Klec na Slavíky/2

Waldemar Matuška

Zlatý slavík ´64 

Československými tanečními sály otřásá poskakování lidských hadů při tanci letkiss. Pokračuje vlna big beatu, pod vlivem Beatles si kluci nechávají narůst delší vlasy a vzniká problém: Co s „máničkami“?

 Do ankety napsalo 6490 hlasujících.

 Zpěváci:

  1. Karel Gott
  2. Milan Chladil
  3. Josef Zíma
  4. Waldemar Matuška
  5. Jiří Suchý
  6. Jiří Šlitr
  7. Karel Hála
  8. Pavel Sedláček
  9. Karel Štědrý
    10. Jiří Jelínek

 Zpěvačky:

  1. Eva Pilarová
  2. Yvetta Simonová
  3. Jana Petrů
  4. Helena Vondráčková
  5. Hana Hegerová
  6. Judita Čeřovská
  7. Pavlína Filipovská
  8. Yvonne Přenosilová
  9. Helena Blehárová
  10. Marta Kubišová

 

Písničky:

  1. Schody do nebe (K. Kopecký – J. Faktor)
  2. Kdyby sis oči vyplakala (J. Bažant, V. Hála, J. Malásek – V. Blažek)
  3. Volání divokých husí (J.Vomáčka – J.Vittinger)
  4. Je krásné lásku dát (Fain – Z. Borovec)
  5. Milenci v texaskách (J. Bažant, V. Hála, J. Malásek – V. Blažek)
  6. Červená řeka (amer. lidová – I. Fischer)
  7. Dominik (Sourire – J. Fikejzová)
  8. Santa Anna Maria (Roth, Paris – Z. Borovec)
  9. Příval pláče (D. Tiomkin – J. Štaidl)
    10. Malý vůz (Stale, Del Roma – J. Fikejzová)

 

Písničky Kdyby sis oči vyplakala a Milenci v texaskách jsou z filmového muzikálu Starci na chmelu, který byl v tehdejším hudebním životě zjevením, což potvrdilo i jeho znovuvzkříšení v divadelně-muzikálové podobě na prahu třetího tisíciletí. A nebyl tento rok náhodou i rokem idolu ženských srdcí – prince Josefa Zímy z filmové pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele? Mezi prvními deseti zpěvačkami se poprvé objevily: Helena Vondráčková (nazpívala písničku Červená řeka),  Yvonne Přenosilová, která vystupovala jako sólistka Olympiku a jejíž písničky hrálo jako první československé zpěvačce i rádio Luxembourg a Marta Kubišová, která – jak tehdy píše Jiří Černý – „umí vyjádřit tři velmi odlišné hudební typy: taneční písně, šansony a džezové skladby“.

 V Praze vystoupil legendární trumpetista L. Armstrong „Satchmo“ . Redaktor Mladého světa Jan Dobiáš tehdy napsal: „Prožil jsem něco, co se těžko dá převádět na cenu vstupenky nebo na peníze vůbec…“

 Nejprodávanější písničky posledních let: Včera neděle byla, Děti z Pirea, La Paloma, Kdo to ví, kdo ví, Babičko, nauč mě charleston, Cestářská, O nás dvou, Ach, ta láska nebeská, Klokočí, Mám malý stan…

 “Semafor po výprasku” se jmenuje polemika o kvalitě filmu Kdyby tisíc klarinetů: „ Na vstupenky do kin, která uvádějí nový hudební film, stojí sice dlouhé fronty, ale u odborné kritiky Klarinety propadly. Už dlouho se v našich filmových rubrikách neobjevila tak úpěnlivá a jednotná lamentace…“

 Máme dlouhé vlasy, a přesto můžeme být slušní lidé, hlásá titulek článku  MUDr. H. Markupové, otupující tažení proti dlouhým vlasům. „Žádné vnější znaky, ať už dlouhé vlasy nebo cokoliv jiného, nejsou přece zárukou slušnosti, ani známkou chuligánství.“ Uvádí se příklad, kdy příslušníci VB vedou asi sedmnáctiletého dlouhovlasého mladíka. „Za chvíli přijde holič a ostříhá tě, udělá z tebe pořádného člověka.“ Chlapec pod stolem vyndal z kapsy kus plechu a řízl se do zápěstí… A závěr: „Tento článek nechce obhajovat dlouhovlasé. Tím méně je chce oslavovat, nebo projevovat nad nimi lítost… Ostatně nepovažuji nošení dlouhých vlasů mladíky za společenský problém.“

 Dopisová reakce čtenářky Mladého světa: „… Nošení dlouhých vlasů vyprovokovalo několik ztřeštěnců v Anglii, kterým stoupla do hlavy sláva a domnívají se, že ve své nedotknutelnosti si mohou dovolit největší absurdnosti, které by vlastně měli ostatní lidé odsoudit… Vtírá se otázka, zda by Mladý svět obhajoval také takového kluka, který by si oblékl sukni a blůzičku…“

 I. ročník mezinárodní písňové soutěže Intervize Zlatý klíč se konal v Praze. Zvítězil Karel Gott s písní Tam, kam chodí vítr spát. Waldemar Matuška získává cenu obecenstva Zlatého kosa za písničku Tereza.

Matuška na otázku, co by ukázal cizinci, který přijel do Prahy na III. celostátní spartakiádu: „Ukázal bych mu naše divadlo Rokoko a zatajil Semafor. Pak bych mu představil Karla Gotta. Osobně. Aby viděl někoho, kdo se denně pracně holí…“

„Letkiss je  veselá taneční hra finského původu, která vděčí za svou popularitu více hudebnímu než pohybovému nápadu. Velmi brzy s rozšířila po celé Evropě a zažila mnoho rozličných úprav… Pro svoji žertovnou náladu, snadnost i optimismus se stala oblíbenou nejen u mládeže, ale i starších tanečníků.“

Z rozhovoru s Karlem Gottem: „…Otec říkal, že si musím najít pořádné řemeslo a muziku a malování pustit z hlavy. A když jsem potom neudělal zkoušky na UMPRUM, opravdu jsem jel do internátu do Chebu učit se elektromontérem. Všechno se změnilo. Ráno se na povel vstávalo, na povel řadilo do trojstupů, na povel jsme šli na rozcvičku, na stejné povely jsme dělali všichni stejné cviky, pak na povel do práce. Samé řvaní a trojstupy. Když jsme ve dvě odpoledne skončili, jezdili jsme trhat len nebo na brambory. Každý den i v dešti. Večer jsme dostali něco do ešusu a zpátky na internát. Další povel: končete, na ubikace. Tam jsme se hodinu povinně učili. Pak někdo zařval: Umývárny. Spát – a ráno všechno znova. Byli jsme za ohradou jako trestanci, ven jsme směli jen ve středu na dvě hodiny na tzv. nákupní volno a v sobotu do kina. Dovolenka na návštěvu domů byl zázrak. Ze začátku mi bylo, jako by mě někdo neustále fackoval. Vzpomínal jsem na desky, na obrazy, na Prahu a na kluky z Kobylis a nemohl jsem pochopit, že kluci na internátu místo, aby si pomáhali, ještě na sebe žalovali, že někdo ráno nedělal při rozcvičce všechno to raz-dva-tři jako ostatní. Měl jsem s sebou kytaru a tahací harmoniku a vychovatelé se na mě dívali jako na blázna, který jim tam kazí domácí řád… Po dvou měsících jsem stál v Praze na Václavském náměstí. Směl jsem jít levou nebo pravou a kam jsem chtěl. Ale mě to táhlo jen domů. Pustil jsem si Fitzgeraldovou s orchestrem Count Basieho a tehdy jsem snad poprvé pocítil, kolik je v tom džezu svobody a místa pro každého, brečel jsem a měl jsem tu hudbu ještě stokrát víc rád.“ (autor rozhovoru Jiří Černý)

 

(Použito materiálů z  knihy Jana Krůta Klec na Slavíky)

Komentáře

Napsat komentář