Tramtárijská dojmologie/1



Kdyby nebylo po vítání loučení, nebylo by cest. A jsou lidi, pro které cesta je cíl.
Další Tramtárie na mé cestě má dnes podobu kufru naplněnému k prasknutí.
Po pár dnech jsem se cítil jako ostřílený harcovník, co ví, kam jít na snídani, co si dát, kde měnit výhodně peníze, kde jsou pevné ceny a nemusí trapně neschopně smlouvat.

A říkám-li harcovník, přiznávám, že jako ten, který má zajištěnou krásnou postel s nebesy moskytiéry, koupelnu dokonce s vanou a vodou spíš horkou než studenou. Obden jsem jen přistoupil do minibusu, a protože je mimosezóna, často úplně sám s průvodcem a řidičem vyjíždím na výlety za cizozemskou krásou.

Režisér Jiří Menzel se v knížečce Tak nevím svěřuje, že když nevěděl, jak na pohlednicích, z dalekých z míst, kam ho zavál život, obejít trapné srdečné pozdravy, svým kamarádům psal do sdělení jediné slovo: Heč! 🙂 Ale v dnešní době už to není tak, jako kdysi. I Indonésie je jen pár hodin letu, který není laciný, ale když si o něm pár let necháváte zdát, dá se to zvládnout.

Jako vždycky jsem si chtěl psát pečlivý deník. Ale nepsal. Co mi pobyt v indonézské tramtárii dal a vzal?

Studium hinduismu jsem v životě bohužel zameškal a už to nedoženu. Brahma, Višnu a Šiva… Kdysi jako kluk jsem se prodíral knížkou Hrdinná dobrodružství kapitána Korkorána. Odehrávala se v Indii v polovině devatenáctého století a byla plná jen těžko zkousnutelných budhistických odkazů. Neuvěřitelná dobrodružství bojů hrdinného bojovníka za svobodu Indů, doprovázeného za všech okolností věrnou tygřicí Jiskrou, mě dokázala přes všechny  nástrahy nesrozumitelných božství přenést. Mnohé z knihy se mi chatrně vynořilo právě tady.   Ale další spousty bohů,  sloním Ganešou počínaje, už jsou nad moje síly. Bohové a démoni jsou všudypřítomní a ovládají život na ostrově Bali stále. Obětiny jsou na jejich počest roznášené denně třikrát na oltáře v polích, u domů, u hospod a obchodů, čerstvé obětiny vidíte v autech, ale i třeba na rachotícím bagru opravujícím silnici.

Není mým právem soudit. Jsem tady na cestě. Ani jsem nestihl nastudovat to, co bych o zemi měl dopředu všechno vědět. To, co píšu, je dojmologie a existuje spousta lidí i u nás doma, kteří jsou odborníky na slovo vzatými. Omlouvám se jim. Vím, že mé vidění ostrova je děravé jak rybářská síť.

Některé věci kolem bohů jsou pro laika roztomilé: Všem božským sochám  vážou látku kolem beder, protože bohové jsou přece živí a nemohou mít dolní polovinu těla nezakrytou. Stejné sukně se váží kolem svatých stromů (velké stromy jsou také živí bohové). I Ganeša s chobotem má sukni! Jen by mě zajímalo, zda také Holly Snake (svatý had) před jedním chrámem měl sukýnku. Bohužel nevím. Do fronty  na svatého hada za dolar jsem se nepostavil.

Všude je tu teď  na Bali plno plakátů s ksichty fešáků politiků. Mají vysoké platy, tak se můžou před volbami do parlamentu přetrhnout, říká průvodce. (Ejhle, to je mi novinka!)

Ten věčně usměvavý padesátník – průvodce Sonny ke mně: “Mister Jan, já nechci být prezidentem Indonézie. Mně stačí jen být prezidentem mojí ženy a dcery…  A jak je to u vás? Když chcete třeba v Německu postavit dům, musíte mít nejdřív štempl. U nás nesmí nejdřív chybět vlastní temple.” Štempl – templ. Razítko – chrám (domácí oltář). Že bychom u nás přidali do seznamu slovo lempl? Rýmovalo by se. A jsou u nás nepostradatelní a nevyhnutelní. 🙂

K oltáři, který má každý dům, každá hospoda, každý obchod a úřad, se třikrát denně přináší obětina, košíček z palmových listů vyložený květinami přesně definovaných barev, na přesně definovaných místech, vonné tyčinky, někdy je v něm i špetka rýže a nápoj, někdy i malá bankovka. Tyto obětiny pak leží  před obchůdky na chodníku, prohledávají je toulaví psi, šlapou po nich nepozorní chodci. Večer už obětiny vypadají jako nezametené odpadky. A odpadků je všude hodně moc. A nikdo se jimi nezabývá. Ale bohové dostali své a démony zahnaly různé palmové ozdoby houpající se ve vánku větráků.

Když průvodce vysvětloval, jak jsou místní lidé čistotní, že se i třikrát denně sprchují, a jaký mají doma pořádek, zpochybnil jsem jeho tvrzení poznámkou o  špíně a nepořádku na ulicích. Opáčil, že to je něco jiného. To, co není doma, domorodce nezajímá. Podle toho vypadá dokonce i hlavní třída městečka. Hospody jedna vedle druhé, většinou krásné, pohodlné, s výbornou kuchyní (evropské normy na vývařovny sem netahejte), většinou hezké obchody, střídané obchůdky u nás známými z vietnamských tržnic, ale na chodníku se přerazíte díky chybějícím dlaždicím, rozbitému asfaltu, chybějícím panelům. Ale co se divím. U nás se kradou i poklopy kanálů…

Lidi snad díky své víře vypadají spokojeně, i když ve svém krámku sedí celé dny až do noci, aniž kdo vyslyší jejich pozdravy a pozvání ke vstupu. Vedle hotýlku je krejčovství otevřené do ulice, kde za dvěma šicími stroji sedí pořád dvě stejné ženy a sedí tam snad non-stop.

Jdete-li mimo hlavní ulici, špína se násobí. Muži se vracejí z práce večer za tmy (tma je tu v sedm večer), hubení, umolousaní, ale kupodivu nikdo nežebrá! A úsměvů neubývá.

V jedné hospůdce mají nápis:

BOYS: No shirt – no servis.
GIRLS: No shirt – free drinks.

To jsou ovšem hospodské fóry. Ani na pláži ženy nahoře bez nenajdete.

(Pokračování zítra.)

Komentáře

Napsat komentář