Historie bot

Boty jsou jedním z poznávacích znaků civilizování člověka a zřejmě jím zůstanou. Přestože jejich nošení často nezvratně ničí nožní klenbu, přestože moderní umělohmotná obuv způsobuje kožní problémy a přesto, že nejzdravější chůze je naboso.

Nejstarší uchované boty jsou sandále staré 10 000 let. Určitě ale mají delší historii. Pravděpodobně s nástupem poslední doby ledové se pračlověk začal oblékat do kůží ulovených zvířat a zabalil si i nohy. Když se oteplilo měl neolitický člověk už kůži na nohou měkkou a citlivou, a tak byť se už nemusel hřát, chránil si nohy dál.

Boty nosili samozřejmě hlavně bohatší a významnější lidé. Chudí na celé planetě chodí dodnes většinou bosí.

Zprvu si člověk obaloval nohy nevyčiněnou kůží. Suro- vá kůže ale po usušení praskala a rychle se opotřebo- vávala. Časem se přišlo na to, že surovou kůži lze kouřem, vtíráním rozpuštěného tuku a pomocí výtažku z některých rostlin zvláčnit – takzvaně vydělat nebo vyčinit.

Starověk
V teplých krajích (Egypt, Mezopotá- mie, Jižní Asie) se obuv pletla z rostlinných vlá- ken nebo papyrových listů. Obuv měla symetrický tvar – mohla se obouvat na levou i pravou nohu. U zámožných lidí byla bohatě zdobená. Z ranného Egypta se dochovaly různé sandály z pletených papyrových listů, krásně a umělecky vytvořené. Pozoruhodné je, že podle profesora Lexy nosily boty pouze muži. Na většině vyobrazení jsou muži obutí a ženy bosé.

Také Číňané a další Asijci pletli obuv z trávy. Řekové šili boty z vyčiněné kůže a potírali ji olivovým olejem, aby zvláčněla. Kůže byla nabarvená, nejčastější barvami byla černá, žlutá a červená. Boty se vyráběly obvykle přímo v koželuž- ské dílně. K definitivnímu oddělení koželužského a ševcovského řemesla došlo patrně až v antickém Římě. Nejstarší Řekové si také obvykle boty vyrá- běli samy. Řecký autor Hésiodos radí svým posluchačům: „Na nohy boty z vola, jejž palice skolila těžko, přiléhavě si uvaž a vystel je po ruby plstí.

Při výrobě švec šil boty každému na míru – zákazník položil nohu na kůži na stoličce a řemeslník vyřízl podle ní podrážku. Dřevěná nebo korková podráž- ka se přilepovala, kožená přišívala. Obuvnické ruční nářadí se v odstatě neli- šilo od dnešního. Dokazují to nálezy v Pompejích. Boty se měnily podle módy, ale vždycky se nosily sandály se silnou podešví bez podpadků. K noze byly při- pevněny řemínky. V 5. stol. př. n. l. se v Řecku začal na cesty nosit nový druh vysoké kožené obuvi. Řecká obuv odpovídala tvaru chodidla pro levou i pravou nohu zvlášť.

Římané nosili k tóze polovysoké kožené boty uzavřené dvěma páry řemín- ků a měli i zvláštní vojenskou obuv se silnou podešví.

Ševci byl stejně jako později terčem posměš- ků: Lesbická básnířka Sapfó je nazývá pissingos – usmolený prst. Tahle předívka přetrvala po celou antiku.

Středověká Evropa
Ve středověké Evropě se vzhledem k počasí, které tu převažuje, nosila většinou obuv uzavřená. Do módy se dostávala obuv bizarních tvarů, které ji dělaly spíše nebezpečnou než pohodlnou. Objevily se dlouhé špičaté boty, jejichž nošení vyžadova- lo velkou dávku odvahy a zručnosti. Některé boty měly i víc než půlmetrové špice. Jejich délka byla v některých zemích omezena zákonem. To proto, že nebyly vzácné úrazy kdy nějaký hejsek svému sousedovi nechtěněně vypíchl botou oko.

Až do poloviny 19. stol. se nerozlišovalo mezi pravou a levou botou. Kromě kůže se k výrobě obuvi používalo také dřevo a ocel (pro obuv jako součást brnění). Chudí nosili boty z jednoho kusu kůže nebo lýkového úpletu (laptě, opánky) a samozřejmě dřeváky – takové pantofle vydlabané z jednoho kusu dřeva. Středověké cechy kontrolovaly zručnost, dávaly přednost krásné práci a extravaganci, stylu v módě oproti ochraně nohy a pohodlí. Jedním z negativ- ních jevů byla prodloužená špička, která se musela vycpávat a přivazovat řetíz- ky pod koleny. Boty z doby alžbětinské (královny Elizabeth) měly široké špičky, u kterých se prázdný prostor také vycpával.

Tyto zvláštnosti měly za následek různé fantastické kreace a tvary na- zývané medvědí tlapy či volské tla- my. V XI. století se v Benátkách objevují boty na podstavcích vysokých 28–33 cm.

Boty v novověku
Na počátku novověku nastávají ve vývoji obuvi změny. Podle vytvarovaných špicí lze předpokládat, že k tvarování svršků se už používala kopyta a napínací stélky. Připevnění podešví bylo další fází pracovního postupu. V XV. až XVII. století byly jedinými nástroji na spojování dílců dratve a šídlo. První podpatky jsou vidět na obrazech kolem roku 1600. Pomalu mizí vysoké boty a používají je pouze jezdci. Po Francouzské revoluci se ševci zaměřili na obuv střihu botky a polobotky. Zjednodušují se ozdoby a vyrábí se praktická obuv.

Moderní boty
V druhé polovině XIX. století nastal rozvoj průmyslové výroby obuvi. Prováděly se první pokusy s mechanizací některých výrobních operací.

Vynálezcem prvního šicího stroje byl Elias Howe ze státu Massachusetts v USA. Patent obdržel v roce 1846. Mechanizace šití začala zatlačovat do pozadí rukodělnou výrobu svršků.

Velký význam v obuvnictví bylo objevení kaučuku a vynález vulkanizace. Kaučuk přispěl k výrobě některých obuvnických dílců (podešve, patníky atd.) a dal vznik výrobě pryžové obuvi. Kaučuk dnes nahradily umělé pryže a syntetické materiály. Ševci zmizeli – boty se už většinou nešijí z kůže, ale lepí, odlévají a lisují z plastu.

Komentáře

  1. Pavel Mrkvicka napsal(a)

    Pěkný článek:) O historii obuvi jsem našel dokonce celou sérii článků:
    http://magazin.svetbot.cz/41-historie-obouvani-ii-dil-faraoni-a-senatori.xhtml

  2. SarkaFox napsal(a)

    Prosím, co je správně?
    V 5. stol. př. n. l. se v Řecku začal na cesty nosit nový druh vysoké kožené obuvi. Řecká obuv odpovídala tvaru chodidla pro levou i pravou nohu zvlášť.
    Až do poloviny 19. stol. se nerozlišovalo mezi pravou a levou botou.

    Ráda bych použila text do seminárky, ale na tomto jsem se zasekla. Text si protiřečí.

Napsat komentář