Totok, kurva, tesat do kameňa!

Z mailové pošty:

Pamatujete ještě, jak na každem sidlišťu byly klepače?
To bylo užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni.
Klepač byl našim fejsbučkem aj mobilem dohromady.
Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač.
Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem
najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by to tušil, že
barva na tych nadhernych kladinach obsahovala
polychromovane bifenyly či jakesik jine sajrajty…

No a co? Koho zajimaly take cypoviny?
Však aj moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly
synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo.
A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi, ni?
Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych
nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy.
Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na piti,
kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul,
nebo aby sem nepokypal drahu plovuci dlažku.
Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky,
aby sem nevypadnul z okna, nebo aby sem se nešel dobrovolně upect do truby.
Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky.
Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do
tatramatky nebo do hrnca na sporaku?

Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě,
kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku,
a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu.
Když sem poprve zavodil na kolobce,
šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku.
Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci pravnicke kanceláře učitelku.
Zdupane sem dostal ja sam.

Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice.
A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali
zme vodu přimo z řeky. Raz sem se z teho posral, až mi slzy
tekly, jak sem si dupu utiral lopuchama s kopřivu.
Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si
budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu?
Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička
schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni
obsahu a potřisněni galat??
Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v
kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku.
Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku!
Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto si nepamatuju, že
by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho
červenu a on zas pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra
překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak.
Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě?
Nikdy! Ani opary zme nedostali.
A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a
podobnýma cyparnama.
Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve
škole řikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste!
Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina.

Do dom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli.
Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily
nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit.
Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba
hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny.

Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet.
V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa.
Když kamoš přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel
Kalyfornyja,byl pan buch. Okamžitě na něm viselo deset bab.
Tuž, bylo nam patnact. Našli zme kamoše venku aji bez mobila.
Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.
Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača,
lamali si hnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do
oči.
Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane.
Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly
a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme
kradli susedovi anebo v aleji v Martinově. Kdo se prozradil a spadnul ze
stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem?
Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince.
Zustavaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po
teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp
namontoval take špičate zabrany.
Škoda, možna by zme vymysleli aji prvni bandži džamping.

Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni.
Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake
zakřiveni maju banany, bo stejně byly akorat parkrat za rok.
V době, kdy opravdu dozravaly.
Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška.
Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a
přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a
neměli zme pocit, že žerem polyvinylchloridovy bazmek.

Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žijem?
Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?

Komentáře

  1. Lex napsal(a)

    Dušane, hezký!
    Dětství (celá padesátá a začátek šedesátých let) jsem prožil na vesnici v centru Moravskoslezských Beskyd. Od jara do podzimu venku, na lukách a v lesích. Na mladých břízkách jsme si hráli na parašutisty – vylezli na vršek, pevně se chytili a s ohýbajícím se stromkem jsme brzdili náš doskok. Brodívali jsme se potoky a bahnem – na holých nohách se přisávaly slizké pijavice. Šly špatně odlepit. Louky byly naším přirozeným prostředím. A budete mi věřit, že první skutečné klíště jsem viděl někdy kolem roku 2000? Věděli jsme, že na Krnovsku byla už “tehdy”, i ta infekční. Vědělo se, že tam lidé umřeli na zápal mozkových blan. Ale u nás ne. Leč ta “vymoženost” dorazila časem i k nám. Letos jsem dal už přes tisíc korun za “Advantix” pro pejska do kožíšku. Já bych si na louce do trávy nesedl, notabene nelehl, a kdybych byl mladší, tím spíše bych odolal všem pokušením.

  2. Emma napsal(a)

    Nádherné povídání! Moc jsem se nasmála
    a pro mne ze západu Čech je milá i řeč z druhého koutu země.
    Na prvním sídlišti, kde jsem s rodiči a bráchou bydlela, jsme měli klepač-klepadlo ještě dokonce dřevěné. Teprve po přestěhování do většího města jsem zažila klepadlo z trubek. A to plnilo skutečně všechny funkce, o kterých pane Melotíku píšete. A my holky jsme ho ještě používaly jako stan. To když jsme se sešly třeba i tři u klepadla s koberci. Ta, která nesla vyklepat běhoun, ho přehodila přes horní tyč, konce visely přes spodní mříž, na tu jsme si rozložily ty zbylé koberce a dokud nás maminy nezavolaly (nebo nepřišel někdo jiný klepat) , tak jsme si hrály a probíraly důležité holčičí věci.
    Stejně bych chtěla slyšet, na co ze současnosti budou třeba za padesát let vzpomínat dnešní mrňousové. Že by na to, když v autě došel benzín, tak opravdu nejelo…nosili mikyny a ty se ušpinily? Nevím. Ale určitě budou vzpomínat se stejnou nostalgií, jako my teď.
    Hezké čtení, díky!

  3. Eliška napsal(a)

    Moc hezké vzpomínání a že je na co ! i já měla podobné dětství , plné her – s míčem o zeď , švihadlo- ty kouzelné přesmyčky dopředu, dozadu, nohy zkřížené.Pod bidlem hry na “škatule hejbejte se, Honzo vstávej a těch panáků co se naskákalo. I moje děti si venku podobně hráli , ale ty dnešní to už neumějí, vysedávají u počítače a televize.Je to škoda , nebudou mít na co vzpomínat.Záleží na rodičích k čemu je vedou a nebýt jim zatěžko , místo seriálů jít s dětmi do přírody a povídat si s nimi.A VO tom to je nemám pravdu?? eli

  4. Zdenka napsal(a)

    Díky Vám Dušane jsem se vrátila do dětství a je mi fajn ! To co napsala EMMA a Eliška jsem prožila i já.Zbývá jen říct DĚKUJI!

  5. lukrecia napsal(a)

    Taky jsme po dešti dělali rybníčky ve strouze u cesty – jen kousek od návsi. Pak jsme vybrali raky a uvařili je. Nedávno jsem tou obcí projížděla. Strouha je fuč, je tam kanalizace.
    Po příchodu ze školy na nás čekalo nádobí. Umýt, utřít, uklidit. A vyučování bývalo na dvě směny – kdo to zažil, pochlubte se! Pamatujete na tepláky – lepší bývaly školní, horší na ven, pak byly nedělní šaty. Na vesnici se v nedělním chodívalo na odpolední vycházku. My, sestřenice a já, jsme chodívaly buď na Čihadlo, nebo k jezírku a naše šaty proto mohli okukovat buď zajíci, nebo zvědavý kňour.
    A když přijela pouť a holčičky oblékly bleděmodré, růžové nebo bílé silonové šaty. Takové tuhé a neprodyšné. Já o nich dlouho a marně snila. V zimě jsme se scházeli za kravínem, kde jsme místo prolézačky měli k dispozici tam zaparkované zemědělské stroje. Chleba se objednával v konzumu, kde si naše objednávky zaznamenávali na papírový pytlík. Kulatý býval dvakrát týdně. Pro mléko se chodilo do kravína a s bandaskou. Pro pivo s taškou, položenou na kárce a okurky se sbíraly na zahrádce. To ještě nebyla plíseň okurková a jestli byla, tak jinde. My se potýkali s mandelinkou, chodili jsme ji sbírat místo školy. Hnusní brouci, naházení do sklenice od okurek, lezli jeden přes druhého. A moje první vzpomínka?Ještě jsem nechodila do školky, když mužský hlas z rádia tragickým tónem oznámil, že Stalin zemřel. Přišlo mi líto, že ho už nikdy neuvidím a rozbrečela jsem se. Příbuzní, kterým to rodiče prozradili, si dlouhé roky potom mysleli, že jsem úplně pitomá.
    Moje babička, věřící katolička, neprotestovala, když její synci vstoupili do strany. Říkala, že Pán Bůh to zařídil tak, aby se obyčejný lidi měli o něco líp. A ještě říkala, že na komunistech svět nestojí. Protože oni jsou na chvíli, zatímco Bůh je tady furt. A politika je svinstvo pro bohatý.

  6. A.Fischer napsal(a)

    Co slovo, to perla! To já si pamatuju, jak jsme chodili v noci čůrat na kýbl, protože záchod ve starém gotickém domě byl přes chodbu. A můj dědeček mi vyprávěl, jak pili mlíko rovnou z kozího vemene, protože bylo čerstvé a teplé. Škoda, že se Brejlí nedožil Jan Žižka. To by bylo počtení! Ach jo, bylo nebylo, už tak nebude. Což takhle dát si dnešek?

Napsat komentář