Šťastné dny Vladimíra Jiránka

Má tu kliku, že se stal klasikem za života. Když se v Česku řekne kreslený humor, jeho jméno padne vždycky na prvních místech. Denně kreslí, denně publikuje své vtipy, které vycházejí z denní reality, ale daleko ji přesahují. 

 Před léty jsme spolu pracovali v Mladém světě a moc rád jsem po létech zapadl do křesla ve Vladimírově bytě v pražské Pařížské ulici. A protože na čas neplatí žádné tlačítko ZPĚT a Vláďa měl zrovna rozbité naslouchátko, museli jsme vyzkoušet, jak mám mluvit nahlas, aby mě slyšel… Ale on stejně vždycky raději kreslil, než mluvil.

Všichni chtějí být dneska happy. Štěstí je zaklínadlo. Jaký den je pro tebe šťastný? Dokážeš si ráno říct: dneska budu mít bezvadný den?
Než se rozhodnu, jestli den bude bezvadný nebo ne, musím si dát v sedm, v půl osmý dvojitý kafe… Šťastný dny, jak se říká, že člověk má chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk… Teď je pro mě štěstím chvíle, když si vezmu na klín vnoučka nebo vnučku a kreslíme spolu, co nás napadne. Děti už vědí, že musí na dědu mluvit víc nahlas, a já se tuhle jsem se musel naučit kreslit bagr. Ale spoustu zvířátek, hlavně králíků, to si užívám. Vím, že nejsem vázaný na žádnou hodinu, cítím se svobodně a těší mě a inspiruje ta komunikace.

Máš stálý denní program? Pracovní režim?
Bez toho to nejde. Musím strávit nějakou dávku informací, musím si projít noviny. Dřív jsem je četl v mnohem větší míře, teď tak půl hodiny. Pak to musím nějak strávit, přemýšlím, na co reagovat.

Čteš v novinách jen „své“ autory, nebo i ty, se kterými nerezonuješ, aby tě vyhecovali k reakci?
Vybírám si jen takové, kteří se mi dobře čtou. Ono jich v těch novinách moc není. Vyhýbám se lidem, jejichž styl mě dráždí, nevyhovuje, kde to nemá sevřený tvar. Mám rád princip objevování. Ten dobrý autor tě ke konci článku přivede k pochopení nějakého tématu a ten špatný tě jen rozčílí.

Kdyby ti trafikantka podstrčila každé ráno nějaké noviny, které si zásadně nekupuješ, nenastartovalo by tě to líp?
To už bych ohrožoval své zdraví. Já jsem rozčilený dost často. Jsem introvert, tak to v sobě shromažďuji a přidávat ještě další dávku, nevím, co by to se mnou udělalo.

Dá se tedy říct, že tě inspirují články, které jsou ve shodě s tvým názorem? Třeba autoři Lidovek, se kterými jsi na stejné vlně?
Já si tam vlastně potvrzuju svůj postoj. Vědomí, že se mnou někdo postoj sdílí člověku pomáhá. To je hlavní klíč výběru autorů.

Přečteš noviny, dáš si třetí kafe. A co dál?
Vynechal jsem důležitou věc. Kontakt se životem. Nejdřív musím obejít těch několik normálních krámů, které nám tady v Pařížské ulici ještě zbyly, které nám tu nová doba zanechala. Potřebuji prohodit pár slov o počasí, slyšet od prodavaček, jaké mají starosti s dětmi, s vnoučaty, a to mě odstartuje dřív než ty noviny. Potřebuju lidský kontakt, který bych v Kauflandu nenašel. Bez kontaktu bych se cítil nesvůj. Je protiváhou toho, co si pak přečtu v novinách. Jdu domů s novinama a minerálkou a musím to procezené vtěsnat do tří čtyř vět… Obyčejné krámky odtud z centra Prahy zmizely. Už není čas na popovídání. Když bylo volněji, člověk se něco dověděl. Dřív to pro mě byla hospoda. Strašně rád jsem poslouchal starý pány, když vykládali, jak to bylo kdysi, a z toho jsem si skládal obraz světa, který mi byl daleko bližší než ten, ve kterém jsem žil.

Už dlouhý kus života žiješ v oblasti Prahy, kde i rohlíky jsou teď ze zlata… Dá se tu normálně žít?
Musel jsem škrtnout hospodu a kavárnu jako místo setkávání…

(Pokračování zítra)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Psáno pro časopis Můžeš)

Napsat komentář