Svět se v prdel obrací?

 
Mezi spoustou hřejivých přání k začátku roku mi přišla P.F. od jednoho velmi vzdělaného kamaráda: “Zatímco ostatní přejí všechno dobré, já Ti píši, co Ti nepřeji. Svět se totiž v prdel obrací…”
 
Poctivě jsem o tom přemýšlel. A podvědomě jsem se bránil výbuchem štědrosti Ježíškových vnoučat, údajným růstem počtu mecenášů, zážitkem, jak chlap před mýma očima přinesl flašku rumu bezdomáčům u vchodu do obchoďáku.
 
Chtělo by se použít slova Jana Nerudy, když k němu přinášeli ti nejchudší příspěvky na stavbu Národního divadla:“Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“
 
Ale naše malověrnost má hluboké kořeny v naší historii. Vážných důkazů asi netřeba. Nevážné? Mrkněte do přehledu českých příjmení: Zatímco Malých žije v republice 6599, Velkých jen 107. Zatímco občanů Dusíků se mezi námi nachází 219, Kyslíků jen 55.
 
Máme v rodokmenech jako v letokruzích naši zatrpklost a malověrnost navěky věků zapsanou? Mindrák malého národa uprostřed velkých?
 
Pusťte si zprávy a těžké přízraky potáhnou nad vašimi hlavami a černokněžník volá Hoďte na ně síť. Boty z olova vám nabouvá tisíc informací dopadajících na vaši hlavu ať chcete, či nechcete.
 
Jsme ještě ochotni s Voskovcem a Werichem nadšeně zpívat, že “svět patří nám, pro všechny dosti místa”?
Nebo snad ono pionýrské “Zní zpěv a smích náš po kraji”?
 
Kde se bere ryzí donekonečna se opakující optimismus mládí plného nadějí? Je to jeho jasnozřivost? Nebo tupost a nechuť respektovat negativní zkušenosti stárnoucích? Je to jen nedostatek uvědomění si blížícího konce naší civilizace? Neodvratný zánik po tisícíletí budovaného?
Nevědí nic o červených knoflících na stolech bezejmenných zloduchů, kteří díky technologickému boomu kdesi pod povrchem země cílevědomě připravuje zkázu?
Jak dlouho nám bude naše Země trpět bezohledné vyžírání zvenku i zevnitř?
Je to jen nechuť podívat se pravdě do očí a vidět přerůstající hlad a žízeň obrovské části světa, které občas pošleme obnošené šatstvo nebo něco jako tu láhev rumu bezdomovcům?
 
Nespočet Nostradámů. Varovné šeptání vědců. Je nám příliš dobře na to, abychom mysleli na hodně zle?
 
Začal rok s varovnými osmičkami. Ale stačí přece osmičku položit na záda jak do mechu dychtivou dívku a před námi je aspoň pro tuto chvíli nekonečno. Nekonečno možností, nekonečno nadějí, před kterými slastně a tajně přivíráme oči i my, kteří míváme občas pocit, že svět se v prdel obrací.
 
 
Jan Jazzík Krůta

Napsat komentář