Román na pokračování / Doktor Petarda

5. To je dobrota… Petře, umírám

Zpití do vzpomínání * Život ubíhal z kopce * Kamarádi z mládí na celý život * Dobrota * Stáří na tvářích přátel * Tělo se mu v kůži začalo smrskávat * Chlapi nemají držet diety * Ohříváček mezi ženskýma nohama * Santal * Pohled mu spadl pod stůl * Recitování ortelů smrti vybranými slovy * Spánek odešel, aby nepřicházel * Nemohl nemyslet na sebe * Zásuvky, na které nebyl čas * Možná si pro sebe urveš * Nenecháváš místo bohu * S ďáblem na schovávanou * Tříska v proudu * Musíš jen umřít * Co není bůh, je ďábel * Vyliž si prdel, pane bože * Poprvé mezi nevyvolené * Zakrslíkovi do tváře nedoplivnou * Z éteru zaburácela Osudová * Politici se servaly! * Využívat síly protivníka ve svůj prospěch * Aristokracie ducha * Výše nežli „máš povinnost“ je „já chci“ * Odmlouváme ne slovy, nýbrž činy * Vůdčí zvíře vůči zvířeti stádnímu * Nemluví-li k sobě, má masku * Člověk věřící je nutně malý * Barry White a Věra Bílá * Jánošík 21. století * Ruce jako stradivárky * Predátor s bílým límečkem * Neviditelný * Moc a sebevědomí v jedné posteli * Nabušit jak prejt do jitrnice * Přizdisráči neprohrávají? * Koeficient štěstí * Noc s dvěma holkama najednou * Viagra v tajné kapsičce * Účelnost nezná hrany Umění podržet

Ten večer s Hardym ve vinném sklepě nebyl o zpití do zapomnění. To bylo zpití do vzpomínání.

Naposled se viděli někdy po Petrově promoci v roce 1999. Pak Petr o Hardym ještě občas slyšel. Ale oběma život ubíhal z kopce. Nebyl čas na sentiment. Teď, po čtvrt století, tu sedí proti sobě a léta, kdy se neviděli, zabrala stejně života jako ta společná. Přesto mají ten pocit, co mívají celoživotní kamarádi. Neboť naši kamarádi z mládí jsou jako jediní na celý život: Pocit, že se viděli před týdnem, a pak měli chvíli fofr…

„To je dobrota,“ válel po jazyku božský nápoj Hardy. A slovo dobrota vyslovoval s nábožnou úctou navráceného trosečníka, který po létech sedí u prostřeného stolu v otcovském domě.

Víno se pilo a Hardy dávno nevypadal jako Hardy. Petarda přikyvoval, válel víno po jazyku a nevěděl, co říct. Hardy byl vždycky přerostlý valibuk. A teď? Svého stáří si všímáme teprve na tvářích svých kamarádů z dětství. Tělo se Hardymu v padesátileté kůži začalo smrskávat a nechává po sobě harmoniky vrásek. Trochu brzo, ne?

„Stárnoucí chlapi nemají držet diety. Břicho znamená ctihodnost!“ zavtipkoval „Petarda“, doc. dr. Petr Abrahám.

Hardyho oči za brýlemi se usmály. Ten úsměv byl navzdory všemu stejný jako dřív. Trochu stydlivý, na ženské pořád jistě působil jako ohříváček mezi nohama.

„Mám santala. AIDS, Petře. Umírám.“

Petrův pohled spadl s třeskem pod stůl. Docent Petr Abrahám se uměl ovládat. Kolika lidem už musel do očí vybranými slovy recitovat ortely smrti… Teď selhal. Sklenička s vínem božské kvality vytékala na bytelný dubový stůl.

Vzpomínáním o pětadvacet let mladší a o sto padesát let starší Petr, po létech zase trochu „Petarda“ Abrahám, se domotal domů kolem jedenácté a spánek odešel, aby nepřicházel. Vyšel na terasu a zamyšleně hleděl na siluety divokých skal Prokopského údolí pod sebou a noční stověžatou Prahu. Nemohl nemyslet na Hardyho. Nemohl nemyslet na sebe.

V tomhle bytě to vlastně všechno začalo. Před třiceti léty tady dostával první lekce života od Leváka…

A jak byl byt prázdný a na chalupě o víkendu s rodinkou se na něj snad nic spěchajícího nechystalo, vešel do obývacího pokoje a začal v hlavě otevírat zásuvky, na které léta nebyl čas.

Když něco chceš za každou cenu, možná si to pro sebe urveš. Ale nevytrhneš tím svůj život z rukou nějakého Všemohoucího? Necháváš ve svém životě místo jakémukoli bohu? Prozřetelnosti? Nespřahuješ se s ďáblem? Nepřekřikuješ se a neříkáš, že v tvém případě o tohle určitě nejde? Není to jen hra s ďáblem na schovávanou? Není člověk jen tříska v proudu rozvodněné řeky a je jen na tobě, chceš-li za sebe převzít odpovědnost z rukou božích? Uchytit se větve u břehu, vylézt a jít světem po svých? Jak jednou řekneš, musím, nebereš na sebe onu božskou odpovědnost, protože jen umřít musíš? A neopouští tě bůh, protože jsi vzal věci do svých rukou a co prý není bůh – je ďábel?

Petr nikdy třískou v proudu řeky nezůstal. Odvaha převzít zodpovědnost do svých rukou mu nikdy nechyběla. Vyliž si prdel, pane bože! vykřikoval do světa od té chvíle, kdy ho Osud poprvé odkázal mezi nevyvolené. Když do něj život poprvé strčil, naježil se jako ježíkovité ryby. Aby zmátly nepřítele zvětší několikrát svůj objem a nastaví ostny.

Zatím jen podvědomě cítil, že jeho strach z porážky je nesrovnatelný s obrovským vzrušením a touhou po výhře. Uvědomil si, že se nesmí nechat dostrkat do pohodlné a bezpečné rezignace. Teprve dodatečně si tyhle věty v hlavě převáděl do slov. Ale od první chvíle je převáděl do činů. A jako každý, kdo se vzepře většině, budil úsměšky a cítil se trapně. Ale jen do té chvíle, kdy ostatním došlo, že tomu zakrslíkovi Petardovi do obličeje nedoplivnou.

Navzdory pokročilé hodině se docent Abrahám svalil do svého oblíbeného křesla a na unicomu po paměti zmáčkl pravé horní tlačítko. Lampy pozvolna zhasínaly, stěna obývacího pokoje zprůhledněla, odkudsi z éteru zaburácela Beethovenova Osudová a pokoj se zalil tlumeným světlem vycházejícím z klece za sklem. Za svého mládí takhle pro uklidnění zíral na dravé sumečky v akváriu. V místnosti za skleněnou stěnou se probudili dva servali. Poprvé se o těchhle šelmičkách dozvěděl kdysi dávno z Hardyho novinového titulku: Politici se servaly! Každý předpokládal hrubku v příčestí. Na následující stránce byla fotka dvou poslanců, kteří se rozhodli patronovat nová zvířata Leptailurus serval v ZOO. Hardyho fotka zvířat s politiky a článeček měly tenkrát velký úspěch. Možná i on zapříčinil, že se za čas Hardy na nějaký rok stal oficiálním hradním fotografem, když se jeden z poslanců se servaly stal prezidentem.

Petrova vychrtlá postavička už v dětství zapříčinila, že se cítil ukřivděný. Ale on chtěl budit respekt! Růstové vitaminy nepomáhaly. Zkoušel se přihlásit do oddílu ragby, ale nevzali ho pro chabé fyzické předpoklady. Nějaký čas chodil trénovat asijská bojová umění, protože doufal, že tam se naučí využívat síly protivníka ve svůj prospěch. Než pochopil, že vítězit se dá naučit i úplně jinak, prošlo ještě hodně let.

Teď v padesáti byl Petr na špici svého oboru. Jezdil po kongresech, přednášel, pod jeho skalpel vozili prominenty z celého světa. Už dávno nebyl pan Nobody.

Kdysi po příjezdu do Prahy se mu dostala do ruky knížečka Duševní aristokratismus od Nietzscheho. Četl ty trochu zamotané sentence s úžasem a až se jich trochu lekal. Bylo tam hodně toho, co se mu v matné podobě míhalo hlavou. Styděl se za ty myšlenky jako za onanii:

„Čím více práva se vzdávám a stavím se na roveň s jinými, tím více se dostávám pod panství nejprůměrnějších, konečně pak nejpočetnějších.“

Vůle k vlastní odpovědnosti… síla poroučet osudu.

„Výše nežli ‚máš povinnost‘ je ‚já chci‘, výše nežli ‚já chci‘ je ‚já jsem‘.“

„Většina lidí se domnívá, že se z nich stanou vyšší povahy, když na ně zapůsobí ony krásné, klidné věci, … cesty, všechno čtení a chození do divadel. Chtějí se dát zformovat… Ale silní, mocní chtějí formovat…“

„Čím vyšší stupeň člověk zaujímá, tím více je mu zapotřebí inkognita.“

„Instinktivně hledáme pro sebe těžkou odpovědnost.“

„Všude si umíme dělat nepřátele, v nejhorším případě sami ze sebe.“

„Odmlouváme většině ne slovy, nýbrž činy.“

„Člověk musí být sám k sobě dobrodružný, pokoušející, kazivý.“

Chci prorazit cestu robustnějšímu ideálu…

Vůdčí zvíře, svobodný duch (duševní aristokratismus) proti stádnímu zvířeti…

„Co je to velký člověk? … Má ve všem svém konání dlouhou logiku, zavádí schopnost rozprostříti svou vůli přes velké plochy svého života.“

„Je chladnější, tvrdší, nezastavuje se a nebojí se ‚mínění‘, scházejí mu ‚ctnosti stáda‘.“

„Nemůže-li vésti, jde sám.“

„Nemluví-li k sobě, má masku. Raději lže, než by mluvil pravdu, stojí to víc ducha a vůle.“

„Je v něm osamocenost, nedostupná chvále a haně, vlastní zákonodárství, jež nemá už nad sebou instance.“

„Velký člověk je nutně skeptikem (čímž není řečeno, že by se jím musel zdát), předpokládaje, že velikost tvoří toto: něco velkého chtít a mít prostředky k tomu. To je v souhlase s oním ‚osvíceným despotismem‘, kterým působí každá velká vášeň. Taková bere intelekt do svých služeb; má odvahu i k prostředkům neposvátným, činí člověka neváhajícím, dopřává si přesvědčení, potřebuje jich, ale nepoddává se jim.“

„Potřeba víry, něčeho rozhodného v ano, nebo ne, je důkazem slabosti; všechna slabost je slabostí vůle. Člověk víry, člověk věřící, je nutně malý. Z toho plyne, že ‚svoboda ducha‘, tj. nevěra jako instinkt, je podmínkou velikosti.“

„Velký člověk cítí svou moc nad lidem, své dočasné splynutí s lidem nebo tisíciletím.“

Tyhle více než století staré, fascinující myšlenky vnímal jako ušité pro svět ve své vlasaté hlavě. Přitom se k jeho napoleonské postavě hodily jako jméno Barry White ke dvoumetrákové postavě uhrančivého černého zpěváka, jako jméno Věra Bílá k uhrančivé dvoumetrákové snědé cikánské zpěvačce, která – aniž tušila proč – rozplakávala a roztancovávala pražskou Lucernu. Ale nemohl si pomoct. Knížku pod jakousi výmluvou už nevrátil. Hledal si v ní odpovědi pro chvíle, kdy potřeboval jistotu, že „nemůže-li vésti“ – má jít sám.

Na studiích, po nabourání do Prahy, v sobě vypěstoval servala. Dravou kočku, která uměla seknout. Stal se Jánošíkem na rozdávačném přelomu století. Než se začal starat o ostatní, postaral se sám o sebe. Naučil se využívat síly jiných ve svůj prospěch, v obleku a kravatě místo kimona. Hravý predátor s jemnýma rukama a bílým límečkem.

Když pak dosáhl svého, soustředil se na svůj medicínský obor. Brzy po své třicítce se díky píli a umění nenápadně manipulovat s lidmi stal předsedou odborné lékařské společnosti. Terapie šokem pro akademiky trpělivě čekající ve frontě. A záhy přišlo i mezinárodní uznání. Hravé a jemné ruce mu hrály jak stradivárky. Docent Petr Abrahám byl silný tím, že věděl o svých slabostech. Uměl být viděn i stávat se neviditelným. Postavu Neviditelného obdivoval v knížce už jako kluk. Ta moc, diktovat běh věcí, aniž by to někdo odhalil a stal ses zranitelným…

Moc a sebevědomí spolu spí v jedné posteli. Bez sebevědomí je člověk odsouzen k postu pěšáka. On ale chtěl být na šachovnici figurkou mnohem důležitější. Sebevědomí do sebe musíš nabušit jak prejt do jitrnice. A to se Petr naučil. Dokázal být ve svém životě hráčem, který nehrál při zdi. A vyhrával. On, zakrslík, vyzáblík z Horní Dolní. Žádný přizdisráč. Přizdisráči neprohrávají. Neprohrávají, protože nehrají. Ale protože nehrají, taky nevyhrávají. Teď už si Petr úlety dopřával jen na kongresech po světě. Občas se vymluvil ze společenských povinností a tajně zapadl do kasina. Jen tak ze sportu, aby zkontroloval svůj koeficient štěstí. Někdy kontroloval s takovým úspěchem, že se bank otřásl jako zlatý osel a Petr po hodince, dvou, bez hnutí brvou shrábl neslušný balík peněz. Gesto, jakým ho ledabyle cpal do kapes, mělo visačku miliardáře a Petr si ho patřičně užíval. Ty užaslé, nenávistné pohledy byly větším uspokojením než noc s krásnou mladou holkou. Než noc s dvěma krásnýma holkama najednou.

Ale peníze už dnes nebyly jeho motivací. Docent Petr Abrahám od sebe oddělil bouřlivou etapu svého minulého života jako servalí výběh. Dosáhl toho, že točil klikou osudí, ve kterém běhaly dokola bílé krysy tempem, které jim určoval. Naučil se stát se tím, kdo nekonečný běh jiných rozhýbává. Nikdy ho ale zvráceně neuspokojoval pocit moci nad obíhajícími krysami. Jako šelmy vyhledávají potravu, jenom když mají hlad, využíval své převahy jen tehdy, když potřeboval. Jako viagru uschovanou v tajné kapsičce, jako nitroglycerin pod jazyk…

Dneska se podívanou na predátory už jen uklidňoval. Možná mu jen připomínali jeho vlastní cestu ke štěstí… Nádherné vzácné kočky, důkaz toho, že účelnost nezná hrany. Ne hranatá síla, ale ladnost, výbušnost a pružnost.

Umění podržet, ale také seknout.

—————————————————————

Speciální cena pro internetový prodej 120 Kč+ poštovné.

Zásilková služba Arcadia Art Agency
V Praze možnost vyzvednout přímo v recepci agentury.

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    “Moc a sebevědomí spolu spí v jedné posteli. Bez sebevědomí je člověk odsouzen k postu pěšáka. On ale chtěl být na šachovnici figurkou mnohem důležitější. Sebevědomí do sebe musíš nabušit jak prejt do jitrnice. A to se Petr naučil.”
    No, pár Petrů kolem mě proletělo, jak tak přemýšlím, některému jsem možná pomáhala s tím prejtem…, že já si trochu neuždíbla! 🙂

Napsat komentář