Ve školce se hraje, ve škole se učí.

Ve školce se hraje. A hraje se s hračkami. Pochopitelně.
Nebo ne?

Patřím ke generaci jejíž dětský světonázor byl spoluutvářen knihou Malý Bobeš…

(Dneska se moderně říká “Husákovy děti” a v tom případě jsem tedy to starší Husákovo dítě…)

Bobeš mě poučil v mnoha věcech. Na příkladu mi třčeba ukázal, že jsem bohatou socialistickou společností velmi zhýčkaná. Nejen, že mi nadšeným pojídáním suchých pomerančových slupek demonstroval, že i ony jsou něco, čeho je si třeba vážit. (Pamatuje na povinný sběr pomerančové kůry, jak se pak sušila na topení ve škole?) Ale hlavně krásně proletářsky výchovně znázornil, že „chudoba hříchu nečiní“. A ta chudoba byla pro děti v knize vykreslena (kromě těch slupek) jako nepřítomnost OPRAVDOVÝCH hraček.

 Můj závěr, který jsem z toho podvědomě učinila později v kapitalistické dospělosti, byl jasný. Chci-li dítěti dopřát bohatství, musím ho dostatečně saturovat OPRAVDOVÝMI hračkami.

 Samozřejmě jsem četla a slyšela, že děti si stejně radši hrají s dřívky a tak podobně, že to  tříbí jejich fantazii.

I s použitím vlastního rozumu mi bylo jasné, že fantazii nepodporuje a zábavu nevytváří udělátkové, houkající, pískající a blikající “něco” z plastů…

Ale na druhou stranu taková pěkná hračka – panenka, nebo autíčko, to je jiná…

 Nikdy by mě nenapadlo, že všechno může být trochu jinak. Že ona jasná věc „dětská hra = hračky“ tak jasná není.

Hračky k dětskému věku patří a ona, pro mě nepřítomností opravdových hraček vyjádřená „alternativnost“, mi nikdy nebyla blízká. Přišlo mně, že se tím dětem tak nějak uměle vnucuje dospělý pohled na svět.

 A jak to tak v životě bývá “odříkaného chleba největší krajíc”… Stali jsme se ještě alternativnějšími, než byly moje nejalternativnější představy v minulosti.

Děti chodí/chodily do Montessori školky…

 Nechci teď popisovat principy této metody ale jednu věc, sice ne úplně stěžejní, tu zmíním.

 V Montessori školce nejsou ŽÁDNÉ hračky.

Umíte si představit školku bez hraček?

 Přiznám, že z počátku právě tohle bylo pro mě, a myslím, že většině lidem Montessori metody neznalým, dost zvláštní a hodně dlouho mně trvalo, než jsem tu myšlenku tak nějak přijala jako vůbec možnou.

 Pak jsem se dost dlouho trápila neustálým dotazováním sama sebe i prvorozeného syna, jestli to skutečně nevadí.

Zkrátka školka úplně bez hraček byla někde zcela mimo moje chápání světa. A upřímně, přestože s Montessori metodou mám zkušenost již několik let, někde hluboko ve mně ta nejistota stále přetrvávala. Přeci jen Malý Bobeš ke mně i po těch letech promlouval a já ten luxus v podobě OPRAVDOVÝCH hraček pro dítě pořád trochu chtěla.

 Až do včera.

 Část minulého týdne a celý víkend strávil prvorozený nadšeným vykládáním o něčem, co nazýval „hnusem”. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale jeho nadšení mě postupně strhlo a také jsem zatoužila poznat onen „hnus“.

Moje přání bylo vyslyšeno právě včera odpoledne.

Se slavnostním výrazem mě prvorozený obklopen svými kamarády ze školky vedl na hřiště, kde byla vydloubaná díra v zemi. V díře se nacházelo všechno možné – hlína, kamínky, listy, tráva, písek, natrhaný papír… a bůhví co ještě, vše pečlivě zalité vodou (tedy alespoň doufám, že to byla voda, žádné nádoby jsem tam nezahlédla). Okolo díry byly pečlivě narovnány větší kameny a zapíchány větvičky.

HNUS!

Všichni se nad díru s důstojným a zároveň lehce vyčkávavým výrazem postavili a v jejich očích se zračila jedna jediná otázka: Co tomu říkám?

No, tak slova obdivu jsem hledala těžko. Jako správná matka jsem za tím viděla hlavně ty zabahněné kalhoty a boty, ale pochválila jsem krásu díla nakonec snad dostatečně. Pyšní autoři se potom ihned klacíky pustili do dalšího vylepšování stavby…

 Stála jsem tam nad dírou, dívala se a můžu prohlásit, že nikdy žádná hračka nepřiměla prvorozeného k takovému nadšení a zaujetí ve hře jako tenhle „hnus“. Hnus vytvořený klacíky z materiálu, který byl volně k dispozici…

 Večer jsem se pak zastavila v dětském pokoji a chvíli zamyšleně pozorovala všechna ta hejblátka a udělátka “Made in China”, kterých sice naštěstí doma moc nemáme, ale jsou tam. Ona snad ani z principu nemohou sloužit ke hře, protože si v zásadě hrají samy, dítěte k tomu netřeba…  A přemýšlela jsem, jestli ten Malý Bobeš není vlastně kvalitní kniha.

 Chytá mě nostalgie, ale co byste chtěli? Husákovo dítě… to starší 😉

Komentáře

  1. Petra napsal(a)

    Jano, prosím vás, kde bych se dozvěděla o takovýchhle školách něco víc? Napsala jste to moc pěkně. Vy v takové škole pracujete?

  2. JanaT napsal(a)

    Nepracuji. Moje děti tam chodí. Několik let 🙂 a učím se i já 😉 Napsala jsem o tom několik článků z pohledu rodiče na web http://www.baby-cafe.cz
    Napište mi na email janatomasova@yahoo.co.uk 🙂

  3. O.L. napsal(a)

    Není to zase nějaká móda nebo příprava na novou školskou reformu? Nebylo jich u nás už dost?

Napsat komentář