Ty jsi taková moje třešnička na dortu!

Každý jazyk má svá specifika, která do sebe vstřebáváme po celý život, často nepřímo, podvědomě. Proto i když se budete poctivě léta letoucí nějaký jazyk učit a ovládnete ho natolik, že budete reagovat bezchybně a plynule, neporozumíte úplně všemu.

Některé fráze, vtipy či třeba ironické narážky může zkrátka pochopit jen člověk, který v dané zemi dlouhodobě žije a s jazykem vstřebává i kulturní a ekonomický vývoj. Protože jazyk je součástí historie daného národa. Pokud ho z ní vyříznete, vyjde to nastejno, jako byste studovali přirozené chování zvířete izolovaného v ZOO.

I čeština je takových dvojsmyslností a jazykových perliček, pro cizince nepochopitelných, plná. A to zcela pomíjím problematickou shodu předmětu s přísudkem či pravidla někdy logicky nepochopitelná (spotřeba x zpracování) a všechny ty výjimky z pravidel a výjimky z výjimek (doufám, že také víte, proč se píše „výjimka“ a ne „vyjímka“). Mluvím o častých dvojsmyslech plynoucích ze zkratek a narážek na kulturní či dějinná fakta.
Příklady v přímé řeči:

  „Na mě se můžeš spolehnout.“
„Zase blatník? Ach jo, neříkej mi, že ses jenom kochala!“

V obyčejné větě Čech okamžitě identifikuje zdroj hlášky.

„Ty jsi taková moje třešnička na dortu. Ale jen na dortu, ne na legitce.“
„Když jdeš se mnou, tak si tu oranžovou bundu,, prosím tě, neber.“

Cizinec si těžko spojí romantickou chvilku s politikou.
„Tu falešnou bankovku mi teď dali v supermarketu. Čestný pionýrský.“
„Měla jsem tak hustý výtlemy, až jsem si z toho málem cákla.“

Jazyková specialita: vývoj tak letí, že někdy nerozumí ani generace generaci.
Někdy ale k nedorozumění mezi domorodcem a cizincem bohatě stačí špatná výslovnost. A tak když se třeba v souvislosti s americkým filmem někdo zmiňuje o „ef bé í“, nám to ještě dojde, Američanovi těžko. Stejně jako Němec nikdy nepochopí, o čem mluvíte, když zmiňujete „dývýdýčko“, ale copak vy víte, o čem je řeč, když stejnou věc nazývá jako „té fau té“?

Jelikož názory se různí, nacházejí se mezi námi takoví experti, kteří naopak tvrdí, že znalost jazyka není nutná, k domluvě vám postačí jen ruce a nohy. Vše základní je totiž řečeno již v řeči těla. Souhlasím. Jen nesmíte právě chtít vysvětlit omyl se zatknutím vašeho kamaráda za držení drog. Domluvíte se však na základních lidských potřebách. Např. cestovatel Jiří Kolbaba s chutí vypráví o svém příteli, který se s jedním slovíčkem „vakuum“ domluví po celém světě. Jak? V první fázi přijde k chaloupce, zaklepe, usměje se a hezky česky pozdraví. Fáze druhá se dále dělí na tři části: a) nejprve naznačí, že hledá nocleh skloněním hlavy nad sepnutými dlaněmi a zavřenýma očima, b) krouživým pohybem ruky na břiše naznačí prázdný žaludek a prvně použije slovíčko „vakuum“, c) pro upřesnění si poplácá na prázdné kapsy u kalhot, popř. ukáže v kapse díru a znovu vyřkne kouzelnou formulku „vakuum“. Ve velkoměstech tohle sice nezabírá, ale v jihoamerických či asijských vesničkách to prý  funguje, tak si to zapamatujte, jelikož se jedná o základní výbavu cestovatele v mezinárodním jazyce. A třešničky na dortu vám můžou být docela ukradené!

 

Komentáře

  1. Radkin Honzák napsal(a)

    TŘEŠNIČKY NA DORTU mi mohou být ukradené i zde spolu s PLOŠNÝMI ŠKRTY , a to NAPŘÍČ POLITICKÝM SPEKTREM. O TOM TO TOTIŽ JE. PŘESNĚ TAK!

    Nad těmito a dalšími ozdobami češtiny žasne nejen cizinec.

  2. Mirdulis napsal(a)

    Jedna z největších demoličních akcí v oblasti češtiny se najde v televizních reklamách, zřejmě díky otrockým překladům z angličtiny či ničitelské vynalézavosti reklamních agentur a jejich “tvůrců”. Přímo za klasiku považuji např. “…Jdi do Snickers!” Věděl bych přesně, kam by měl jít tvůrce tohoto skvostu. Jednu dobu mi působilo žaludeční potíže i shlédnutí vskutku nádherného bonmotu “Kouzlus mňamózus” , stejně jako nevhodné či nadbytečné používání přivlastňovacích zájmen tam, kde nejsou nutná, především v oblasti kosmetiky –
    moje vlasy, moje zuby, moje pokožka… I tvůrci dabingu by mohli být ohleduplnější a ve filmu, který neběží po dvaadvacáté hodině, by se možná mohli vyhnout sprostým výrazům nejhrubšího kalibru. A to – prosím pěkně – nejsem prudérní extrémista!

Napsat komentář