Román na pokračování / Doktor Petarda

4. Monogram vytesaný do kamene

Někdy mám chuť tě zmlátit jako psa * Hardy zestárl * Hodiny od vlašského ryzlinku k merlotu * Chleba, sádlo, škvarky * Kdyby tu něco vybuchlo * Šlápota na bílé zdi * Hlava jako vykouřená dýmka * Geny smrti * Vydelítuje ti palici * Vědět, jestli ses pomočil * Kdy tu budou jen jiní * Prosba o odklad * Rýha v žule, která se nedrolí…

 Ten večer se docent Abrahám dostal domů do nádherného barrandovského bytu o dost později, než původně předpokládal. Skončili v zapadlém smíchovském vinném sklepě a kamarád Ondra Vana – kterému kdysi na gymplu neřekli jinak než Hardy a se kterým se Petr neviděl věčnost – mu předváděl, jak se ve vínech vyzná. 

Kde je ta síla, hladkost, pnutí? Můj bože, mládí, jsi tulák, vagabund a kradeš. Někdy mám chuť tě zmlátit jako psa!

 Jak ten Hardy zestárl…

 Majitel sklepa si jednoho z věrných štamgastů, pana redaktora Vany, evidentně považoval. Přinášel dvoudecinkové džbánečky s ochutnávkou ze svých nejlepších soudků. Hodinami se propili od vlašského ryzlinku až k těžkému, tmavě rudému merlotu, od dnešního večera až k dávno minulým létům. A k tomu chleba se sádlem a škvarky a domácí moravskou klobásku a trochu domácího uzeného s doma nakládanými okurčičkami. Když si pan redaktor přivedl pana docenta, to se musí oslavit…

 Neuvěřitelné. Petr už málem zapomněl, že se dá takhle zvířecky jíst a pít. A oni tak asi žijí pořád, prohlížel si sklípek plný rozjařených lidí. Nebojí se tak strašně se cpát, nebojí se tak neracionálně chovat. Kdyby tu třeba něco vybuchlo, není kudy utéct. Asi by se ušlapali. Divné. Petr rád své věci jistí. I když procento pravděpodobnosti pořád ještě říká, že je to zbytečné.

 Ale někdy i na personu Petrova kalibru dopadají fakta docela natvrdo: Kam až se vzepne koník odhodlání? Je to jako když na gymplu soutěžili, kdo vyběhne výš po zdi. Čí šlápota bláta se otiskne výš na bílé místo. Vzepřít se zemské přitažlivosti. Přemoci pocit danosti, nezvratnosti a předurčenosti. Kam až je reálné vyběhnout po kolmici pro jednu lidskou sílu a kde už je to jen zbožným přáním?

 Nedávno zašel do Týnského chrámu. Sedl si do prázdné lavice. Vyklepával hlavu jako vykouřenou dýmku a někdo v nebi na kůru začal preludovat na varhany. Najednou po letech si Petr, docent doktor Abrahám, strážce nad životem a smrtí, uvědomil i svoji smrtelnost.

 Zanedbatelnost vlastních sil. Vlastní vůle. Někdo v tobě zapne geny smrti. Přijdeš do servisu a doktoři jen povzdechnou. Takovéhle díly tu na výměnu nemají. Někdo v tobě vypne paměťové obvody. Vydelítuje ti palici. Vyjdeš na Staroměstské náměstí a nebudeš vědět, jestli ses pomočil, jestli chceš jíst, jestli něčí jsi, někam patříš, někam jdeš, odněkud jsi přišel.

 Tehdy se začal svým způsobem modlit a poprvé počítal, do kterého letopočtu by tu vlastně na Zemi mohl být a kdy už tu budou jen jiní. Aby děti byly velké, aby jim pomohl do života, aby se postaraly o to, co tu po něm zbude. Ale co tu po něm vlastně zbude? Nebyla to modlitba, jak se patří. Ale jaká jiná modlitba se patří než prosba o odklad? O vlastní monogram vytesaný vlastní rukou do kamene. O nevyhladitelnou rýhu v žule, která se miliony let nedrolí?

 (Pokračování příště)
Zásilková služba Arcadia Art Agency,
Renoirova 1051/2a, 152 00 Praha 5

Cena 120Kč + poštovné

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Zdravím!
    V dnešní pranostice je zmínka o čečetce.
    Co je ale moc milé, je ta vsuvka o tom, že autor neví, jak č. vypadá….
    Když jsem byla malá, říkala mi babička beruško, nebo beberunko, ale také čečetko -to když se mi něco povedlo, nebo jsem byla s prací rychle hotova. A teď jsem si při čtení Pranostiky uvědomila, že vlastně taky nevím, jak čečetka vypadá . Docela by mě zajímalo, jak ostatním brejlounům říkali prarodiče.
    Parádní den přeje
    Em
    P.s. Babička se jmenovala Emma

    Čečetka zimní (Carduelis flammea syn. Acanthis flammea) je drobný pták, zřetelně menší než vrabec, z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae).
    Sameček má nápadně karmínově červenou přední část temene a zejména hruď.
    Hnízdí především v řídkých březových a mladých jehličnatých lesích.
    V dřívějších časech nebývala čečetka, na rozdíl od jiných pěnkavovitých, oblíbeným “klecním ptákem”. Zpěv není příliš libozvučný (zejména vedle stehlíka nebo konopky). Jsou-li chovány v bytě lezou i v noci po kleci a ruší své majitele.

Napsat komentář