeckými měřidly. Ale zdá se, že se mi občas podaří rozesmát lidi, kteří zcela neztratili svou přirozenost. A tak tedy jsem herec a mohu psát Vzpomínky. Jsem dokonce mimo jiné i emeritní člen Národního divadla. Byl jsem tam rok, a i když mě potom vyhnali, jsem už jednou provždy bývalý člen Národního divadla.

Co chvíli mě filmují. V ateliérech, v exteriérech a nejčastěji na Kampě, neboť tam se filmuje většina českých filmů.

Pak to ovšem všechno zase vystříhají, ale přesto několikrát jsem se již v biografu zahlédl. I reklamu se mnou dělají, vídám se na nároží na obrázcích, a to pak chodím kolem a dělám jakoby nic.

Je nás ale herců moc. Člověk se v tom množství ztratí. Měli by zrušit AMU – Akademii múzických umění a JAMU – Janáčkovu akademii múzických umění. Měli by říct: Dobře, ti, co jsou herci, ať zůstanou, ale teď na pár let dost. Počkejte si, až trochu vymřou. Člověk by přece taky rád byl trochu slavnej. Aby za mnou bláznily ženské.

Umím se podepsat několikerým způsobem, ale to už musí být, aby někdo přišel. Nedávno jsme filmovali na Kampě s Högrem a on mě pak pozval na meruňkové knedlíky. Pak jsem s ním jel před divadlo, a jak se s ním loučím, koukám, šine si to k nám ženská s památníkem a rovnou k Högrovi. Podepisuje se a říká: Pana Hlinomaze nechcete? Nechtěla.

Eh co. Zkusím to jako spisovatel.

Druhá předmluva ke vzpomínkám

Žijeme na počátku druhé poloviny dvacátého století, píše se rok 1957 a já začínám psáti, nevěda vlastně přesně proč a pro koho. Snad jenom pro sebe.

Tak takhle jsem zahájil předmluvu ke Vzpomínkám před šestnácti lety, neboť dnes je rok 1973.

Podaří-li se to, napíšu knihu vzpomínek.

Když jsem se narodil, začala první světová válka. Švejk a mnoho ostatních Čechů táhlo do boje. Od té doby mám pět smyslů.

Sem tam jsem něco cítil, sáhl jsem si na to i ono. A vždycky mi chutnalo. Ale hlavně – viděl jsem, slyšel jsem a sem tam jsem i někam přišel nebo přijel. Ale nezvítězil jsem. A taky vím, že nic nevím. Tahle Sokratova moudrost je taky jediné, čemu jsem v životě porozuměl. Všechno ostatní se jmenuje naděje.

Třetí předmluva ke vzpomínkám

Zítra je mi šedesát. Vypadá to, že se toho výročí dožiji. Zkrátka, měl jsem kliku. Mimo angíny a chřipky nebyl jsem nemocen, neležel jsem zatím v nemocnici. V poslední době mám sem tam nějaké potíže, ale kdyby to aspoň takhle vydrželo, nebylo by to nejhorší.

Rozhodl jsem se, že napíši svoje vzpomínky. Už asi popadesáté…

Čtvrtá předmluva ke vzpomínkám

Psaní vzpomínek je práce očistná pro hlavu i srdce. Hlava je kartotéka v chaotickém stavu. A vzpomínat, to je fuška. Je to úklid, touha po pořádku, očumování lejster, seřazování, sestavování, prostě hrůza. Není to poprvé, co začínám psát Vzpomínky. Část jich vycházela v novinách, část jsem namluvil do rozhlasu, všechno to vznikalo tak, že jsem sám sebe vykrádal a měnil, vybíral, co se hodilo, a vynechával, co se nehodilo. Důsledek – štosy lejster.

Beru-li tuto předmluvu jako rozcvičku mozkového svalstva, už teď se mi vyjasňuje, co mě čeká. Ale je mi jasné, že nepůjde jen o rozcvičku mozkových svalů. Půjde ještě o srdce. Zní to banálně, ale nejde to obejít. Srdce je to, co zaujímá stanovisko a umožňuje nadhled. Začneme ovšem v přízemí. Možná že se později dostaneme i do suterénu a možná že vylezeme až na půdu.

A když se to nepovede? Zalezu do díry a bude o spisovatele míň. Asi by to nebyla velká škoda. Každý dnes umí číst a psát, ale těch, co píší, je ještě o něco víc. Denně vychází tolik vagónů knih, novin a časopisů, že kdyby se to seřadilo, byl by z toho denně vlak kolem rovníku. Denně se píše pro film, pro divadlo, televizi, rozhlas, pro laterny magiky, odborníci i neodborníci píší pro odborníky i neodborníky, pro automaty s elektronickými mozky, pro cvoky i necvoky, a to všechno se pak taky fotografuje a filmuje barevně a ozvučuje a nafukuje a zveřejňuje a utajuje, až se člověk diví, že se už nikdo ničemu nediví.

Štandlíky zředěné vědy miliony vědců denně vylévají do stamilionů hlav, a tak je nás čím dál víc, co pěstujeme vzdělanost a hned zase poučujeme jiné, hloupější, popularizujeme všechno, co víme, a všechno, co víme, bylo už pro nás zpopularizováno, a svět je plný popularizátorů, kteří dále popularizují. A tak se vzdělanost šíří čím dál rychleji, ale pravd je taky čím dál víc a už se to do těch hlav, kterých je taky čím dál víc, nevejde, je toho všeho o něco víc než hlav, ale – a to je nejdůležitější – život jde dál.

A tak ať člověk začíná cokoliv psát, musí si povzdechnout: Najde se člověk, který tohle bude číst?

A přece v mé občanské legitimaci stojí psáno černé na bílém, že jsem herec. A co bych to byl za herce, kdybych nepsal Vzpomínky? Divadlo sice už dávno nehraji, ale hercem je přece každý. Všichni jsme komedianti v tom nejavantgardnějším kuse, jaký kdy byl napsán. V kuse, který se rovnou hraje, který se improvizuje a má skoro tři miliardy autorů a herců. V kuse, který je stejně absurdní jako realistický, stejně avantgardní jako zpátečnický. Ve hře, kterou nikdy nikdo neuvidí celou, ve hře, o které si nikdo není jistý, jak skončí. Ve hře, u níž znám jen název jednoho jednání: Dvacáté století. Hraji v ní nepatrnou roli. Něco jako „paní, nesu vám psaní“. A protože je teď na divadle móda rozkrývat postavy, pozor! Začínám rozkrývat…”

Jan Krůta

(Budete-li chtít, pokračování příště!)

Josef Hlinomaz, Jan Krůta: Majoucta

Zásilková služba Arcadia Art Agency
Renoirova 1051/2a, 152 00 Praha 5

100 Kč + poštovné

Komentáře

  1. jiřička napsal(a)

    maucta, pane autore: Ráda si vás dva nadělím k vánocům…Budete se mnou trávit Nový rok nově…?!?

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Bude mě těšit ! 🙂 Díky!

Napsat komentář