Útržky z výletu do Izraele (2)

Průvodce průvodkyněmi

Paní Dalia (s větrníkem) v akci

Není důležité kam jedeš, ale s kým jedeš. Tak nějak to řekl klasik. Nebo já? Už nevím! Ale je to pravda. Teď ovšem nemyslím člověka nejbližšího a jen a jen mého, v tomto případě manželku, kterou jsem do Izraele doprovázel, ale člověka cestovkou přiděleného, tak nějak kolektivně užívaného jako placeného zdroje informací, pokynů, ukazatele cest a tvůrce pohody. Průvodce.

Naše skupina cestující za poznáním Svaté země měla na průvodce štěstí malé i velké. Tím malým štěstím byla křehká blondýnka, která nám na letišti v Praze rozdala letenky, poučila nás, abychom se při pohovoru s bezpečnostním agentem zdrželi znevažujících poznámek či grimas, a vysvětlila, že na letišti v Tel Avivu se máme shromáždit kolem místního řidiče autobusu nesoucího cedulku se jménem naší cestovky. Nebo tamní kooperující cestovky? To uvidíme!  Bílé pulty s agenty jsme našli celkem snadno, byť na druhém konci Terminálu 1. Někteří výletníci však byli na letišti poprvé v životě, nevěděli kudy kam a co znamená slovo gate. Jeden z Moraváků si to přeložil jako gatě a trval na tom, že manželka v sukni musí otevřít kufr a převléci se do kalhot, jinak že ji do letadla nepustí. Ale protože v naší zemi nakonec vše dobře dopadne, na letišti v Tel Avivu nikdo ze zájezdu nechyběl. Tedy jen já s manželkou, protože jsem sice muže s tabulkou Naše a Jejich cestovka našel, ale neshromáždil jsem se a s kufrem namířil rovnou k východu na cigaretku. Šestihodinový absťák a otrava čistým vzduchem udělaly svoje. Jako člověk často létající jsem si nedělal starosti. Věděl jsem, že naše skupinka nás nemůže minout. Ale když ani po druhé cigaretě nepřicházela, znervózněl jsem a zavolal průvodkyni na mobil. Byla ráda, protože si nevšimla, že dva chybí. Minutu na to skupinka vyšla, připojili jsme se a napochodovali k autobusu. Tady se nám od blondýnky dostalo první a snad i poslední „závažné“ informace. Každému věnovala reklamní kšiltovku s varováním, že ji nesmíme ztratit, protože jinak bychom mohli mít při návratu potíže. Představa, že příští dny se budu starat o čepici, abych ji mohl předložit letištní kontrole, mne děsila. Odmítnout ji nešlo, protože by prý bylo bezpečnostním agentům podezřelé, že ostatní ji mají, já ne. Celou cestu do hotelu v Jeruzalémě jsem se snažil vydedukovat, čím může ztracená kšiltovka ohrozit bezpečnost Izraele, ale k ničemu rozumnému jsem nedošel. Jen k tomu, že jsem obě čepice uložil na dno kufru a v příštích dnech jsem nechal pleš vystavenou slunci. Jistota je jistota! Co kdyby zafoukl vítr a já kvůli tomu skončil u výslechu v MOSADu?

Tím velký štěstím byla pro nás všechny místní průvodkyně, paní Dalia Weber. Odešla z Československa před více než čtyřiceti lety. Ne proto, že by na Václaváku či v rodném Hodoníně potkala krásného a bohatého Izraelce, ne proto, že by jí s námi, kteří jsme tu zůstali, bylo špatně. „Jsem Židovka, chtěla jsem žít mezi svými,“ vysvětlila. Mluvila krásnou spisovnou češtinou a s úžasným vypravěčským talentem. Kdyby četla dětem pohádky, žádné by při nich neusnulo. Poznávací zájezd se její zásluhou stal skutečně poznávacím. Žádné vpravo vidíte, vlevo vidíte, ale non stop nekonečný proud zasvěcených informací, objektivních a nestranných názorů na Židy, muslimy, Izrael a Palestinu, Jordánsko a Sýrii, politikou nezkreslená historie tohoto super zajímavého kousku zeměkoule. Pilná, neúnavná. Pokud se někdy podívala na hodinky, tak jen proto, abychom stihli něco dalšího, co sice nemáme v programu, ale určitě to musíme vidět. Budila nás ráno v šest, dvakrát s námi končila až o půlnoci. Jednou proto, že v noci uvidíme to, co ve dne vidět není, podruhé proto, že s námi poseděla u vínka a vyprávěla věci, o kterých se nikde nedočtete.  Vzala na sebe i celou organizaci, takže na českou průvodkyni zbylo jen počítání výletníků v autobuse. Paní Dalia mírně nervózněla jen ve chvílích, kdy nám blondýnka podávala nepřesné nebo špatné informace (byla v Izraeli teprve podesáté!). Například když jsme se vzbouřili v jednom z hotelů, kde nás nastěhovali do pokojů značně sešlých a zašlých, přišla naše blondýnka s tím, že pan ředitel se omlouvá, že podobný případ se stává jednou za x let, že nám jako náplast dá každému zdarma vstupenku na večerní slavnost s ohňostrojem. Dalia jí vysvětlila, že to je blbost, protože na slavnost je vstup zdarma. Blondýnka reagovala po svém: „Myslete si, co chcete, ale pan ředitel se snaží. Buďme vděčni i za informaci, že slavnost s ohňostrojem bude.“ Byli jsme vděčni, zvláště poté, co jsme zjistili, že nejen že nejsou vstupenky, ale nejde o ohňostroj, ale o světelnou show ve stylu pražské Křižíkovy fontány, že nezačíná v oznámených devět, ale v osm hodin večer. Od toho okamžiku jsme se na všechno ptali jen paní Dalii.

Ale abych byl zcela objektivní, i naše Velké Štěstí Dalia propadla panice. Sedla a ztuhla! „Nevím, co mám dělat,“šeptla s dosud nevídaným ustaraným výrazem. „Praskly mi na těle kalhoty!“ To byla pro průvodkyni, kterou za pochodu vidí turisté většinou zezadu, dosti prekérní situace. Jedna z výletnic naštěstí měla šátek velikosti půlky prostěradla, takže nebyl problém z něj uvázat sukni přes kalhoty.

 Když pravdu, tak celou! Za dobu, co nás doprovázela, jí na těle praskly ještě další kalhoty. „To jsem celá já, Židovka. Pořád šetřím! Kdybych si hned koupila dražší, ale kvalitnější… .“

Byla naše! Byla tak naše, že nám bylo trapně, když jí česká průvodkyně při loučení předávala v ušmudlané obálce zcela netaktně před všemi výsledek kolektivní sbírky po 15 dolarech za hlavu. Standardní spropitné za nadstandardní služby.

Pokud se taky vydáte do Izraele s úmyslem opravdu poznat tuto zemi, napište paní Dalii na daliaw@013.net. Pokud na vás zrovna ve dnech vaší cesty nebude mít čas, určitě vám poradí, jak prožít Izrael krásně a zajímavě. Neprohloupíte!

(Pokračování příště: Lidé)

Snímek: autor

Komentáře

  1. Stanislav Rudolf napsal(a)

    Milý Tondo, velice rád čtu tvé vzpomínky na cestu po Izraeli. Měl jsem také příležitost podívat se do této Svaté země asi před pěti, šesti lety. Byl to jeden z mých největších životních zážitků. Zvláštní: tam jsem letěl jako ateista, zpátky se vracel jako zarytý ateista.
    Podrobnosti asi ale povíme při naší příští schůzce. Anebo si je přečteš v mé připravované knížce Z Čech až na konec léta, která se už brzy objeví na knižních pultech. Obsahuje vzpomínky z mých cest do 32 zemí, které jsem navštívil buď jako novinář, nebo jako rodinný šerpa.

Napsat komentář