Severní vítr je fakt krutý

Jiná písnička mi v hlavě ne a ne hrát. Pořád dokola. Po několika dnech plavby na nejsevernějším mysu Evropy. (A mlha a mlha a mlha.)

Někdy se vám přihodí dvě krásné události nečekaně za sebou. Tentokrát nejdříve aktivita synova – Tramtárie č.1 a z ničeho nic aktivita kamaráda Vlčáka – Tramtárie č.2 („Potřebuji parťáka na cestu, pojeď!“)

Mohl jsem říct, že nemůžu, že shazuji deka? Nemohl. Každá Tramtárie mi voní jako čerstvě vyuzená klobáska. Zkráceně – každá Tramtárie je pro mě jako klobáskolapka. A že jsem chtěl shazovat deka? Koho to tu v Tramtárii zajímá…

Jediné minus – žádný signál, žádná wifinka = žádná komunikace se spolutrpiteli.
Zhřešil jsem, milí DEKAmínusáčci. Zhřešil jsem mockrát. Asi po příjezdu hodím váhu do popelnice. A pro jistotu zapomenu, kam jsem si schoval metr na břišní pneu.

V neděli jsem doma. Dneska přijíždíme do městečka, kde by měla být wifka, tak se pokusím vysvětlit Vám odmlčení a poslat nějakou fotku z fotodeníčku.

Včera mi jeden domorodec vyprávěl, že má sedm dětí. A co prý taky jiného těch deset měsíců tmy dělat? Teď se tu slunce potápí do moře po jedné v noci. Sedím u okna, slunce je jak červený fotbalák, který nešikovný obránce u nás ve vesnici zakopl do rybníka. Tady v Tramtárii se houpe na vlnách rybníka daleko většího.

A jak jsem najednou v teple za oknem, v hlavě už nezní „severní vítr je krutý“, ale „mám od pánbíčka boky jako skříň, jako skříň…“

Napsat komentář