Dušičky

” Od věku není léku
a od smrti koření…“

 První dva listopadové dny patří svátkům Všech svatých a Památce zemřelých. Kořeny těchto svátků tkví  už v keltských rituálech, postupně si je k obrazu svému přizpůsobovala pak křesťanská církev.Lidé vždycky věřili, že duše zemřelých se mohou v některých dnech vracet na zem.

Keltský kalendář slavil 1. listopad začátek nového roku a zároveň den, kdy se živí setkávali s mrtvými. Obětovalo se bohům, u jídla se počítalo s dílem pro zemřelé. 

První svátek má svůj základ v události z roku 609, kdy byl v Římě slavnostně vysvěcen bývalý pohanský chrám starověkých bohů Pantheon. Jenže to se odehrálo v květnu. Někdy v osmém století ale církev fikaně svátek přesunula na začátek listopadu, aby se přiživila na období stále živých pohanských svátků a „opracovávala“ nepoddajné davy.

 Naše generace pamatuje podobné nové „svátky“, kdy se 30.dubna zakazovalo pálení čarodějnic a mládež měla seřazená ve dvojicích nastupovat k Vatrám míru. (Pod rouškou tmy jsme stejně mizeli stejně na druhý kopec pálit své „fagule“!)

Druhý listopadový den se slaví Památka všech zemřelých, spojená se vzpomínkou na mrtvé. Podle náboženských představ modlitby živých pomohou zemřelým, duším dlícím v Očistci, k očištění od hříchů na cestě do Nebe.  A odtud i lidový název Dušičky.

Lidé navštěvují a zdobí hroby zemřelých. Na hřbitov nacházejí cestu i ti, kteří si jinak nevzpomenou.

První veřejná oslava tohoto svátku se uskutečnila v 10. století ve Francii.

Přeneseno do tržního hospodářství – v tyto dny se prodává více než polovina celoroční produkce svíček.

I u nás se rozšiřuje americká obdoba halloween, slavená večer 31. října. Název vznikl z dobového výrazu All Hallow´s Eve (předvečer Všech Svatých). Děti se oblékají za smrtky, duchy, upíry, obcházejí domy sousedů a všude svítí vydlabané dýně. Z Irska přivezený svátek má jasné pohanské kořeny, církev si odjakživa stěžovala na bujaré pohanské svátky a snažila se lidi přivést k pokoře, pokání a sebezpytování a – poslušnosti.

Snad nejvíce se tento svátek slaví v Mexiku, kde je možná největším svátkem roku (Día de los Muertos). Svátky tam trvají i několik dní, zdobí se oltáře i domácí oltářky s fotografiemi zesnulých.  V dalších dnech se navštěvují hřbitovy, ale nevládne tam tichá pochmurná atmosféra, hrává tam hudba, lidé si povídají, nahlas se modlí, rozkládají campingové židličky a slaví.  Hostina s mrtvými bývá zakončována mnoha přípitky. Vliv na reálnou podobu těchto oslav mají předkolumbovské indiánské rituály, kdy se pro smrt používal výraz – klid, pokoj. Smrt byla skutečným vysvobozením ze strastí těžkého života, nebyl důvod se jí bát…

 Nikdy nezapomenu na dušičkové cesty na hřbitovy s rodiči. Na vzpomínání na dědy a babičky, na zvláštní pocit myslet na mrtvé a na smrt.

Nezapomeňte se projít mezi hroby pokud možno se svými dětmi. V současné době hlučné civilizace se zmínkám o smrti vyhýbáme, smrt vytěsňujeme ze svého okolí. Děti nevidí zabíjení domácích zvířat kvůli obživě, staří lidé umírají většinou mimo rodinu. 

V návštěvě hřbitovů s dětmi není nic morbidního.  Je to jen připomínka toho, že po vzniku života a umožnění vzniku životů dalších, přijde zánik. Smrt přijde po životě. My se jí štítíme, ona nás nikoliv.

(Historické údaje převzaty z knihy A. Vondruškové – České zvyky a obyčeje)

Komentáře

  1. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Na Dušičky má narozeniny má vnučka. Mám slavit nebo vzpomínat. Jedno nevylučuje druhé, já vím. Jako holka jsem při každé návštěvě vesnice, zašla na hřbitov. Sama, bez doprovodu. Chodila jsem po špičkách mezi letilými hroby, louskala jména, vyrytá do náhrobních desek. “Nejraději” jsem měla ty zanedbané. Sem tam jsem snítka smetla, pohladila holubičky na hrobech. Neměla jsem strach, jen úctu k mrtvým. Jaký život asi žili?
    Jednou jsem zase takhle navštívila hrob mých prarodičů. Zemřeli na Vánoce v jeden den, babička ráno, děda odpoledne. Vzhledem k dálce jejich posledního ulehnutí jsem jezdila jednou dvakrát za rok. Ačkoli ve vesnici už žádní příbuzní nežili, vždy byl společný hrob uklizen, bez spadaného listí, okénko s fotkami naleštěné. Nevím, kdo je opatroval, netuším, kdo rovnal květináče. Jen za sebe můžu říct tiché “díky”..

  2. jiricka2 napsal(a)

    …až umřem stanem se kvbětinami, ve dne budem lidem pro radost, v noci zůstaneme sami: Tento verš, snad Holanův, zapomněla jsem za ta léta…, mě provází ceou dvoutřetinou života. Mám příbuzenstvo pohřbené, ale nově chce velká část spolu se mnou rozptýlit. Proč? Abychom jako ti broučkové v sedmikráskách nadále roznášeli radost jenom tak, prostou a všední, od Boha danou.Ti žijící nás budou mít ve vzpomínkách dokud budou chtít.

  3. wbgarden napsal(a)

    Promiňte. ale je toužím býti kompostem neb tento je též velmi užitečný…

    M I S E R E R E

    Na rozptylové loučce
    tvého těla
    chci mít taky křížek
    přírodo…


    který celý život zasvětil jsem
    boji proti
    prašnosti
    teď příkonem mnoha kilowatů
    v peci firmy DUŠIČKA a spol.
    v prach obrácen
    budu
    a do posledního smítka
    naplním tak osud
    šíleného
    ekologa

    Na rozptylové loučce
    tvého těla
    chci mít taky křížek
    přírodo

    Buď mi hrobem
    i vdovou
    zároveň

    Amen….

    http://www.bestwallpapers.net.ru/private/img/prikol/6785785.jpg

  4. jiricka2 napsal(a)

    Óóó: děkuji: inspirativní pozitivně!

Napsat komentář