Vadí mi opečovávání

„Jmenuji se Jaroslav Knejp a nevidím od svých 37 let. Dříve jsem žádné problémy se zrakem neměl, viděl jsem jako ostříž a moje spektrum aktivit sahalo od klasického fotbalu až po muziku a cestování. Až během jedné ze svých cest do Portugalska se mi zdálo, že mám přes oko jakousi clonu. Než jsem se dostal k doktorovi, uběhl nějaký čas a pak už to bylo ráz naráz. Jedna operace, druhá, diagnoza diabetes a následně postupná ztráta zraku.“

Co všechno to pro vás znamenalo a jak jste se s tím vyrovnával?
Je to zvláštní pocit. Když zavřete oči a chvilku zkusíte nevidět, je to jen nakrátko. Když ale otevíráte oči sebevíc a pořád nic nevidíte, je to velmi traumatizující. Nepředstavitelná změna.  Ze začátku je obtížné všechno nevzdat a soustředit se postupně zvládnout nastalou situaci. To vlastně řeším stále. Narážím na překážky, které vidící člověk jednoduše nevnímá, například musím mít vše na svém místě a pokud ne, je to problém.

Jak se vám se ztrátou zraku změnil život a co vám v souvislosti s tím nejvíc vadí? Rozhodně se mi posunul řebříček hodnot. Mám velkou radost z každé nově zvládnuté dovednosti. Jsem už teď ve fázi, kdy pletu z pedigu (proutí) různé dekorace a moc mě baví, když  někdo řekne: „takhle malinký zvonek neupleteš – na to nemáš“ a mně se to podaří! Naposledy jsem třeba sestavil skříňku – to by mě štvalo, kdybych to  ezvládl!
Hodně mi vadí takové to opečovávání – sedni si, počkej, já to udělám. Nejsem neschopný, jenom mi věci déle trvají! Lidé si často neuvědomují, že i přes ztrátu zraku zůstáváte stále stejným člověkem.

Kdy vám přišla  na mysl myšlenka na využívání služby vodicího psa?
Vloni jsme jeli do Brna podívat se na prezentaci počítačové techniky pro nevidomé. Součástí akce jsou i ukázky práce vodicích psů. Tak jsem se seznámil s brněnskou školou pod vedením Milana Dvořáka. Nejdřív mi přišla na mysl myšlenka, že bych se zúčastnil programu výchovy nějakého štěnátka, které by bylo jednoho dne vodicím psem. Vždycky jsme doma měli pejska, ale teď, co nevidím, by taková výchova byla zodpovědností hlavně mé ženy. Ta hned, samozřejmě, souhlasila a tak se u nás objevilo blonďaté chlupaté dvouměsíční klubíčko, které jsme pojmenovali Bad.
Když se nakonec ukázalo, že Bad je zdravý, pro zamýšlenou službu má vhodné povahové vlastnosti a nakonec i já jsem splnil podmínky pro to, abych si mohl požádat o vodicího kamaráda, věděl jsem, že Bad může být jedině můj.

Co očekáváte od vodicího psa a jak byste s ním chtěl prezentovat svět nevidomých?
Teď je Bad ve výcviku v brněnské škole na Cejlu. Je mi po něm popravdě smutno a těším se, až budeme zase spolu. Je to můj kamarád a až se vrátí domů jako vycvičený vodicí pes, vyrazíme do ulic. Nemohu se dočkat, až se dostanu zase pořádně ven a ještě k tomu s tím nejvěrnějším kámošem! Budu se moci vydávat na další trasy bez toho, že bych musel mít lidský doprovod, bude se mnou na hudebních vystoupeních a všech aktivitách, na které se znovu chystám.

Vyhovuje mi, že je živelný a temperamentní, veselý, čiší z něj optimismus, umí rozdávat radost a zvedne vždycky člověku náladu. Nikdy jsem se s ním nenudil.

Chtěl bych s ním znovu mezi lidi, ukázat, že člověk, přestože nevidí, může být prospěšný, že na zrakovém handicapu až tolik nezáleží, když chcete pro ostatní něco udělat.

Myslím, že propojit svět vidících a nevidomých je oboustranně přínosné – už třeba tím, že já jako hudebník na klávesy, kytaru, trumpetu, saxofon, klarinet nebo harmoniku přijedu zahrát lidem do stacionářů nebo domovů pro seniory. Hudba jim připomíná jejich mládí a oživuje hezké vzpomínky na uplynulé časy. Lidé si to pak pamatují a jejich den je tím výjimečný. Udělám jim radost a oni na oplátku mi dávají pocítit, že i já mám ve společnosti své platné místo. Zároveň, až budu mít vodicího psa, bude můj „akční rádius“, doufám, ještě širší. Velmi se na svého vodicího psa těším, poctivě se učím povely, abychom mohli společně dobře pracovat.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Ahoj Jaroslave, moc Vám přeji už Vašeho Bada zase doma, vždycky tyhle inteligentní psy obdivuji a ještě víc jejich pány, které vedou. Vždycky mě něco sevře uvnitř, když vidím oba, jak jdou vedle sebe a na daleko je cítit jejich spojení. Není to jen pocit bezpečí, který dává psí druh tomu svému, který se na něj bezmezně spoléhá. Je z nich cítit obrovský přátelství, náklonnost a láska. Ta jaksi nejvíc, alespoň já ji vidím. Vždycky se mi chce přejít k nim, pohladit oba a říct, že jsou stateční a jejich vzájemná věrnost mě dere něco vlhkýho do očí. Nejdu. Bylo by to hloupý, pán by to jistě nechtěl, i když v tom pohlazení lítost není, a pes by mě mohl docela pořádně rafnout. Vždyť střeží svýho kamaráda. Tak alespoň na dálku, krásné dny Vám oběma přeji, ať jsou všechny i plný pochopení a laskavosti od těch ostatních, kteří vidí. Snad tomu tak je a bude ještě víc. Mějte se moc pěkně.

Napsat komentář