Z Hemalova StarDance deníčku

Před nějakým časem jsem poprosil Sašu Hemalu o odpovědi na otázky, týkající se jeho tanečnických dobrodružství.
Reakce se trochu zpozdila. Tady je:

Moc se omlouvám, ale bezprostředně po vyřazení ze StarDance si na mě zasedla chřipka a stále se mnou cloumá, proto tak pozdní odpověď.

Asi chápete, co vše se za těch několik týdnů, co jsem byl mimo, nashromáždí věcí kolem, tak ještě jednou se kořím za pozdní odpovědi. Vezmu to postupně a budu se postupně snažit odpovídat:

 Já a společenký tanec
Moc hezky se na to dívá, ale protože jsem o sobě byl a teď to vím, že právěm – přesvědčen, že jsem sošný, těžko rozhýbatelný neohebný a pod., nikdy jsem nenašel odvahu a vůli nastoupit cestu nápravy. Plesů jsem za svůj život uváděl bezpočet. Stále mám v paměti první z nich – byl to ples maturitní mé bývalé školy a já neměl tuchu, co bych tam měl říci. Tenkrát – a může to být dobrých 35 let – mi pomohl kolega Miloš Frýba, který mi napsal itinerář, jak postupovat při stužkování a podobně. Za ta léta mě žena mnohokrát vyzvala, zda bych si nešel zatančit. Ale když jsem tam byl pracovně, vždy jsem ji přesvědčil, že se to tak nějak nehodí, až nade mnou mávla rukou. Co si ale budeme namlouvat, člověk přece jenom roste výzvami, a ta přišla v mých 58 letech jedním nenápadným telefonátem od dramaturga České televize Jana Potměšila. Pojď prý do Star Dance. To mě přišlo jako by chtěl, abych napoprvé sjel v Alpách černou sjezdovku. Jen si to dát do souvislostí mě trvalo pár minut. Ale touha proměnit se na stará kolena ve lva salonu nakonec zvítězila stejně jako jeho ujišťování, že to nic není. A to je přesně ono – ono to tančení skutečně nic není vtip je akorát v tom, že se to musí umět. Ovšem k tomu vede cesta velmi strastiplná, což jsem si v té chvíli ani nedovedl představit.

Foto: Česká televize

Napsat komentář