Veselé Vánočky/ Dopisy z Tramtárie 1

Vybral jsem si tehdy od Ježíška dárek trochu dřív. Vyjel jsem za kamarády do Tramtárie. A jsem tu. Krásné “osahávání” zeměkoule. Dlouho nezažité nepospíchání. Uprostřed noci mi na letišti paní z konce světa podala patřičné papíry a malý autobus mě zavezl kamsi na obrovské parkoviště.

Kromě tisíce jiných tam stála nová červená toyotka Yaris. Leccos úplně jinak než na mých dosavadních autech, leccos úplně jiné ve značení na silnicích, po půlnoci, v mlze, v neznámém městě bez mapy a GPS najít kudy kam a vymotat se po dálnicích do správného směru na můj cíl. Nádherný pocit. Ta nejistota, neznámo.
Pak po šedesáti km ve správném městě a hledání cesty do správného motelu. OK, jsem tady. Ahoj Tramtárie!

Ve tři ráno bez jakékoliv ženy v cizím pokoji. Převrácený čas. Vůbec se mi nechce spát.  Vybaluji třicetikilový kufr. Praštím sebou na neuvěřitelnou king size postel. Nádherné letiště pro tři až čtyři normální lidi. Nebo pro dva maxi Tramtáristy. Ta postel mě bude asi trápit myšlenkami na neuvěřitelné možnosti jejího využití… Zatím jsem umlácený a z koupelny se jen převaluji do toho king size hnízda neřestí.
Dobré poledne, Praho, dobrou noc, Tramtárie!

Trochu jsem se prospal, ale jen asi necelé čtyři hodiny.  Cítím se dost převálcovaně, ale asi už neusnu. Vybaluji kufr, jdu na snídani. Nealko, čaj, kafe, samé sladké a ještě sladší  blbosti. Neskutečně barevné kornflejky, nedá se na ně dívat, natož je jíst…

Co s prvním dnem. Než jsem odjel, koupil jsem v Datartu jakýsi adaptér, který má fungovat po celém světě. Možná po celém světě funguje, ale v Tramtárii ani náhodou. Jsem namydlený. Nejde lapík, ani holicí strojek, ani nabíječka mobilu. Takže začnu tímhle malérem…

Nacházím nejbližší turistické informace. Uvnitř sličné důchodkyně, jasné volunteers. Vrhají se na mě, ještě jsem za sebou ani nezavřel. Co si taky mají v tenhle čas v tomhle městě počít, než se vrhnout na jediného cizáka, který sem zabloudil? Ihned se mnou vyplňují jakýsi výzkum (co tu hledám, jak hodlám trávit čas, kolik na to mám peněz, co tu postrádám…). Snesly by mi modré z nebe. A z nebe to taky celé asi bylo.

Proč? Po vysvětlení problému mi tři ženy věnují mapu, spoustu propagačních letáků o tom, že Tramtárie a speciálně tahle jejich, je nejkrásnější Tramtárií na světě a nasměrují mě do patřičného obchodu, kde mi s adaptéry zaručeně pomohou. Napadá mě, jak je člověk dokonalý stroj. Adaptuje se, aniž musí cokoliv zastrkovat do zásuvky… Už chci vypochodovat, když ta jedna sedmdesátiletá volunteerka s krásně upraveným účesem laškovně řekne: „A vesele vanočky!“
Zůstanu jako opařený. Neudržím se smíchy. Rozesměje se na celé kolo a hýká se mnou jako patnáctiletá puberta. A tramtárijsky dodává: „Moje maminka byla totiž Skrživanek. Bety Skrživanek.“ Vycházím z domečku, kde sedmdesátileté dobrovolnice páchají zcela dobrovolně dobro. Sestupuji po schodech k autu, ale vznáším se. Bože, to je ono. To jsou ty okamžiky…

Těsně před tím, než jsem odjel, jsme totiž v divadle Milenium dělali konkurzy na obsazení muzikálu Kladivo na čarodějnice. Pro všechny uchazeče jsme měli připraveny i dvě fungl nové písničky. Jednu pro ženskou a druhou pro mužskou roli. Ta křehoučká píseň, jejíž text jsem napsal pro lyrickou hrdinku představení a která po tři dny zněla prázdným hledištěm a od té doby mi zní v hlavě při usínání i při v stávání, se jmenuje Skřivánek („Skřivánku, / křídly výš zatřepej, / lítej, /zazpívej / slunce-li za horou / vychází…“).
Slunce nad Tramtárií dneska nějak nevyšlo. Ale blonďatá čupr dobrovolnice Skrživanek vyšla ze dveří a jednou provždy mi zamávala.

Veselé Vánočky, Skrživanku!

Napsat komentář