Tramtárijská dojmologie/2

(Pokračování ze včerejška.)

Za jednou výlohou jsem si vyfotil nápis:
“Úspěch není klíčem ke štěstí… Štěstí je klíčem k úspěchu.”

Tohle moudro podepisujeme i my. Ale že bychom se jím u nás řídili? Ale neříká taky – spokoj se s málem? Sedávej panenko v koutě? Počkej si na své štěstí a spokoj se s tím, co samo přijde? Asi už jsme jinde. Jsme vedeni k tomu, se životem se prát, a i když už víme, že neporučíme větru, dešti, rabujeme zemi, kde se dá. A myslím tím naši Zemi s velkým i malým písmenem na začátku.

Viděl jsem nádhernou přírodu, džungli, sopky, hory, úžasné hypnotizující taneční představení, spousty staletých chrámů, které jsou proti našemu zvyku často jen nádherně zdobenými přístřešky, oltáře, svatá místa s ceremoniály, před kterými v mlčení postojíme, aniž se nás dotknou tam kdesi uvnitř, protože jsme jen pozorovatelé fotící očima z okna jedoucího auta.

Ženich a nevěsta

Zajímavý byl výlet do vesnice, kde si jedna velká rodina za pomoci státních dotací na podporu zachování tradičních hodnot buduje jakýsi skanzen, kam vozí turisty a seznamují je s tradičním životem ostrova.

Jsou prací pro svou rodinnou komunitu nadšení. Někteří ve vesničce bydlí, jiní přijíždějí jen s turisty a žijí ve městě a do domečků na vesnici dorazí ve dnech volna.
Jsem k podobným umělým projektům nedůvěřivý. Staví zde kromě jednoduchých otevřených domků i nádherné tradiční palácové, se vším pohodlím uvnitř (vstupní dveře do jednoho z nich vidíte na první fotce). Ty pronajímají turistům, kteří s nimi chtějí nějaký den “normálně” žít.

Představte si třeba malou verzi rožnovského skanzenu, do kterého byste nasadili svoji rodinu a s turisty tam chodili v krojích, zatímco vaši rodiče by tam jakoby normálně žili…
Ale nechci jejich úsilí shazovat. Při příchodu obdivujete svatyni, kousek dál stará paní v jakémsi starém dresu drtí léčivé byliny, kterými vás opatlá, protože to je tradičně vyráběná mast prospěšná pro pleť. Sotva odejdete, paní si sundá ten jakýsi starý fotbalový dres a když se turisti nedívají, jde do půl těla nahá do domečku. Když jsem se ptal, co rodiče říkali nadšení svých dětí a nutnosti se do skanzenu přestěhovat, průvodce přiznal, že jejich nadšení nesdíleli. Ale dostávají část příjmů, a protože důchod v Tramtárii neexistuje, přivydělávají si. Co jejich nadšení říkají mladí potomci? Zatím ho prý nesdílejí…

Poznáváme balijskou abecedu, pomalu zapomínané písmo a obdivujeme zručné psaní na palmový list. Pak deštným pralesem strmými stezkami na rýžové pole.
Pětadvacet kilo rýžových zrn vyprodukuje za tři měsíce čtyři až pět tun nové rýže. Na jednom klasu 170 zrn.

Vyvedete z chléva krávy, zapřáhnete, uvláčíte šedavé bahno zalité vodou.
Vlezete do šedého bahna po kolena ve vodě a sazenici vedle sazenice, šest vedle sebe, přesně zleva doprava v pravidelných dvaceticentimetrových odstupech, zapíchnete, kam dosáhnete. A takhle v předklonu couváte, dokud vám ohnutá záda dovolí. Mně dovolila asi dvě minuty. Příšerná dřina v pětatřicetistupňovém vedru.

Čerstvě otevřený kokosový ořech na zahnání žízně.  Sklizeň rýže třikrát do roka…
Zpátky do skanzenu, otevřená kuchyně se hemží kuchařkami a voní už na dálku. Indonézské koření je proslulé v celém světě a  Holanďané se ho nechtěli ani za nic vzdát. Bojovali o kolonii velmi tvrdě a minulá místní pokolení díky nim v bojích krvácela. Dnes se Holanďané snaží přiměřeně vracet peníze, odkud si je po staletí brali a veškerá nenávist odplula s časem.

Papájovou polévkou s tuňákem lunch začal a končil čokoládovou rýží, smaženým banánem a proslulou a hodně drahou cibetkovou kávou. Ano, je to ta světová vzácnost, jejíž 1 kg stojí více než tisíc dolarů. A co ji činí takovým klenotem? Kávové kuličky musí totiž nejdřív posnídat kunovitá šelmička cibetka a teprve, když si pochutná na oplodí kávového zrnka a ono projde jejím trávicím traktem… Neodolatelně se vkrádá lidová moudrost (prosím o prominutí), že bohatí lidé by klidně kvůli prachům “sežrali i vlastní …” A když ne vlastní, proč ne cibetkové… 🙂

Ovšem odborný výklad praví, že samotných kávových zrn se nic, co by jen vzdáleně připomínalo trus, nedotkne. Sběrači kávy sbírají trus a vybírají zrna, která trávicím traktem cibetky prošla s neporušeným obalem. Potvory cibetky se v umělém chovu ale vzpírají kávové boby pozřít, takže se světová roční produkce této vzácnosti váží  jen na stovky kilogramů.
Ochutnal jsem a jako čajový fajnšmekr, ale kávový barbar jsem tu kávu zázračnicu nějak neobjevil. Omlouvám se znalcům, něco v tom asi určitě bude. Prý je to zvláštní druh fermentace, kterou v útrobách té lasičky káva prodělá. V poslední době prý se už daly i lasičky trochu zkrotit a kadí pod dohledem. Každopádně jako všechno hodně drahé, i s cibetkovou kávou se podvádí.

Ale jsme po obědě. Závidím skoro čtyřicetičlenné rodině jejich zápal pro společný podnik. U nás by se jednotlivé větve velké rodiny třetí den pohádaly a firma by se rozpadla.

Když se zeptám, co dělají, když nejsou na ten den objednaní žádní návštěvníci, říkají, že každý dělá, co je třeba. Jde na pole, staví další dům, vaří, opravuje… Tohle táboritské házení peněz do společné kádě mi moc nesedí. A když se zeptám, co budou dělat, když jeden z příbuzných bude líný a nebude chtít pracovat jako ostatní, diví se, proč by to mělo nastat… Nevím, nevím. Rád bych věřil. Mrkněte se na stránky projektu (www.rumahdesa.com) a třeba někdy zkuste ve vesničce nějaký den pobýt. Nám nevěřícím tomášům to zavání státem podporovanou výkladní skříní. O financích a řízení podniku se nikdo nechtěl bavit. Strašně rád bych věřil, že jejich štěstí bude klíčem k úspěchu.

Indonézská Tramtárie je zemí usměvavých lidí, kteří jsou ještě poměrně blízko k tradiční místní klutuře. Ale globální civilizace je válcuje jako jinde na světě k dálnici konzumních hodnot, k turistickým prefabrikátům a mám ten dojem, že rychle ujíždí od tisíciletími zmoudřelých bohů.

Obřadnost zůstává formou a neodbytně se vkrádá dojem, že s vytrácejícím se obsahem. S pocitem stejně vzdalující se bohaté symboliky vzpomínám na smutně smíšené pocity z moravské Jízdy králů, masopustních průvodů a veselic…

Utrmácen krásnými temply z jedenáctého století  jsem si večer sedl na pivo do irské hospody. Měl jsem chuť cítit se chvíli aspoň trochu jako doma.  Ale zase jsem u muziky: Na pódiu hráli tři tramtárijští snědí hoši irské lidové písně a balady. Se strnulým obličejem, bez mimiky, bez vzruchu, bez citu. Katastrofa. Ani to malé pivo jsem nedopil…

Na shledanou cesto za krásně barevnými pohledy a kouzelnými tajemnými známkami, které mi v patnácti z ostrova Bali posílal můj tehdejší indonézský pen-friend.
Byl jsem tu a písku sanurské pláže jsem poskytl několik otisků svých stop. A pak už jsem se jen díval, jak jedna vlna za druhou smývají stopy moje a stopy těch tisíců jiných z celého světa, kteří přijeli na ochutnávku kultury vonící kořením a romantikou, a kde i jako na jiných cestách po světě – všude bolí unavené nohy stejně.

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    Já na cestopisných filmech z těchto Tramtárií kromě krásné cizokrajné přírody a prastarých náboženských památek vidím jen bídu lidí, obydlí, chatrčí a všudepřítomnou špínu ulic, tržišť, dvorků, obydlí a lidí. Páchnoucí stoky a hromady hnijících odpadků, mezi tím mrzáci, děti, zvířata. Obraz chudoby, bídy a života na samém dně. Nepřišli k nám před staletími právě z takového prostředí Cikáni? Vždyť ty jejich slovenské osady a naše gheta v Chánově, Jirkově a vlastně všude vypadají navlas stejně odporně.
    Mě tam tedy nic neláká a nejel bych tam ani zadarmo. Zejména ne do Indie.

    • poletucha napsal(a)

      Kdyby vás mermomocí nutili (zadarmo nebo skoro), zkuste mě navrhnout jako náhradníka :). Na špínu na ulicích jsem trénovaná z rodného města, o rodné vísce mého muže blahé paměti nemluvě.
      Dcera se při cestě po Indii setkala s jakýmsi mladíkem z Izraele, který také cestoval na vlastní pěst. Ulička v indickém městě, tak jak je znáte ze zmíněných filmů. Cestovatel s vážnou vadou zraku. Dcera se rozhlédla okolo (posvátná kráva poblíž nechyběla) a ptá se ho, jak to dělá, přece té nejrůznější a nejhrůznější špíny okolo… Odpověď zněla: “Nemůžu chodit v sandálech.” I tak mu to stálo za to. Jsme lidé různí, budiž bohu chvála.

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Teď mě vlastně napadlo, že tolik toulavých psů a na ulici ani jedno psí – výkal. 🙂
    Že by zdivočelé zvíře bylo čistotnější než naši pěstovaní a rozmazlení miláčkové?

  3. Strejda OLIN napsal(a)

    Včera jsem se díval na dokument o M. Zmožkovi. Prosím tě, co se s Jirkou stalo? Prý se angažuje v církvi. Nepřeskočilo mu? Vždyť napsal tolik pěkných skladeb.

  4. Jan Krůta napsal(a)

    Jirka se po všech svých výhrách i prohrách obrátil na víru. Hraje a zpívá tam, kde znovu nalezl své publikum a víra jeho ho asi uzdravila. Napsali jsme spolu několik písniček a když zhudebnil před mnoha léty tuhle mou básničku Čas odejít pro Hanbku Zagorovou, moc se mi to líbilo. Dneska je to aranžmá velká staroba, ale jako písnička to má pořád snad něco do sebe.
    https://www.youtube.com/watch?v=0fd1rrRsJFE

Napsat komentář