Z Hemalova StarDance deníčku (2)

Pokračuji – co já a StarDance… První kontakt přišel někdy v polovině prázdnin od Jana Potměšila, což je dramaturg České televize a zároveň dobrá duše právě tohoto tanečního projektu.

Asi mu tam chyběl zástupce starší generace a ti, co by měli třeba problémy s kyčlemi či kotníky. Tak jsem mu asi vyšel já, sice zchátralý, ale navenek to třeba není tak vidět. Chvíli jsem rozmýšlel a radil se s rodinou. Když moje mladší dcera na závěr rodinné porady prohlásila, že by se mnou – kdybych odmítl – přestala kamarádit a vozit mě z večírků, když si trošku přihnu, nešlo tedy odolat. Kývl jsem a na první schůzce se seznámil s mojí budoucí partnerkou, trenérkou choreografkou a krotitelkou v jedné osobě.

Její přístup byl veskrze lidský. Ale po 14 dnech, kdy jsem měl jakž takž našlapán walz, prohlásila, abych na to vše zapoměl, takto, že se tančí v tanečních, teď že ona postaví choreografii. V té chvíli jsem měl víc zastříhal učima a dávat větší pozor. Protože pak nastal již podstatně náročnější trénink a též příprava na další tanec. Nemá cenu popisovat zkoušky, ty probýhaly téměř denně a pak se šlo na barrandovský parket, z kterého jsou již přímé přenosy.

To bylo dva dny před tím prvním a to pro mě byla rána do vazu. Vše, co jsem nazkoušel dříve, bylo úplně jinak, světla svítila ze všech světových stran a já nevěděl kde jsem. Před přenosem už si i toto sedlo, ale zase ta strašná nervozita – tančit před lidmi. Na parketu jsem si připadal jako bych stál sám na nudistické pláži jediný oblečený. Fakt prima pocit. Kdyby se mě někdo zeptal ppo skončení tance – co jsem tančil – nevěděl bych.

Překvapení pro mě bylo, že jsem hned ve druhém – tedy prvním vyřazovacím kole – nevypadl. První šla Veronika Žilková, což bylo pro všechny docela překvapivé neb sršela energií. Ale diváci rozhodli, jak rozhodli. A přede mnou byla další výzva v podobě tanga. Celý týden trénink a pak opět na Barrandov do přímého přenosu. Tak tango mě ten večer zlomilo vaz a já měl volný celý další týden. Zřejmě ale to vypětí se na mě tak podepsalo, že jsem ho prožil s horečkou v posteli a můj pes – pittbulka Deizy – se na mě jen smutně dívala. Asi chudák myslela, že teď, když už jsem dojásal na parketě, konečně budeme zase chodit na procházky – a ono zase nic.

Foto: archiv

Napsat komentář