Z Jedle do Vancouveru

 Zdeněk je v dobrém slova smyslu šílenec. Pokud jde o sport, tak nezná míru. Do všeho jde po hlavě. Někdy se zdá, že mu chybí pud sebezáchovy. Zdeněk Krupička, který si z paralympiády ve Vancouveru přivezl 5. místo, začal se sportem v Jedličkově ústavu.

Jak dlouho jsi chodil do Jedle?
V Jedli jsem byl od šesti do devatenácti let. Pak jsem se už mimo ní vyučil nástrojařem.

Pamatuji si, jak jsme spolu tehdy jako kluci závodili. Honili se na vozíku kolem budovy. Začalo tvé sportování tady?
To je pravda. Začínalo to ježděním na rychlost, různé slalomy apod. Pak jsem přesedlal na tzv. formulky, což je závodní rychlovozík. V atletice odpovídá běžeckým závodům. Ale pak už mě to moc nebavilo, protože kolem sebe potřebuji kolektiv a víc se vyřádit. S partou na hřišti ze sebe dokážu vydat úplně všechno. Od dětství zbožňuji hokej a můj tehdejší spolužák Martin Černý měl tátu hokejistu. Pořád jsme mlátili hokejkami do tenisáku. Každou chvíli se něco rozbilo, až někdo z jedlárenských vychovatelů přišel s umělohmotným náčiním na florbal. To byla bomba. Až později se v Čechách objevil sledge hokej a bylo jasno. Založil jsem oddíl Sparty Praha a propadl tomu na tisíc procent. Na florbal jsem ale také úplně nezanevřel.

 A tvůj zápal tě vynesl až do Vancouveru na zimní paralympiádu. Splnil se ti sen?Jednoznačně, bez ohledu na umístění. Fantastické bylo už jen to, že jsem u toho. Jinak tam bylo moc fajn zázemí, ať už v paralypijské vesnici, nebo na stadionu. A hlavně ten nádherný Vancouver!

 Co tě tam zaujalo nejvíc? 
Nejvíc? Tak asi když jsme z Jirkou Bergerem objevili indiánskou vesnici. Sice už tam nestála teepee, ale spousta totemů, což bylo nádherné. A po sportovní stránce se mi moc líbilo, že naše zápasy byly pořád vyprodané.

Jaké máš další sportovní cíle?
Medaili z další olympiády v Soči. Pardon, paralympiády! Pořád se mi to plete… k čemu to rozlišování?

Vadí ti dělení sportu na ten „náš“ a těch „zdravých“?
Trochu ano. Já vím, ono to tak je, tenhle rozdíl bohužel existuje, my jsme na vozíku a oni ne. S tím se nadá nic dělat. Jenže pak jsou tu rozdíly, které už tenhle neměnitelný základ nemají. Třeba divácká návštěva je u sportu lidí s postižením nesrovnatelně nižší. To samé platí o propagaci.

Jakou roli hraje sport ve tvém životě?
Pro mě je sport úplně všechno, protože já bych bez něj snad ani nemohl žít. Zkusil jsem toho opravdu hodně a asi mám talent. Skoro všude mě totiž hned po prvním tréninku chtěli angažovat. Včetně toho tvého curlingu. Jenže ten mě tak nechytil, protože v něm jde spíš o taktiku. U toho se tak nevyřádím, ten je pro takové rozvážnější typy, jako jsi ty (smích). Nicméně hrozně rád se na curling koukám a bylo fajn ho zkusit.

Ty máš prostě raději větší dávky adrenalinu… Což mi připomíná, že vlastně provozuješ i velmi netradiční sporty v občanské sdružení Adrenalin bez bariér. Jak ses k nim dostal?Moje cesta k Adrenalinu bez bariér vedla přes Jakuba Kouckého, kterého znám vlastně ještě déle než tebe. Taky z Jedle. Mimochodem mám s ním i stejnou diagnózu – rozštěp páteře. Tak tenhle Kuba dostal nápad a s dalšími dvěma kluky ho realizoval. Mě tím náramně padli do noty, protože extrémní sporty mám rád a vlastně si je sám dělám i z těch tradičních (smích).

 Jak se to projevuje?
Tak padám z vozíků, přelétávám mantinely apod. Do každého souboje jdu naplno, i když je třeba předem ztracený. Pak se sbírám po různých karambolech a k překvapení diváků hraji dál. Někdy se divím i já sám.

Čím si to tedy ještě zpestřuješ?
Nejvíc miluji tandemové seskoky! To si člověk připadá volný jako pták. Kromě toho jsem také vyzkoušel blokart, což je takové vozítko s plachtou jako má windsurfing. Jezdí se ale po souši. Pokud máte dobrý vítr, skvělá záležitost! Rozhodně také nesmím zapomenout ani na motorové čtyřkolky. Sice už na nich mám za sebou pár pádů, ale ještě mě neomrzely a hned tak neomrzí. Pochopitelně jezdíme i na rafty, jenže těžko říct, jestli jde o sport, nebo o výlet. Ono je to vlastně obojí a hlavně na takovém dělení nesejde.

 Je vůbec něco, co jsi ještě nevyzkoušel?
Určitě! Třeba se chystám na downhillovou neboli sjezdovou čtyřkolku. To je taková obdoba sjezdu horských kol na extrémních tratích. Kola jsou dobře odpružená a jezdec skáče, vybírá zatáčky a občas i trochu brzdí. Nešlape se, jenom svištíte z kopce s větrem o závod.

Nemáš strach, že se ti při tom něco stane?
Strach nemám, a to je můj problém. Říká mi to hodně lidí. Asi bych se měl o sebe víc bát. Dám příklad. Když jsem byl poprvé na čtyřkolkách, tak nám dávali instrukce, že nesmíme nikdy skončit pod tím strojem, protože má asi tři sta kilo a rozdrtil by nám všechny kosti. Jenže než instruktorka domluvila, tak Krupička už se válel na zemi a čtyřkolka taky. Naštěstí jsme letěli každý na jinou stranu. Dokonce i kluci, se kterými sportuji, tvrdí, že nemám žádnou záklopku.
A poučení? Obávám se, že žádné. Snad jednou zmoudřím a nepůjdu do všeho tak po hlavě. Jenže, kdy to bude? Je mi 29 let.

Jinými slovy, sport doporučuješ, ale v umírněnější formě?
Asi tak. Sportování je skvělá věc! U počítače můžeme dřepět, až budeme starý. Já tedy občas taky sedím celou noc u internetu, ale není nad to, když má člověk dostatek pohybu. Bez toho bych asi umřel. A taky při tom poznáte skvělé lidi a vytvoříte si partu kamarádů.

Jak často jsi tedy někde pryč z domova?
Když to sečtu všechno dohromady, tak skoro pořád. Několikrát týdně tréninky, o víkendech pak akce s Adrenalinem bez bariér nebo turnaje.

Chtěl by ses živit sportem? A jde to vůbec u člověka s tělesným postižením?
Tak to bych určitě chtěl. Já se vlastně sportem už trochu živím. Reprezentace sledge hokeje nám totiž dává určité finanční odměny. Ať si ale nikdo nepředstavuje žádné závratné sumy. Je to pár tisíc. Ovšem také mi hradí náklady spojené s reprezentací, podobně jako můj klub v domácí soutěži. Být ale opravdovým profesionálem na plný úvazek ve sportu lidí s postižením je u nás téměř nemožné.

Ve špičkovém profesionálním sportu lidí bez postižení se často mluví o nezdravé rivalitě a špatných vztazích, je to mezi vámi lepší?
V určité míře asi ano, ale rivalita panuje i tady. Vyhrát chce každý, takže někdy se hranice fair play mezi jednotlivými družstvy také překročí. Každopádně uvnitř týmu se musí sejít dobrá parta, aby všechno fungovalo. Jasně, ani tady ti nemusí každý sednout, jenže to je v životě normální. Nesmí se to hrotit a hlavně na hřišti pak každý táhne za jeden provaz.

Ty jsi na vozíku od narození. Předpokládám, že ve vašem týmu jsou i lidé po úrazu. Vidíš nějaký rozdíl mezi tvým a jejich přístupem k vlastnímu handicapu? Podle mojí zkušenosti se lidé po úrazu snaží víc prosadit, aby sobě i světu ukázali, co umí.
Já jsem vlastně v hokejovém týmu jediný, kdo žije s postižením odmalička. Většina spoluhráčů už je po úrazu delší čas, tak to mají v hlavě srovnané. Moje výhoda je, že jsem se nikdy nemusel vyrovnávat s takovým otřesem a životním převratem. Takže nezažívám nějaké „depky“, které se některým občas nevyhnou. V zásadě ale nevidím nějaké velké rozdíly. Já si třeba pořád sedím na nohách, takže se zdá, že jsem po amputaci. S kluky, kteří nohy opravdu nemají, si říkáme „ořezanci“. To by asi někdo psychicky podlomený nesnesl. Ostatně sport a parta přátel je na deprese nejlepším lékem.

Když se tak rozhlížím kolem sebe, tak tvůj byt je vyzdobený nejen spoustou pohárů a medailí, ale i upomínkami na jednu velkou cestovatelskou výpravu, kterou jsi předloni. Nevím, jestli se to dá nazvat přímo sportem, ale podle mého názoru to sportovní výkon byl. Protože ty jsi jel v sajdkáře neboli v přídavném postranním vozítku motocyklu z Prahy až do Maroka!
Máš pravdu, bylo to náročné. Hlavně cestou přes Evropu nám vůbec nepřálo počasí a připadal jsem si uvnitř jako v kajaku. Ale stál to za to! Jeli jsme celkem tři. Jeden zdravý kamarád řídil motorku se mnou a druhý nám dělal doprovod. Chtěli mi to kvůli počasí ulehčit delší cestou lodí, ale to já nechtěl. Když už, tak už! Celkem jsme najeli deset tisíc kilometrů.

Myslím, že tahle výprava by sama o sobě vydala na jedno dlouhé povídání. Ale jak tě tak znám, určitě bys tu motorku raději řídil sám, co?
Znáš mě dobře (smích). Však už s kamarády z Adrenalinu bez bariér pošilháváme po speciálně upravené motorce, na které můžou jezdit i vozíčkáři. A myslím tím, že jí sami a plnohodnotně řídí!

Jak vidím, ty neodmítneš žádnou výzvu.
Jasně, já výzvy neodmítám!                                                                     

 Foto: archiv

Napsat komentář