Útržky z výletu do Izraele (1)

Nechtělo se mi

Nechtělo se mi tam. Byl jsem zaujatý. Jedna z mých prvních studentských lásek byla krásná židovka z luxusní vily v luxusní čtvrti. Rodiče jí zakázali se mnou kamarádit, protože jsem byl chudý chlapec z chudé rodiny ze starého činžáku. Moje profesorka angličtiny byla židovka. Každou hodinu začínala líčením, co zase provedl „můj manžel Émil“ a končila zvoláním: „Čím to je, že právě já mám nejkrásnější děti na světě!“ Neměla! A protěžovala Jirku, syna tajemníka, Pavla, syna podnikového ředitele. O mně se při každé příležitosti otřela, nebyl jsem nebezpečný ani užitečný. Angličtinu mi dokonale otrávila, pletl jsem si i six a sex. Na rozdíl od ruštináře, který mi vnuknul lásku ke slovanskému jazyku vlídným zacházením, laskavým slovem a nekonečnou trpělivostí s mojí filologickou tupostí. (Skončil chudák ve vězení, neb se provalilo, že je homosexuál a sahá studentům na zadek. Mně ne, byl jsem strašně hubený, zadku kmínovitého.)

Nechtělo se mi na zájezd do Izraele. Stejně tak však nemusím Vatikán, protože i katolíci mne v dětství ponížili. Při nácviku na první svaté přijímání těla božího mi před oltářem spolužák zezadu podrazil nohu a já upadl na hubu před tváří boží. Velebný pán nevyšetřoval, rovnou trestal. Naplácal mi obě tváře do opuchla, čímž ze mě vytloukl víru. Spolu s kamarády, kteří se rovněž setkali s trestající rukou kaplanovou, jsme se příští odpoledne vykadili do zpovědnice, přestali jsme chodit do náboženství a kaplana jsme hlasitě zdravili Čest práci! „Bůh vám odpusť, holoto bolševická“, odpovídal odvážně na  to, že začínala padesátá léta. Nezavřeli ho.

Nechtělo se mi do Izraele taky proto, že neumím hebrejsky, arabsky, vinou Émilovy profesorky ani anglicky. Když se ztratím, budu ztracen! Ale jel jsem.  Manželka moc chtěla poznat zemi zaslíbenou. Na rozdíl ode mě hluboce prožívá to, že stojí na místě, na němž stál kdysi kdosi historicky významný. Dotýká se kamenů, které kdysi kdosi navršil do stěn, mezi nimiž a kolem nichž se tvořila historie. Má posvátný pocit.  Jel jsem s nechutí, které ještě přidal na síle pohovor s izraelským bezpečnostním agentem na pražském letišti. Stál jsem proti němu u bílé bedny tvaru řečnického pultu a odpovídal na otázky jako čí to mám kufr, kdo mi ho balil, jestli mi někdo nepodstrčil balíček, abych ho předal v Izraeli, proč jedu právě s touhle a ne s jinou cestovkou, proč vůbec jedu… . Je fakt, že byl příjemný, mluvil česky, je fakt, že jsem nemusel podepsat prohlášení o tom, že nemám v úmyslu svrhnout izraelskou vládu nebo obsadit Golanské výšiny.  Leč i tak mi připadal pohovor zbytečný a naivní (pokud v něm ovšem nebyl skrytý fígl).  Kdybych byl špión či terorista, asi bych taky prošel.

Nechtělo se mi na zájezd do Izraele, ale jsem rád, že jsem jel. Je to země krásná a zajímavá, lidé jsou tam dobří a špatní asi ve stejném poměru, jako u nás. Ale o tom až příště. Zatím jen jeden poznatek. Nepociťoval jsem tam žádnou jazykovou bariéru. Všude kolem bylo slyšet ruštinu.  Na ulici, v hotelu, v bance. Kdyby u nás řádila izraelská mafie, psalo by se o ní jako o ruskojazyčné. I u přepážky na letišti  v Tel Avivu stačilo říct  Prašu akno! a přepážkové děvče mi rozumělo. Dostal jsem místa E a F. Jen zlou náhodou právě to jediné F v jediné řadě, kde žádné okénko není. (Pokračování za týden: Průvodce průvodkyněmi.)

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    Čtu se zájmem, neb jsem rovněž a z neznámých důvodů zaujatý proti židovské sebestřednosti – sedím v literární kavárně a naproti mne u stolu se bezostyšně nahlas přehadují dva hosté, který z nich má v sobě více procent židovské krve… Stydím se, neboť já nemohu doložit, zda jsem přes desáté koleno potomek Švédů z Třicetileté války, případně Avarů či pozdějších Turků, rudoarmějců již nikoliv. Rok narození vylučuje. Jsem jen obyčejný fádní Hanák, syn malorolníka, spíše záhumenkáře, později dělníka u Baťů. Stydím se, že nemohu dávat svému okolí najevo, že jsem “vyvolený”.

  2. Mirdulis napsal(a)

    S tím původem a předky je to vůbec zapeklitá záležitost. Jde totiž o podobný matematický efekt, jako u toho vynálezce hry v šachy, který chtěl jako odměnu zrnka rýže na šachovnici, na každé políčko násobek počtu v políčku předchozím. Nejsem matematik a dokonce ani nevím, jak se tento efekt jmenuje…ale prý se nakonec zjistilo, že finální počet by snad nepokryla ani celosvětová úroda rýže. A když si představím jenom počet mých pra-pra-pra-prarodičů a pronásobím si to jen odhadem (do skutečného počítání bych neměl dost odvahy), pak nutně dojdu k závěru, že jen za cca 2010 let jsou všichni lidé na této modré planetce moji příbuzní…no a tím je moje začlenění do nějakého etnika úplně zbytečné. Je to svým způsobem uklidňující. Fakticky!
    (Omlouvám se předem za event. matematicko-faktograficko-historické chyby v tom mém povídání !)

  3. Jan Porizek napsal(a)

    Vítej praprastrýcu Mirdulisi. Je ale fakt, že s mnohými, co by mohli být i příbuznými jak naznačeno, o setkání není co stát…JP

  4. wbgarden napsal(a)

    O veškerém setkávání s příbuznými atd, jsem kdysi uronil tuto ptákovinu.
    Ze sbírky LaLa – laciné a lascivní…

    KUK

    Mám já vážnou chorobu
    ta mě táhne do hrobu

    Cestou jen tak pro legraci
    vezmu já to přes kremaci

    Tam naposledy už pěkně zdáli
    omrknu si pozůstalý….

    http://storm.interzet.ru/uploads/posts/2008-06/1214170756_04-pix_21.jpg

Napsat komentář