Šťastné dny Vladimíra Jiránka /3

Potřetí a naposled sedím v obýváku u kamaráda a živé legendy – Vladimíra Jiránka v jeho bytě nad pražskou Pařížskou třídou, bohatě vánočně vyzdobenou tepnou lemovanou nejluxusnějšími butiky. I ty pitomé dlažební kostky  chodníků tu mají tvar nul. A Vláďa, který tu bydlí veliký kus života, tu chodí a často už marně hledá své obyčejné lidi…

Nemáš pocit, že se ti svět zmenšil? Netrpíš tím? Táhne tě to k věčnosti? K neměnnosti?Asi by mi to mělo trochu vadit. Ale já mám rád, když jsou věci na svém místě, každá změna mě vyvede z rovnováhy. Nejsem hráč, ani dobrodruh, mám rád svůj zabydlený prostor. Já jsem vlastně klidný jen ve svým teritoriu. Když jdu po ulici, neprohlížím si krásný fasády, jsem ve střehu, čekám, kdy uskočit… Dřív jsem se toulal, ale poslední léta se na ulici necítím moc dobře. A když se cesta otočí směrem domů, už se cítím jako kůň a pospíchám do své stáje.

Jezdíš někam aspoň na dovolenou?
Deset let jsme jezdili do Skandinávie. Tu mám rád. Není tam narváno a můžeš tam hodiny chodit a poslouchat racky. A před tím Bretaň. Ale teď si s mýma plotýnkama netroufám.

Máš rád neměnnost, ale denně se pracovně potýkáš s proměnami. Mapuješ změny jako kronikář. Nepřipadá ti to hemžení nicotné?
Samozřejmě… Je to nedůstojný. Je to, jako kdyby se člověk zašpinil, a to se mu vrací na náladě a na vztahu k okolí. Musím být informovaný, ale dál se snažím tím nezabývat. Lidský život mě zajímá daleko víc než politické intriky. To, co prožívá muž se ženou, je pro mě daleko důležitější a hutnější látka než všechen ten cirkus.

Vzpomínáš na své první milostné zážitky?
Období prvních lásek si člověk má zamknout do nějaký krabičky, a když se mu chce, tak se do ní zatoulá. Já bydlel ve válce na venkově. Když jsem se tam pak někdy vrátil, zjistil jasem, že tam už nesmím vkročit. Pokus o návrat byl zdrcující. Ale je důležitý ponechat si vzpomínku a používat ji jen jako zásobárnu dobrých myšlenek. Každý návrat je obrovský riziko. To je jako čítanka z první třídy. Já mám ta svoje Poupata dosud. Když jima jednou za dva roky zalistuju, já dyslektik, který si pletl slova sova a vosa, mám dodnes s těmi obrázky ze slabikáře spojený zážitky. To je moje zásobárna, aby člověk nepodleh negaci. Aby nezačal být zatrpklej.

Cítíš něco jako moudré stáří?
Nikdy jsem takový pocit neměl. Ani po tom netoužím. Moudré stáří mohlo existovat v indiánských kmenech, kdy respekt vzbuzovaly životní zkušenosti. Když člověk zestárne v městské aglomeraci, tak se v téhle době technologií octne mimo. Jeho jednou možností může být nostalgie. Ale říct, jaký byly housky v Jindřišský ulici v roce šedesát pět… to nemá nejmenší smysl! Nostalgie není moudrost.

Nemáš pocit, že jsi ošizený tím, že nekreslíš na počítači a nejsi těmi technologiemi obklopený?
Já na něm kreslil, ale cítil jsem, že se s tím už neskamarádím.

Myslíš někdy na budoucnost světa?
Ne moc často, leda v pudu sebezáchovy. Dřív mě bavily sci-fi, ani ne tak filmy, jako spíš knížky. Kluci četli pod lavicí kovbojky a já si čet sci-fi, jak se bude lítat do vesmíru a při hodinách, které mě nezajímaly, což byla většina, jsem si kreslil fantastický vesmírný koráby. Představoval jsem si, jak bude Země vypadat v roce 2000, a je zázrak, že jsem se toho dožil. Ale zjistil jsem, že je všechno jinak. Dodnes, když při kreslení potřebuju, aby pronesl někdo něco z většího nadhledu, říká to často Ufon. Kreseb s Ufonama mám plnej šuplík. Bojím se, aby se jednou nevznesl a nezmizel v nedohlednu.

A vlastní budoucnost? Takhle denně makat… Nemáš chuť  jít na penzi?
Práce mě drží při životě. Sice když se někdy čeká, že budu něco jako politický komentátor v místní politice, tak mě to štve. Zajímají mě jen události, kterým nechybí širší souvislosti.

Toužíš po něčem?
Jo, mám to všechno vyjmenovat? Ženský jsem tedy na mysli neměl. Já žiju neklidně, ale toužím po klidu. Ten klid si nechávám na večer. Čtu si třeba v Thomasu Mannovi, přenesu se do jiné doby a to mě uklidní stejně jako Aghata Christie. Ty věci tam fungujou úplně jinak než v dnešním světě a já v tom nacházím harmonii. Klid potřebuji i doma. Ale to si člověk musí asi zasloužit a něco pro to udělat.

Toužíš po nějakém předmětu? Chceš si něco koupit?
Starý gramofon. Mám fůru desek z 60. let a dlouho jsem je neposlouchal. Hudba šedesátých let mi tehdy přinášela svět lásky. Byly doby, kdy jsem se tématem lásky hodně zabýval a do toho mi zněla ta hudba od Beatles.

Máš rád peníze?
Já nikdy nevím, kolik jich mám, a občas zjistím, že v tom šuplíku žádné nejsou. Ale snažím se, aby mě to nevyvedlo z míry.

Díváš se do zrcadla? Vnímáš změny své fyzické podoby?
Cítím je ve všem. Když narazím na nějaký svý starý texty, jsem přesvědčený, že to psal nějaký cizí člověk. Kromě nějaké genetické danosti jsem ve všem jiný. Nikdy jsem nebyl soutěživý, nikdy se taková životní etapa neobjevila. Spíš pozorovat než hrát. Nejsem hráč.

Jaký je tvůj ideál krásy?
Chytrost tam musí být. V těch dvaceti jsem si to neuvědomoval. Krása byla nejvýš postavená. Ale pak jsem zjistil, že když člověk žije s partnerkou, kdy jeden okamžik naskočí oběma stejná myšlenka, to je pro mě daleko přednější. Pojem krása se taky hrozně posunul. Krásky jsou dneska určený pro trh. Nějak chybí stadium zamilovanosti. Když někdo neprožije to, že má chuť láskou mlátit hlavou do zdi, tak je strašně ochuzenej, plochej. Já tady v Pařížské ulici potkávám krásné ženy, který jsou jako zboží, tahají tady z hotelů do těch luxusních butiků své nájemce a odnášejí si pak plný značkový tašky, ale ty já si vůbec nespojuju s pojmem krása…

Cítíš se bohatý, nebo chudý? Bydlet v Pařížské ulici, to je věčný mindrák, že jsem chudý!Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Beru z šuplíku peníze na běžné věci, kafe, tabák… A když tam peníze nejsou, musím udělat akci, aby tam byly. Pro mě není podstatný, jestli jsem bohatý nebo chudý. Podstatný je, jestli se za ten den chvilku cítím šťastný. Ty chvilky jsou můj motor.

Jaká to je chvíle?
To už mi lezeš moc dovnitř. Ta chvíle může problesknout při rozhovoru s mojí ženou nebo když uslyším útržek nějaký hudby, která mi přinese hezkou vzpomínku.

Kdyby byl tvůj život film, vystřihnul bys z něj něco?
Polovičku určitě. Já s tím mám trošku zkušenosti, ve střižně jsem strávil spoustu času. Nemůžeš sestříhat svůj život do několika sekvencí, když jsi byl na vrcholu. Musíš to brát s propady, pády, s pocity bezmocnosti, ale naopak i ty okamžiky, kdy nad tím dokážeš zvítězit. Já bych s tím vystřihováním měl potíže asi jako v tom filmu.

Máš sny?
Mám, no, ale jsou jiný než ve dvaceti letech. Některé sny jsou živé a dotírají na paměť. Když jsou čtyři ráno, radši si jdu udělat kafe, vezmu si cigáro a říkám tomu snu: dál se mnou nepočítej.

Zdají se ti sny z Pařížské ulice, nebo z dětství?
Většinou někde bloudím… po nádražích, budovách, kde se neorientuju. Nejsou strašidelný, spíš mám úzkostný pocit, že nenajdu cestu ven. Ve snech se mi život nevrací. Ale z citlivého věku od třech do šesti mám tak krásný zážitky, že si je někdy vybavuju sám. Tváře kmotřiček, vůni seknice… Vůně zůstanou v tobě uskladněný. Třeba když jde kolem mě tady v Pařížský nějaká dáma a mně její parfém zavoní jako bramborová nať. To musí bejt zatraceně drahej parfém…

(Psáno pro časopis Můžeš)

Napsat komentář