Srpen – kosen – sečen

srpen2Léto vrcholí, ale příroda se nedá oblbnout. Na drátech u domu už se řadí vlaštovky (nebo to jsou jiřičky?), jeřabiny rudnou a my občas přeskočíme v uvažování k podzimu.

Ve starořímském kalendáři se srpen jmenoval sextilis, šestý měsíc, protože rok tehdy začínal březnem. Když udělil římský senát císaři Oktaviánovi (29 př.n.l.-14 n.l.) titul Augustus (Vznešený), byl na jeho počest pojmenován i tento měsíc a tento název přejala většina evropských jazyků.

Český název se přiklání ke žním. (Neprobíhají ale v současnosti většinou v červenci?) Má jméno podle srpu. Taky se mu říkávalo kosen nebo sečen. Je po červenci druhým nejteplejším měsícem v roce a historicky je méně deštivý než červenec.

A co říkají spíš hezké než spolehlivé pranostiky?
“Srpen klasy klidí a ovoce dospělé vidí… V srpnu, když půlnoční (severní) vítr věje, bez deště slunéčko hřeje… Mnoho hřibů v srpnu, málo chleba v zimě… Mnoho ryb, málo zrna … Jak Vavřinec navaří , tak se podzim zadaří… Jsou-li v srpnu hory kalný -budou v zimě mrazy valný…
Když pálí srpen, bude pálit i víno…
Srpen zpočátku-li hřeje, zima pak se dlouho sněhem skvěje…
Když v srpnu moc hřímá, bude na sníh bohatá zima…
Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí…
I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí…
Co červenec neuvaří, srpen nedopeče.”

Sklizeň  úrody končila oslavou nazývanou dožínky (dosečná). Ve Vizovicích například svobodné děvče nasadilo na hlavu věnec z ovsa a polních květů, přinášelo hospodáři velký dožínkový věnec a vinšovalo: “Zde vám přinášíme znamení, že již máte z pole sklizený, a to znamení je tak krásné, jak slunce na nebi jasné, nebo má na sobě tolik klásků, co máte, pantáto na hlavě vlásků, a v každém klásku je tolik zrneček, co si přejeme dostat flašteček, abysme si pliškýře dobře natřeli, co jsme si na poli při práci nadřeli…”

Koncem měsíce dozrává chmel. Pěstoval se v Čechách od pradávna. Ze třináctého století se dochovaly zprávy o velikém rozšíření chmele a jeho věhlasu při výrobě piva. Krutou ránu zasadila našemu chmelařství třicetiletá válka. K obnově slávy “zeleného zlata” u nás došlo až v devatenáctém století a teprve koncem tohoto století se chmel místo po dřevěných vodicích tyčích začal pnout po napnutých drátech.

Říká se, že v srpnu  je nejstálejší počasí, poslední letní měsíc si hýčká sluníčko.

Lidé se naučili hýčkat si i sluníčka sedmitečná (Coccinella septempunctata). Profesor Vážný, který lidové názvy tohoto broučka sbíral a třídil, jich zaznamenal celkem sto sedmdesát. Od těch nejstarobylejších, až po současné. Kolik byste jich znali vy?

Jako malou nápovědu uvádíme alespoň některá nejzajímavější : runka, ovečka, bambrdouška, bedruňka, merunka,  bedrnička, kokorunka, panerunka, veverunka, pinka, pinkalinka, linka, ankalinka, popelinka, papulinka, boubelinka, bumbalinka, bambrdlinka, majdalinka, apolinka, mirianka, mariječka, babička sedmibolestná, babička polesná…

A teď si představte tu synchronocitu: Maminka mého tatínka,  malý drobný a tolik vyprávěcí uzlíček, se jmenoval – babička Polesná!

 

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Krásné počtení. 🙂 Zrovna dneska se nám u chalupy rozletěly vlaštovky a řešili jsme s manželem, jaký je rozdíl mezi vlaštovkou a jiřičkou. No a to sluníčko sedmitečné? Já měla nejraději, když mu babiča Emma říkala beberunka (snad proto, že tak říkala i mně….úplně ji slyším:”Ty moje beberunko,já už na to háčkování špatně vidím.”), ale pinkalinka byla častější u druhé babičky.
    Honzo, na konci čtení jsen si uvědomila, že se uculuju. 🙂
    Krásný srpen plný milých okamžiků přeji všem na Brejlích. Em

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Díky Em! Jiřičky mají míň rozeklaný ocásek… Aspoň tak mi to vysvětloval tatínek. Některé pravdy snad ještě přetrvávají.

Napsat komentář