Šťastné dny Vladimíra Jiránka/2

Usedl jsem u svého kamaráda – živé legendy, kreslíře Vladimíra Jiránka, doma v jeho bytě nad pražskou Pařížskou ulicí. Vláďa vždycky raději kreslil, než mluvil a teď měl ještě ke všemu rozbité naslouchadlo… Ale jistě to znáte: S některými lidmi se dá rozmlouvat i beze slov.

Takže jsme u toho třetího kafe…
Jo. Dám si třetí kafe, vytřídím si, jestli má smysl se věnovat poslední politické aféře nebo se věnovat tomu, co jsem slyšel na ulici. Třeba jak se tři bezdomáci hádali, co s flaškama. V ten moment si uvědomím, že mě to inspiruje víc než noviny. Raději ty bezdomáky, tu lidskou situaci. Některý politiky bych nenakreslil. To bych si radši zlomil ruku. Ostatně ruka se sama vzpírá, já to na ní poznám.

Jak dlouho trvá pracovní fáze?
Existuje hodina uzávěrky v novinách, dokdy to musím odevzdat. To jsou pro mě dvě hodiny odpoledne.

Jak změnily tvou práci moderní technologie?
Nijak moc. Akorát nemusím nosit práci do redakce. Občas si pokecám se sekretářkou po telefonu, ale ona taky musí švihat, takže se to omezí na pár lidskejch témat. Neumím si představit, že by předválečný Lidovky fungovaly přes ty moderní technologie, přes maily. To se muselo odehrávat v zakouřených kvelbech, dělali si ze sebe srandu a navzájem se obohacovali a dávali si témata.

Všichni se míjíme…
Je to vzácný, ale když se s někým opravdu potkáme, tak musí být předpoklad, že jsme na stejný vlně. Já ale nejsem schopný vytěsňovat z mozku nepříjemnosti.

Vraťme se, vypil jsi třetí kafe, máš to v hlavě…
Ty mě furt ženeš do práce… To nemá pravidla! Pokaždý je to jinak! Někdy mě něco napadne večer u televize, něco se propojí, pak ráno už nemusím noviny ani moc číst. Někdy je to stres. Nápad nejde. Ale je to profese. Někdy jich mám třeba pět v rezervě.

Napadá tě vtip v kresbě, nebo začínáš od sloganu?
Je to synchronní. Zároveň věta a výraz člověka, který to pronáší. Mám v paměti škálu výrazů a je mi jasný, jakej výraz musí mít člověk, když říká tu větu. V mládí mě to táhlo ke psaní, protože jsem furt ležel v knížkách. Až teprve když jsem zjistil, že mi psaní nejde, jak bych si představoval, vstoupila do toho kresba a chvíli trvalo, než jsem si našel svůj rukopis.

Co děláš, když nekreslíš?
Někdy jdeme na procházku, pokouším si rovnat své věci. Kromě kreslení a představivosti, která mi dává kresby dohromady s textem, nemám už žádného koníčka. Jsem těsně předválečný dítě, nebyl jsem žádný Rambo, žádný sport jsem nikdy nedělal…

(Pokračování zítra!)

(Psáno pro časopis Můžeš)

 

Napsat komentář