Géza Včelička: literát, tramp, levičák

Pětačtyřicet let uplynulo od úmrtí trampského písničkáře, básníka a prozaika Gézy Včeličky.

„Včelička Géza (1901 – 1966) vlastním jménem Antonín Eduard Včelička, český novinář, reportér, prozaik. Odpor k měšťáctví a smysl pro sociální politické boje projevil jak v reportážích pro komunistický tisk, tak v románech Kavárna na hlavní třídě, Policejní hodina. Zasloužilý umělec (1959), Řád práce (1961)“ Tento údaj jsem nalezl v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku vydaném před více než 25 lety a je tedy poněkud poplatný tehdejší době. Když ale budete hledat tohoto autora – trampského písničkáře, básníka a prozaika ve slovnících českých spisovatelů vydaných po roce 1989 – nenajdete jej vůbec! Kdo tedy vlastně byl Géza? A kde přišel k tomu podivnému jménu? Nejlépe je citovat z jeho vlastních Poznámek o životě:”Své práce jsem počal podepisovat pseudonymem Géza Včelička. To bylo tak: roku 1920 jsme pilně čítali někdejšího dekadentního básníka Karla Hlaváčka, zejména jeho Mstivou kantilénu. V ní zalíbila se mi hlavně zmínka o Geuzech, o tak zvaných žebrácích, jak urážlivě byli v sedmnáctém století zváni stateční nizozemští odbojníci, jež bojovali za svobodu proti španělským uchvatitelům. A kteroužto urážku oni hrdě si přisvojili za název svého hnutí. Dal jsem si tedy literární jméno Geuza, jež časem zfonetizovalo na domněle maďarské Géza.”

Narodil se v Praze jako druhý syn sklepmistra Eduarda Václava Včeličky a jeho ženy Marie. Rodina se často stěhovala podle toho v které hospodě otec pracoval jako sklepmistr či číšník – z domu U vinařů do domu U Zlatého tygra, pak do Roztok u Prahy, Plzně a pak zpět do Prahy na Žižkov, poté žil 20 let Na Františku, v Řásnovce … Vnímavými smysly dítěte nasával svéráznou atmosféru těchto míst,do paměti se mu ukládaly drsné zážitky, které později ožily v jeho tvorbě, situované z větší části právě do tohoto zvláštního koutu staré Prahy. Roku 1914 vychodil školu a otec rozhodl (stejně jako u jeho bratra), a dal jej do učení na číšníka do hotelu U Zlaté husy na Václavském náměstí. Z učení utekl, ale otec jej zmlátil a dal znovu do učení na číšníka – opět na Václavák, ale tentokrát do kavárny Parlament. Tam jej opět týrali, sběhl – doma jej ztloukl otec a odtáhl zpátky. Tam jej ztloukl i kavárník a Géza se pokusil o sebevraždu oběšením. Zachránil jej jiný číšník – ale pak byl opět mlácen ať již v práci či doma. Vystřídal pak ještě učení v kavárně Monopol a v roce 1918 se /stále pod nátlakem otce/ vyučil v kavárně Royal. U profese nezůstal a definitivně s číšnictvím skončil v roce 1920. Vystudoval jednoroční obchodní školu a začal pracovat v Karlíně ve fabrice na kovové zboží a díky osmihodinové pracovní době získal dostatek volného času, o němž se mu jako číšníkovi ani nesnilo. Díky tomu se stal jednou z vůdčích osobnostní vznikajícího trampského hnutí. Zde stojí zato opět citovat Gézu:

“Tehdy jsem počal též skautovat a pěstovat sport, abych posílil své, rovněž poněkud chatrné plíce. Poněvadž však spojené sbory junáků – skautů, baden-powellovci i halaburdovci se nám zdáli poněkud militarističtí a šovinističtí, vstoupili jsme do organizace, jež slula Sdružení zálesáků aneb Mládež Ernesta Thompsona Setona, kteréžto skautské sdružení sympatizovalo se socialismem a bojovalo proti jakékoli rasové nenávisti. Rozbíjejíc nesmyslné pověsti o krvežíznivosti Indiánů, naopak informovalo nás o jejich ujařmení…

“Na důkaz sympatií s ubohými Indiány pak každý skautský oddíl této organizace nazval se kmenem a kromě čísla zvolil též jméno některého indiánského nárůdku. Tak například my jsme se nazvali na paměť floridských rudokožců Seminoly a měli jsme číslo 26.

Organizace vydávala i svůj vlastní časopis, jenž nesl název Totem. Přispívali do něho mnozí její členové verši i prózou a také já jsem zde od roku 1921 počal otiskovat své první veršované pokusy. Tak třeba báseň Osceola, vyprávějící o hrdinném boji floridských Seminolů za svobodu…

Žel, tato skautská organizace se časem rozpadla. Tak osiřevše, do jiné jsme již nevstoupili a počali jsme trampovat, nebo jak se tehdy říkalo, stali jsme se divokými skauty. Už od roku 1920 jezdívali jsme s desetičlennou tlupou do kokořínské oblasti v Liběchově u Želiz. V tomto Liběchově, tenkrát ještě ve zněmčeném území, vlastnili jsme v lesní rokli chatu na kůlech. Na kůlech proto, že rokle byla velmi vlhká. Leč lepší místo nám německá správa obce nechtěla pronajmout.”

Z otce se kvůli plicní chorobě mezitím stal invalida a Géza živil celou rodinu. V roce 1925 začal otiskovat své první verše v levicových časopisech a zároveň jej také začala sužovat plicní choroba, a tak se v roce 1926 léčil v sanatoriu na Pleši na Brdech. Poté se celá rodina přestěhovala do Dejvic a Géza se do fabriky nevrátil a začal se živit čím se dalo – především prodejem socialistické literatury. V té době začal kromě veršů psát i první črty, reportáže a povídky, které otiskoval v Trnu, Ohni, Trampu, Tvorbě a Rudém večerníku. Do Trnu i Trampa přispíval i kresbami a karikaturami. Jeho plicní choroba se stále zhoršovala, ale na léčebnu v horách či u moře neměl. A tak se kvůli vlastnímu zdraví vypravil na první velký vandr do Vysokých Tater. V roce 1928, kdy mu zemřel otec, vydal první sbírku svých reportáží a črt ze života „společenské spodiny“pod názvem Několik prokletých a baladickou novelu z periférie Básník a tanečnice.

V roce 1929 vyrazil na první vandr do ciziny – nejdřív stopem a načerno vlakem do Bratislavy. Tam si hraním na kytaru po hospodách vydělal na jízdenku na dunajský parník a s ním doplul až do Bulharska. I tam se živil čím se dalo – především hraním na kytaru. V té době začal posílat první črty a reportáže do časopisů v Čechách. Po třech měsících se vrátil domů, plicní choroba ustoupila, ale ochořel znovu a natrvalo – vandráckou touhou po dálkách. A tak roku 1930 vyrazil znovu – přes Bulharsko do Turecka, kde se často potýkal s tamní policií, a pak se přes Bělehrad vrátil domů. V roce 1930 se stal redaktorem Trampa a poté pracoval na žádost Kurta Konráda i v redakci Rudého večerníku. Jednou z největších akcí Trampa bylo uspořádání největší trampské sleziny, svolané na Jarovskou planinu pod Zbraslaví v roce 1930, která se konala za asistence četníků s karabinami a bodáky. Tramp původně, od roku 1929 vydával Q.Langhans, a rok poté jej za pomoci JUDr. I. Sekaniny zakoupilo /od čísla 38/ Trampské vydavatelské družstvo v čele s F. Kubáskem /Frantou Šerifem/ za finanční podpory KSČ /!/. Prvním administrátorem byl K. Vodrážka /Vodra/ a prvním redaktorem K. Melíšek /Melich/. V té době se Géza oženil, ale již roku 1931 bylo bezdětné manželství rozvedeno. V roce 1931 vydal Tramp Gézovu první sbírku veršů Pěšinou snů, ale v roce 1932 již pro nedostatek peněz Tramp nevyšel. Géza se angažoval i v protestech proti tzv. Kubátovu zákonu, který byl namířen proti trampingu. Asi nejvýznamnějším byl protestní tábor lidu, který svolaly redakční rady trampských časopisů Naše osady, Tramp, Naše stezka a Slunce na 19. 5. 1931 na zahradu Měšťanského pivovaru v Praze na Vinohradech a kterého se zúčastnilo 15 000 mladých lidí , převážně trampů a byl rozehnán policií. Kubátova vyhláška se poté stala i předmětem rozpravy v parlamentě a po čase byla zrušena. Zároveň tento protestní tábor prohloubil i roztržku mezi politickými a nepolitickými trampy.V témž roce projel Géza autostopem či načerno vlakem Německo, Francii, Tunis a Alžír.

(dokončení zítra)

Komentáře

  1. Petrpavel napsal(a)

    Zaujala mě zmínka o zkušenostech mladého číšnického učně Gézy. Můj otec se narodil v roce 1916, také jej rodiče dali do učení na číšníka – do hotelu na Palackého náměstí. Vzpomínám jak mi na fotkách ukazoval : tohle byl vrchní číšník, největší gauner, ten nás fackoval na potkání, tohle byl šéf – do rána nás nechal uklízet lokál, já nemoh´ ani vyjít ven – rodiče-malorolníci mě do Prahy přivezli v krátkých kalhotách, na první dlouhé jsem si vydělal po půl roce…
    Zlatá první republika.

Napsat komentář