Útržky z výletu do Izraele (5)

 

Půjdem spolu do Betléma!

Lehko se to zpívá, těžko se to plní. Město Betlém leží v palestinském samosprávném území obklopeném vysokou betonovou zdí s věncem ostnatých drátů. Izraelský (tedy nepřátelský) autobus a izraelská

Betlémská tlačenice

(tedy nepřátelská) průvodkyně musely zůstat před hraničním přechodem střeženým černovlasými samopalníky, kteří letmo koukli na naše pasy (zajímavé, mraky lidí vycházejících přes hranici zevnitř samosprávného území nikdo nekontroloval ani letmo) a přes hromady špíny a odpadků nás vpustili do svých ulic.


Tam se nás ujali samosprávní vlastenci a postupně nás mikrobusy odvezli k Chrámu Božího narození. První, co vás napadne, je: „Pryč odtud!“ Ne, že by ten chrám nebyl krásný a zajímavý. Ale nekonečná fronta před vchodem a desetistup posunující se uvnitř rychlostí deset metrů za hodinu jsou odrazující. Polotma, nedýchatelný vzduch, interiér nevidíš, protože je včetně stropu obložený lešením. Postup zástupů nikdo neorganizuje, takže agresivnější skupiny turistů pronikají do skupin méně agresivních a předbíhají zcela nekřesťansky. Cíl: Místečko ve sklepení  označené hvězdou. Tady, přesně tady, se narodil Ježíšek. Tady, přesně tady, padají věřící na kolena a líbají hvězdu, zatímco za nimi další věřící padají na kolena už na schodech sráženi zezadu davem netrpělivých (a možná i nevěřících) turistů, kteří týž den chtějí stihnout ještě několik svatých míst. Všudypřítomný Bůh je v tomto chrámu nepřítomný, protože jinak by vyslal samosprávné anděly, aby ten dav zorganizovali.

Místo Ježíšova narození

Lepší průběh prohlídky jsem zaznamenal v Chrámu Božího hrobu. Zaprvé je prostorný a mnohaprostorový, takže dav se rozptýlí a stmelí se až u vchodu do podzemí, v němž by se hrob umučeného Krista měl nacházet. Dav je však řízen, nikdo nikoho nepředbíhá, byť i zde se čeká kolem hodiny. Nejdříve ze všeho kousek od vchodu do chrámu věřící ženy líbají a věřící muži hladí kámen, na němž mělo spočinout tělo Kristovo po sejmutí z kříže. Jen Bůh ví, co, kdy a kde se opravdu stalo, ale stalo-li se, nemohlo to být od těchto míst moc daleko. Od toho je víra vírou, symbolika symbolikou, nelze je měřit na metry či kilometry. Musím přiznat, že i jako cynik a ateista jsem v Chrámu božího hrobu šestým smyslem podvědomě vnímal Něco Velmi Zvláštního a Silného. Paradoxně mé pocity přerušil sluha boží, mnich postavy Schwarzennegera, vousů Rumcajsových a chování neurvalého. Řítil se po svaté dlažbě, točil kouřícím kadidlem na řetízkách, razantně rozháněl tiše čekající, aby co nejrychleji letmo vykouřil všechna místa ke kadidlování určená. Vypadalo to, že mu někdo měří čas, za jaký vše oběhne. Kdo neuhnul nebo hned nepochopil, setkal se v lepším případě s výhružným pohledem nad vysunutou bradkou, v horším se silným štulcem loktem. Zřejmě bývalý ragbista na pokání v klášteře. (Ale aspoň nechtěl peníze. To jeptiška na Hoře Blahoslavení měla také náběh k fyzickému násilí, pokud průvodkyně nezaplatí poplatek za využití svatého místa ke slovnímu projevu. Zkušená průvodkyně pár metrů podstoupila od pomyslné „celnice“, a mohl vyprávět zadarmo).

Pro českého turistu je zvláště zajímavé vlastnictví církevních památek. Tak na správě Chrámu Božího hrobu se podílí šest ne zrovna vzájemně přátelských církví. Marně byste však v chrámu hledali čáru odkud pokud je to té, odkud pokud oné. Katastrální úřad by se musel zbláznit, ale vše je prý rozděleno na centimetry. Tak i dlaždice je jedna té, druhá oné, třetí ob-oné církve, takže i mytí podlah vyžaduje geniální organizaci práce, aby si myči nešlapali do hotového díla. Symbolem toho nesmyslného správcovství a nekomunikace je žebřík, stojící už skoro sto let pod oknem na římse nad vchodem z doby, kdy z nějakého důvodu nešlo vejít dveřmi. V dokumentech chrámu žebřík zapsán není, neví se, čí je, kdo má právo ho sundat, tak tam bude stát, až ztrouchniví a spadne. Spadne-li na někoho, bude zajímavý soud o náhradu za zranění. Čí že to žebřík…?

V jednom se však spolumajitelé proti své vůli museli shodnout. V klíčníkovi. Klíč se po staletí dědí v jedné rodině z muže na muže. Rodina je široká, takže když se v jedné větvi narodí jen dcery, přeputuje klíč do větve druhé. Je prý to dobrý džob: Úlohou klíčníka je ráno chrám odemknout, večer zamknout – a celý den sedět u vrat a sledovat cvrkot. Klíčníka jsem viděl, podle oblečení a suity kolem je skutečně velmi dobře materiálně zajištěn.

Napsat komentář