Vřelci, jejich den a noc / Dopisy z Tramtárie (2)

Bydlet delší dobu v hotelu stojí i v Tramtárii hodně peněz. Od dobrovolnice z turistického střediska (viz Veselé Vánočky!) jsem dostal kontakt na paní, co pronajímá pokoje. Zazvonil jsem u dveří v části města, kde poslední domky prolínají nepozorovatelně do lesa.

Vyšla ne zrovna vyhublá Tramtárijka. Vrhla se na mě a objala mě tak, že mi málem polámala brýle visící mi na šňůrce. Vlastně štěstí, že není kostnatá a brýle měly, kam se zamáčknout. Když jsem byl jaksi rozpačitý, možná starostí o ty brýle, se smíchem poznamenala, že jsem nějaký stydlín…   Už jsem byl telefonicky avizován a Tramtárijka, říkejme jí třeba Tram, mě táhla do svého velkého přízemního, léta neudržovaného domu. V kuchyňokanceláři mě ze všeho nejdřív umístila ke kompu a ukazovala na několik vytištěných papírů.

Byla na nich obrysová mapa Evropy a ve změti prapodivně pokroucených státečků se marně snažila najít ten můj. Zabodl jsem prst doprostřed papíru. Vítězoslavně si v místě Prahy udělala fixem křížek. A teprve pak mi ukázala pokoj. Když jsem odcházel a ptal se po klíčích, řekla, že je vždycky odemčeno. A když náhodou jede někam na víc dní mimo město, klíče nechává pod plastovou husou na zápraží.

Svatá prostoto…

(Tyto dámy moje bytné bohužel nebyly… Fotku tančící
bytné jsem z důvodů mravnostních do tohoto článku raději nevměstnával.)

Pak jsem sedl do svého zapůjčeného nového autíčka, vychutnával si jeho vůni a projížděl tou velikou „vesnicí“ přízemních domů, kde jediný starý čtyřpatrový v “centru” trčí nad městem jako poslední řezák na vypleněných dásních.
A když jsem zastavil u krajnice a hledal v mapě, v tu ránu někdo ťukal na okno a ptal se, jestli něco nepotřebuji.
A když jsem uviděl na obrovské rozloze parku krásnou přízemní školu, nevydržel jsem, zaparkoval a šel do ní jako kdysi dávno kantor jen vstrčit hlavu… Ale jen jsem udělal krok do dveří, už jakási milá paní u mě. A já že si nepřeji vůbec nic, jen se mi zvenku líbila ta škola..
Ale to jsem byl na omylu. Táhla mě jako králíka za kožich a už jsem byl v nějaké kanceláři a už mě jakýsi sympaťák protahoval chodbami a vtáhl do jedné ze tříd. Tak děti, tady vidíte pána, co k nám přijel až z Tramtárie. Chtěl jsem se bránit, že tady u nich je přece Tramtárie. Ale marně. Kolem mě se seběhl chumel dětí a sahaly mi na hlavu a na šálu a na svetr a hodil jsem se jim jako ulejvka z výuky zeměpisu. Ano. Jsem, děti, opravdu z Tramtárie, palmy u nás nerostou, ale máme Valacha s gulama a Růžového pantera a denně novými exoty se to u nás jen hemží.  Jestli to je nějaký sitcom? No, něco takového. Moc povedený není, ale dívají se na něj u nás všichni… Ale víte, jeden náš komik nedávno řekl: „Na to, jaký hovno umím, se mám jak prase v žitě…“ Tak to u nás v Tramtárii chodí.

Den se po chvíli naklonil k večeru a já byl na pátou pozván svou novou bytnou na vystoupení jejího souboru. Našel jsem dotyčný lokál. Moje bytná v zeleném blýskavém plášti, který se vlnil kolem jejích vydařených bůčků. A kolem mé bytné se vlnila dvacítka dam od třiceti do sedmdesáti, všechny v kostýmech tureckých břišních tanečnic, co krok, to cinkání zlatých penízků na barevných šátcích a kostýmech. A všichni vřelci a vřelkyně dychtivé pohledu nového na nového stydlivého nájemníka z Tramtárie, který překvapivě vypadal civilizovaně, neb po nich blýskal nikoliv zlatými zuby, ale jednookou zrcadlovkou značky Olympus.

Pak přede mnou přistál tác se sushi a začala show Doteky Egypta. A jak jsem byl už zase ospalý díky velkému časovému posunu, začalo se mi v hlavě motat sushi s Egyptem,  břišní tanečnice skoro jako Turkyně v životní velikosti s metrákovou tramtárijskou bytnou a s pyšně okérovanými, vystrkovanými a v kvílivých melodiích cinkajícími tramtárijskými bůčky. Jako bych si dal několik panáků…
A po každém sólíčku některé z dam od barpultů výskající povzbuzování jako na gymnastických závodech. To, čemu se říká „team spirit“, ovládlo celý lokál.

Nakonec tanečnice vystoupily se skupinovou orientální břišní spartakiádou. Zlaté penízky radostně cinkaly, pupíky se natřásaly, a to vše nyní na hudbu písně Já sním o Vánocích bílých.

Mám hlavu i foťák narvané břišními tanečnicemi. Ujíždím naposled spát na hotel, v zádech s vřelým pozváním na zítřejší předvánoční party zahrádkářů… (Proboha, vždyť tu mají na zahrádkách jen trávníky!)

Jak to vypadalo po mejdanu, kdo odešel s kým, myšleno kdo odnášel stařičkou primabalerínu, jak a s kým odjela moje budoucí bytná, která jinak sotva chodí, který ze šamstrů urval to nejkrásnější padesátileté třesoucí se poupě, nemám žádné zprávy. Ale o čem myslíte, že půjde řeč na zítřejším zahrádkářském mejdanu …

Napsat komentář