Smutnoresky

K vyhledávaným pobytovým místům nepatří nemocnice.

Snad jen ti největší hypochondři si mohou libovat v bílých obkládačkách a erárním povlečení, kdy přítomnost pravidelných vizit všemi chorobami postiženého člověka udržuje v přesvědčení, že jeho hroutící se organizmus se nachází pod neustálou odbornou kontrolou.

Jinak většina pacientů si přeje dostat se co nejdřív domů. I kdyby personál tvořil téměř „all stars team“ těch nejpřívětivějších sestřiček a na odděleních léčila stovka Albertů Schweitzerů, nemocnice zůstala nemocnicí, kde se večer skamarádíte na záchodku s pantátou sympaťákem, který se ze všeho nejvíc obává, aby ho s cigárem nenačapala vrchní sestra – a ráno kníratého chlapíka odvážejí zakrytého prostěradlem…

A teď náhle se tam ocitá přítel Vítězslav. Chceme ho s manželkou navštívit. Zkušenost napovídá, že do takovéhoto sterilního prostředí se obvykle přinášejí džusy, pomeranče, bonboniéry, čokolády, tajně kuřivo a jiné zakázanosti. Jenže kamarád neprodělal operaci zraněné ruky, ale po napadení má zlomenou čelist.

„Ale,“ zvyšuji hlas, „to je stejné, jako bych dostal sáček plný žvýkaček! Nebo turecký med! Tak mu vezmem pár knížek předních karikaturistů, sám trochu kreslí, aspoň bude mít čas porozmýšlet o jiných stylech!“ napadá mě.

„Ty chceš brát vtipy Víťovi, když se nemůže smát?“ kroutí hlavou moje paní. „Už ho vidím, jak se sdrátovanou pusou prská smíchy…!“

Raději ho navštívíme jen tak. Přesto riskujeme. Vždyť už Miroslav Horníček v Hovorech H konstatoval: Je těžké rozesmát toho, kdo se smát má. Je snadné rozesmát se tam, kde smát se nemáme či nesmíme…

Čím tedy nuceně mlčenlivého maroda obdarovat, aby ho naše drobné pozornosti nebezpečně nerozveselily?

Rozhlížím se po knihovně a do klatby hned z první vody dávám (pro kousavý humor) Lukiánovy Šlehy a úsměvy, dále sbírku povídek Příběhy s úsměvem a hlavně Hugův román Muž, který se směje. O poličkové patro níž se mi nezdály ani Čechovovy Humoresky.

U romanopisce bych asi těžko mohl očekávat, že zplodí Muže, který se mračí, ovšem u Antonína Pavloviče mě to zaráží, že, ač vzděláním lékař, nepředpokládal tuto situaci a nesepsal i nějaké Smutnoresky. I když v doslovu se uvádí: Čechov je fenomén složitý, jeho humor je spíš smutný než veselý, navíc některé povídky vyznívají jako velice smutné humoresky.

Aby se v tom prase vyznalo! Škoda že nám Víťa nedluží větší částku peněz. Po předložení dlužního úpisu by mu zaručeně zmrzl úsměv na rtech…

Napsat komentář