Géza Včelička: literát, tramp, levičák II

Jako reportér Tvorby se Géza Včelička v roce 1932 zúčastnil Mostecké stávky a zároveň napsal román Kavárna na hlavní třídě, v němž vylíčil svá číšnická učňovská léta. Román vyšel téměř současně česky v Moskvě a v Praze. Zároveň vydal cestopisné reportáže ze svých cest po cizině pod názvem Světoběžníci a Robinsoni. Tyto reportáže jsou spojeny třemi postavami přátel trampů, kteří procházejí zeměmi Balkánu, Blízkého východu a severní Afriky a poznávají tamní život v jeho syrovosti a spletitosti.

V letech 1932 – 33 působil jako reportér v Německu a z těchto reportáží sestavil knížku V zemi hákového kříže – důrazné varování před nebezpečím fašismu. V únoru 1933 vznikl v Praze Jack London Club s pobočkami v dalších městech. Vedle jednatele Rudana Nohy se na jeho činnosti podílel i Géza a díky němu přednášeli pro JLC i další zajímaví lidé – E. E. Kisch, F. A.Elstner, prof. A. Pražák, Záviš Kalandra, E. V. Voska a E. F. Burian. Roku 1933, na žádost E. F. Buriana, zdramatizoval Kavárnu na hlavní třídě a tato hra s hudbou E. F. Buriana se pak dočkala po prvním uvedení v listopadu 1933 více než 40 repríz v Burianově D34, což mimořádně zpopularizovalo i román .V roce 1934 napsal knihu sociálních próz z Československa – Několik prokletých /s původní sbírkou z roku 1928 má společný je název/ a na základě své cesty z československými spisovateli po Sovětském svazu vydal v roce 1935 knihu reportáží o Moskvě a Leningradě – Dvě města ve světě. V roce 1935 byl dr. Ivanem Sekaninou požádán, aby se „naoko oženil“ – jeho žena měla být pro politickou činnost vypovězena z Prahy – ale sňatkem s ním získala v Praze domovské právo. Po nějakém čase je dr. Sekanina opět rozvedl.

Po pěti letech práce v roce 1937 vydal román Policejní hodina, v němž na příběhu jedné rodiny popisuje snahu dostat se z dělnické chudoby, přičemž se mu díky dobovým dokumentům podařil postihnout tehdejší sociální realitu v celé šíři. Roku 1939 vydal satirickou knížku Mezi Marokem a Zbraslaví a k trampským a tuláckým motivům se vrátil v knize Poutníkův návrat a sbírkou básní Staré zrcadlo.

Po nacistické okupaci se dva roky schovával před gestapem, ale po zhoršení plicní choroby musel v zimě 1941 nastoupit na léčení na Bulovce. Toho roku se oženil potřetí. Gestapo mezitím asi pětkrát navštívilo jeho byt a ze čtrnácti vydaných knih jich bylo nacisty zabaveno osm. V roce 1943 se léčil v Tuchoměřicích, poté v pražské Všeobecné nemocnici a v roce 1945 v malostranském špitále. V té době už měli nacisté jiné starosti a tak se Gézovi v roce 1944 podařilo vydat v Ostravě knihu Pražské tajemství, která je vzpomínkou na jeho mládí a osudy obyvatel uliček na Františku a je originální prózou na pomezí kulturně historické reportáže a memoárů. Knihu doprovází více než 50 Gézových fotografií staropražských zákoutí z 30. a 40. let a tvoří tak dodnes jedinečný dokument. Ve třicátých a čtyřicátých letech napsal i řadu trampských písní, fotografoval starou Prahu a také namaloval řadu olejomaleb, převážně zátiší a námětů ze staré Prahy.

V roce 1944 vydal načerno sbírku básní Klášterní ulice vlastním nákladem a s fingovaným datem vydání 1938 – tato sbírka, postihující zvláštní ovzduší mizejících pražských scenérií, byla v roce 1946 poctěna Literární cenou města Prahy. V březnu a dubnu 1946 hrálo Klatovské divadlo deset repríz hry Kavárna na hlavní třídě. 14. 5. 1946 se Včeličkovým narodila dcera Daniela. V roce 1946 vydal další cestopisné reportáže tentokrát o malé Asii a Balkánu pod názvem Zrození poutníkovo a v roce 1949 cestopis ze severní Afriky Světoběžníci a robinsoni.

V padesátých letech se většina jeho knih dočkala dalších vydání a Géza Včelička řady literárních uznání. 10. února 1953 obdržel Literární cenu hlavního města Prahy za celoživotní dílo v oboru písemnictví a 6. května 1959 byl poctěn titulem Zasloužilý umělec.

Kavárna na hlavní třídě se dočkala i filmového zpracování, autory scénáře byli Jiří Brdečka, Jiří Mareš a Miloslav Hubáček, režisérem Miloslav Cikán. Film měl premiéru 22.1.1954 v pražských kinech Blaník a Lucerna a byl promítán se slušným úspěchem až do konce roku. Román Policejní hodina zpracoval v roce 1958 do podoby filmového scénáře scénárista a režisér Otakar Vávra. V roce 1961 byl Gézovi udělen Řád práce a dočkal se i překladů svých knih do němčiny, ruštiny i maďarštiny.

Géza Včelička zemřel před pětačtyřiceti lety 30.12.1966.

V září 1986 byla pražským Památníkem národního písemnictví instalována expozice díla Gézy Včeličky včetně korespondence s E. E. Kischem, Norbertem Frýdem (trampská přezdívka Nora) a dalšími i s řadou dobových recenzí (např. od J. J. Paulíka, autora prvního trampského románu Arizona). Na výstavu upozornil i denní tisk – např. Mladá fronta, v níž 17. 9. 1986 Jolana Matějková připomněla i Gézu – trampa:

“Časopis Tremp a zažloutlé fotografie s ohnutými růžky připomenou tvůrce jako jednoho z hlavních organizátorů trampského hnutí u nás a také jako autora mnohých trampských písní. Staré fotografie dávají svědectví o jeho nezkrotné „vandrácké duši“. Vždyť G. Včelička prochodil s hrstkou kamarádů Rysy, polské Tatry i Malou Vysokou, stopem se poté dostal do Bulharska k Černému moři, do Turecka a jindy putoval až do severní Afriky a poznal Alžírsko a Tunisko. Všechno takřka s prázdnou kapsou. Vydělával si na živobytí hrou na kytaru, příležitostnou prací a drobnými cestopisnými články”.

Gézovo dílo je poměrně rozsáhlé, ale trampingu se dotýká jen část a tak zájemcům o jeho dílo mohu doporučit hledání po antikvariátech či vypůjčení jeho díla v knihovnách. Básnické sbírky převážně trampské poezie – Pěšina snů (vydáno 1930, 1940 a 1946) a Staré zrcadlo (vydáno 1939 a 1946), Básně (vydáno 1958), sborníky písní Tulácké ohně (vydáno 1939), Modrá hvězda (vydáno 1941) či sbírka črt a reportáží Poutníkům návrat (vydáno 1941 a 1948) určitě za přečtení stojí. Autentičtější jsou první vydání Gézových knih vydaná do roku 1948. Po únoru 1948 Géza celé své dílo přepsal v duchu socialistického realismu.

Nejznámější a nejdostupnější z jeho díla jsou asi jeho písně, jejichž nahrávky pořídil Kapitán Kid pro album /CD, LP, MC/ starých trampských písní, které pod názvem „Tak dávno již“ vydal /včetně zpěvníku/ Presston v roce 1992. Jsou to ty nejznámější – Opilý koráb /Gézova hudba na text Arthura Rimbauda přeložený V. Nezvalem/, Píseň zapadáku – Gézův text na melodii Ljubky kterou odposlechl od pouličního zpěváka v Moskvě /známý spíše pod názvem Máňa/ a píseň O marné touze známá též jako Srdce trampů. Všechny tři písně se zpívají v mnoha verzích, ale podle slov pamětníků tyto verze vytvořil sám Géza v reakci na aktuální situace té doby.

www.musicopen.cz

Komentáře

  1. majka napsal(a)

    Malá oprava, ne Ljubka, ale Murka.

  2. Helena napsal(a)

    Děkuji pisateli,za velmi obsáhlý článek! Člověk,by se měl vzdělávat,nebo aspoň zavzpomínat a zamyslet se.Hlavní roli ve filmu Kavárna na hlavní třídě,hraje můj oblíbený herec Karel Höger.Tento film,občas, běží na programu CS FILM.Helena R.

Napsat komentář