Samet jako kartáč

Je 17. listopadu. 25 let od Listopadu. Zaplaťpámbu, že ten s velkým byl. (Že by opravdu další důkaz, že na velikosti záleží? :-))
Škoda, že nepřišel o dvacet let dřív…

Ale jak skoro nedokážu být doma v tichu, pořád mi něco hraje. Ale co se to děje? Mám pocit, že odevšud protéká kolomaz jakési povinné servility. Servility vůči komu? Veřejnoprávní média jsou dnes odsouzena k neposlouchání. Co pamětníků, kteří byli Václavu Havlovi nejblíž, se vyrojilo… Kolik jich už tenkrát vědělo, jak všechno dopadne… Moderátoři, zcela výjimečně i hudební redaktoři, všichni v pohotovosti! Jen se neukecnout a čím víc hovorů o bití na Národní třídě, tím líp.

Já vím, že se události před pětadvaceti lety musí připomínat! Ale proboha! Dokonce i na  rádiu, které jindy drtí jen rokenroly, dnes moderátor nabádá:
“Abychom nebyli, milí přátelé, tak uprdění, měli bychom si říct, že musíme oslavovat, protože nebýt Listopadu  v nemocnici by zase podávali jen acylpyrin a nebyly by žádné takové ty moderní přístroje!” Z brutálního schematismu mám vždycky osypky.

Jsem docela starý chlap a leccos pamatuji… Trhali jsme z učebnic podle návodu soudružky učitelky Stalina, chodili jsme s mávátky a na povel skandovali: Silážujte kukuřice, másla mléka bude více…

Včera večer jsem byl na koncertě Vládi Merty. Jeho písničky i hudba byly jako vždycky hodně na palici. Soustředění na každé slovo, aby ti neunikly souvislosti, rozevláté hudební formy, skvělá kytara.
To nejlepší byly ale mimořádně spojováky mezi písničkami. Vláďa jako by četl svůj deník z těch dnů, které ledabyle nazýváme revolučními. Velké události viděné malým človíčkem, který vyčnívá i v davu. Pár lidí dokonce uraženě vstalo a odešlo. Považovali leckteré věty za rouhání a pravděpodobně i nactiutrhání. Jenže to bylo autentické svědectví obyčejného člověka, který každý rok nenastupuje kolem 17.11. k mikrofonům a před obrazovky, aby zavzpomínal. My jsme znali takové “partyzány”, kteří stáli možná kdysi někde za bukem, ale rok co rok přijeli zavzpomínat třeba na Slovenské národní povstání…

Děkuji ti, Vláďo Merto, písničkáři, který klopotně hledáš pravdu, co se do nás vejde. Potlesk na konci byl mohutný a já v tichosti odešel, protože děkujících bylo kolem Tebe tolik, že bych zmeškal fotbal s Islandem.

Díky, aspoň takhle na dálku. Byla to důstojná oslava a člověk si sám v sobě ty dny připomínal a já si vzpomínám na pár lidí, kteří byli skutečně “u toho”, a přitom jsem je nikdy v médiích neviděl a neslyšel. S těmi bych šel dneska moc rád na pivo a dost daleko od Václavského náměstí by ponorná řeka řečí tekla jen líně, kostrbaté kameny slov by se těžce převalovaly a v pomalém proudu mizely někde do země.

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    Někde jsem včera četl, že demokracie začíná tam, kde končí příjem signálu ČT. Fakt je, že čeho je moc, toho je příliš. Když to nejde přirozeně nasáknout, musí se to napresovat pod tlakem. Nevím jak v tísících obcí a měst menších než pupek republiky a krajská hejtmanství, ale tady u nás v tyto slavné dny včetně včerejška vládl klid, mír a pošmourný podzim. Doslova ticho po pěšině. Koneckonců, myslím, že i na Národní třídě, Václaváku aj. bylo víc čumilů a nějaké husté vzrůšo očekavájících výrostků, než skutečných, se srdcem planoucích demonstrantů.
    Také pamatuji “zasloužilé odbojáře a partyzány”, ověšenými řády a medajlemi, dělajícími stafáž na tribunách a vyprávějících školní mládeži o svých hrdinských činech a těžkém životě proleteriátu. Také se jich až po boji vyrojilo hodně. Nic nového, všechno už tu bylo. Také to, že všechno dobré sebou nese i něco špatného, každým převratem někdo získá a jiný tratí, jsou vítězové i poražení. Každý si sám v sobě musí zhodnotit, co je jeho prioritou, co skutečně získal a ztratil. A jak říkávala moje máma, někdy skutečnou hodnotu věci pochopíš, až když ji ztratíš.

  2. Jan Krůta napsal(a)

    U mě obava z toho brutálního schematismu včera ještě narostla při poslechu live koncertu z Václaváku. Příšerné nazvučení, často falešné hraní a na hrubý pytel pana prezidenta ještě hrubější záplaty. Někteří intepreti se nechali strhnout davem a blábolili pitomosti. Ti inteligentní z nich – hráli a zpívali. Rozhlasový přenos měl uměle nastrčené vstupy s předtočenými rozhovory, což rušilo atmosféru, pokud nějaká byla.
    A ještě se mi moc líbilo, jak neznámý mladík na netu pozval lidi na protestní mítink proti Zemanovi a tisíce lidí mávaly tisíci stejných červených karet. To je ale šikula. Že by ty karty stříhal po nocích doma? 🙂

    Oline, máš pravdu.

  3. Kutil napsal(a)

    A není právě v tom kus svobody, že když člověk nechce, nemusí? Proč v ten den vůbec pouštět televizi, nanejvýš si na YuTube vybrat klipy podle vlastního uvážení, proč v autě zapínat rádio, a když už, tak stanici, kde se moc nemluví, třeba Radio Beat (kdyby tam furt nežvanil ukecaný Kohout), noviny, jasně, i na internetu se tomu člověk může vyhnout. Když chce. Ne? Jenže – není ono v tom kus masochismu: sledovat ten den, co kdo řekl, co se komu stalo, jak a proč, aby nám nic neuniklo… Aby bylo na co nadávat. Pokud jde o oslavy (a nejen), už jsme ve stadiu, kdy se nám ty praktiky reálného socialismu pomalu vracejí, jsou jen s jiným znaménkem. Jako v zrcadle.
    Rád chodím po Praze (jako jiní po lese), vyčistím si mozek a získám spoustu podnětů, v centru Prahy jich je nevyčerpatelně, bodejď, koncentrace umu lidí mnoha století – v Pondělí sváteční jsem od dvanácti do dvou procházel trasu Petřín (abych slyšel zvony kostelů dole), Hrad, vinicí dolů, Letná, nábřeží, Karlův most, Kampa (blbci tam zabílili Lennonovu zeď, koukal jsem jako vejr) a přes Újezd zase na Petřín. Pánové, pohoda! Žádné oslavovatele jsem nepotkal. Protože jsem chtěl je nepotkat. Svobodně, sám za sebe. (A pak se mi přemýšlelo, a pracovalo, joj, ejchuchu…)

  4. Jan Krůta napsal(a)

    Kutile, jsi svatý muž! 🙂 Přiznávám se, že k takovému usebrání dovnitř sebe sama asi nikdy nedojdu. Informace mi střílejí do hlavy ze všech stran a jen jejich třídění mi zabije kapacitu na půl dne.
    Že bych nasadil informační dietu? Ne, dneska si zprávy nepustím. A když, tak jen na Dvojce v rádiu. No dobře. Ale proč se ten pořad dopoledne jmenuje Je, jaká je, když jde o normální magazin (někdy jen slepenec)? Kdo že tedy je, jaká je??? A proč se ta stanice vlastně jmenuje Dvojka, když Jednička neexistuje? A už v tom jedu…

    • Kutil napsal(a)

      Informační dieta je dobrá věc. Lepší však je informace přijímat, ale nenechávat je na sebe působit. Filtrovat je. Pak se člověk orientuje v tom, co se děje, je v obraze, jak se říká, a to by měl být, leč nežere ho to, neničí, nevzteká se z toho (vzteknout se – naběhnou žíly a tak). A taky hospodsky na všechno nenadává, protože nic nepotřebuje ventilovat. Jenže je to těžké, ne každý tohle umí… Ono je totiž k tomu potřeba se nejdříve zbavit závisti a nenávisti. A to je problém.

  5. Jan Krůta napsal(a)

    Zbavit se závisti a nenávisti… zase umění pro svaté. To je domácí úkol na celý život. 🙂 Že bychom to zkusili aspoń o adventu?

Napsat komentář