Ta s parukou

Přicházelo to nenápadně. Ještě mi nebylo třicet a po porodu mi začaly padat vlasy. Zpočátku jsem si z toho dělala legraci, ale pak jsem začala kupovat drahé šampony a nejrůznější vodičky. Pídila jsem se tajně po receptech našich babiček, ale všechno marné. Vlasy mi hrozně řídly. V čase mezi vařením, praním, krmením miminka a uklízením jsem stíhala běhat po doktorech. Ondřej byl naštěstí úplně pohodové miminko a manžel zaskakoval, jak mohl. Ale já jsem se cítil čím dál tím víc jak prašivá.

Doktoři mi předepisovali nejrůznější vitaminy, ale nic. Říkali, že to po porodu někdy bývá. Mně ale bylo hrozně. Styděla jsem se chodit mezi lidi, doma jsem byla nervózní a odnášel to manžel. Navíc jsem v té době poznala staršího muže, který se do mě i přes ten handycap zamiloval. Víte, jak to v takových případech bývá. Člověk se v mindráku upíná daleko rychleji na někoho, kdo říká, že vás má rád i tak… Moje nevěra se na našem malém městě pochopitelně za čas provalila a já jsem byla na dně.

Chystala jsem se vnitřně na rozvod. Plešatá a rozvedená s miminkem… Ale představte si, manžel mi odpustil, teprve teď jsem poznávala, jak mě má rád. Byl na mě snad ještě hodnější než dřív. Já bych mu odpustit asi nedokázala.

Jednou přišla kamarádka a řekla, že už se na mě nemůže dívat. Zatáhla mě do obchodu s parukami. Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Zezačátku jsem měla dojem, že se na mě každý dívá a za zády se mi směje. Ale zvykala jsem si. Nějaký čas to trvalo, ale teď už mám zase chuť do života. Jsem z nejhoršího venku a ani já a snad ani mé okolí už tomu nevěnuje pozornost. Díky manželovi a blízkým lidem jsem to zvládla. Jsem prostě „ta s parukou“.

Komentáře

  1. poletucha napsal(a)

    Míšo, máte skvělého manžela i kamarádku! K tomu vám lze snad jen gratulovat.
    S životními trably podobného druhu je to, alespoň podle mé zkušenosti, tak, že nejhůř to bolí a člověka ničí, pokud je nějaká naděje, že se TO zvrátí. Ten stres samozřejmě problém zhoršuje, ale kdo si ho dokáže zrušit, že? Zakázat ano, ale poslechnout se… Když pochopíme a vnitřně uvěříme tomu, že to tak JE, potřebujeme (my slabé), aby nám někdo podržel sebevědomí. Pak se se svým hendikepem začneme sžívat a je líp…
    V těchto dnech se paruka jistě hodí i jinak 😀 Přeju vám krásné dny, týdny, měsíce, roky…

Napsat komentář