Román na pokračování / Doktor Petarda

 6. Já jsem Petr, ty jsi Praha

Zkoušeli jsme život sami * Nazdar, starej se * Já jsem Petr, ty jsi Praha * Špína a zlato * Diamanty ve smetí * Rozlepování očí * Pozvracené cesty od Fleků * Praha na lopatě * Trčely jí jak z mramoru * Ranní rajcování * Famiglia v Jirchářích * Ne, že by to nebyl záhul… 

Porodník prý zařídil zázrak. Byl jsem omotaný pupeční šňůrou kolem krku. Ale podařilo se. Byl jsem tady, na noze nápis Petr Abrahám a řval jsem ublížením. Tehdy prý táta řekl, že budu doktorem. Jenže pak si jen tak z ničeho nic umřel. A tak jsme s mámou zkoušeli život sami. Od malička mi k narozeninám i Vánocům kupovala encyklopedie, abych byl chytrej a nezůstal jako oni, kteří se celý život dřeli a nic z toho neměli… 

Když jsem po maturitě vyrazil v půlce září do Prahy, máma mi dala pár stovek do ruky a nazdar, starej se. Na víc z důchodu po platu ve fabrice nezbývalo. O víkendech jsem se doma nafutroval, pár řízečků vždycky přitáhl na kolej, ale dlouho nevydržely.

 Sedláckým mindrákem jsem netrpěl a vůči Praze jsem si nebral servítky. Byla pro mě neznámá holka, která na svůj věk nevypadá, a dlouhé seznamování jsme neřešili. Já jsem Petr, ty jsi Praha, jdeme na to. Zatímco kluci z koleje obráželi diskotéky a pražské módní pajzly, já pár dní probloudil centrem a rozhlížel se. Špína a zlato. Někde mezi tím byla moje pravda. Diamanty ve smetí? Čtvrtý den v Praze už jsem nastupoval jako messenger. Vyfasoval jsem horské kolo, přes hlavu hodil žlutočernou nepromokavou brašnu se zásilkami a vzhůru do života.

 Vždycky časně ráno jsem naběhl do dispečinku, šoupl do báglu připravenou hromádku zásilek a už jsem frčel probouzející se Prahou. Ostatní kluci na koleji měli ještě dvě, tři hodinky na rozlepování očí a já už kličkoval mezi auťáky.

 Ráno ležela ta opěvovaná zlatá Praha jak na lopatě. V centru byla rozespalá a ještě jezditelná. Našel jsem si svoje myší díry, průchody, trasy proti směru v jednosměrkách, dalo se jet po ještě celkem prázdných chodnících, po náplavce. Šéfová věděla, že na rozdíl od ostatních poslíčků mám centrum rád, takže to za krátký čas byl můj rajon. Skoro každé ráno jsem mimo jiné vozil zakázky pro Arcadia Art Agency na Karlák. Zlatá Praha s holuby v brzkém ránu ještě sledujícími pozvracené cesty od Fleků, s těkajícíma očima dealerů drog v parcích, s přetékajícími odpadkovými koši přehrabovanými bezdomovci, které probudil ranní chlad – a do toho všeho vyzvánění od Svatého Ignáce, jako posvěcení: Ano, tohle je tvoje Praha. Máš ji na lopatě. Jestli chceš, tak si ji vezmi… A já jsem to bral.

 Do centra mě ale netáhla jen cesta králů matičkou stověžatou, ale taky blonďatá recepční Markéta. Byla nádherná, na dálku voněla možná máminým drahým parfémem a skloněná k pultu při přebírání zásilek mě moment nechávala beztrestně prohlížet poodkryté bílé kozičky. Nenosila podprsenku. Trčely jak z mramoru. Byla to taková naše ranní hra. Nevím, jestli jsem byl pravidelně zpocený z cesty nebo z toho pohledu. Oběma nám to určitě nedělalo špatně. Věděl jsem, že kdybych ji vytáhl na kolej, asi by nedělala moc drahoty. Jednou na to možná dojde. Tohle malé ranní rajcování zatím musí stačit.

 Ještě dvě, tři stálejší štace v centru, pak vytáhnout z batohu džíny a triko a rychle do posluchárny. Večer jsem ještě nosil na plac pizzy a pivo v pizzerii Famiglia v Jirchářích. V rámci výplaty na ruku byla samozřejmě večeře. Vracel jsem se na kolej po půlnoci. Ne, že by to nebyl záhul. Ale ani jednou jsem si mámě neřekl o prachy.

7. Tak pomůže mi, kurva, někdo?

Ranní trasa * Pomuchlaný plech * Nabořený spěchač * Jako pes bez hlavy * Šumící motory, čumící lidi * Řval u půlauta * Kus auta lomený dvěma * Zhasni to cigáro, Pecko * Doktoři při tom můžou svačit * Z úst do úst * Dýchající mrtvola * Oči šelmy * King na Hlaváku * Chlívek u rasa * Markéta-krásný těleso * Žádný outsider * Narozený ve znamení Vepře * Al Capone a Hitchcock * Bílý krysy * S Gatesem Amerikou * Ten, co točí klikou

Když jsem jednou v červnu na konci prváku sjížděl svou ranní trasu, na Jiráskově mostě jsem se jako vždycky propletl dvěma pruhy aut a od Národního divadla zaslechl blížící se sirénu. Přeřítilo se hasičské auto. Mechanicky jsem se soustředil na to, čemu se říká Dopplerův efekt. Hoří za odjíždějící cisternou bylo poslušně nižší, než stejný zvuk signálu, když se houkající vůz blížil. Ale ještě než jsem to mohl zaznamenat, ozval se třesk. Copak neznáte ty blby, co se zavěsí za houkající vůz a v jeho závěsu předjedou kolonu poskakujících aut?

Prokličkoval jsem čtyřmi proudy před křižovatkou a uviděl spoušť. Bohužel to nebyl jen pomuchlaný plech. Ten pospíchající chlapík nechal houkajícím hasičům moc velký náskok a proud aut v kolmém směru se na zelenou hnul. Prásk! Nabořený bavorák spěchače na boku a škodovka s uraženým čumákem jako pes bez hlavy o padesát metrů dál. Neuvěřitelný obrázek. Ze všech čtyř stran jen šumící motory a čumící lidi. Hrobové ticho. Najednou se ozval řev. Řval chlap ze škodovky. Pobíhal zmateně kolem půlauta a hledal předek jako amputovanou nohu. Jeden kus auta lomený dvěma. Praštil jsem s kolem a běžel k bavoráku. Tady neječel nikdo. Zkrvavené temeno hlavy trčelo prostrčené předním sklem. Rozhlédl jsem se kolem. Ale jenom někteří řidiči váhavě vylézali z aut a usilovně pokřikovali do mobilů. Vlezl jsem zadními dveřmi do bavoráka. Motor neběžel a snad nikde nic neteklo. To jsem ale vnímal jenom podvědomě. Nic by nemělo chytit.

Z lavičky na stanici se ke mně se dvěma igelitkami kolébal zarostlý bezdomovec. Jeho kolegové mu říkají Pecka. Spí tady na zastřešené lavičce na stanici sedmnáctky noc co noc.

„Zhasni to cigáro, Pecko,“ zařval jsem na něj. Překvapeně pootevřel ještě polospící oči. Pak opatrně v dlani uhasil první ranní vyžebranou cigaretu.

„Tak pomůže mi tady, kurva, někdo?“ řekl jsem pro sebe, jako by mě někdo kromě Pecky mohl slyšet. Pecka se přišoural ještě blíž. Chlap v autě vydal první zvuk. Ještě jsem si uvědomil, že mám čistý kraťasy a značkový triko. Opatrně jsem vzal skalpovaného řidiče za nohy a přistrčil k nim Pecku. Ten znaleckým pohledem přeletěl béžové botky za deset tisíc. Opatrně jsem vsunul skalpovanému ruce pod záda a krk. Ježíšmarjá… Pochopitelně frajírek. Nebyl připoutaný. Hrudník? Páteř? Že by se mi to neeklovalo, to říct nemůžu. Doktoři na pohotovosti při tom můžou svačit. Ještě nejsem doktor na pohotovosti.

Vytáhnout jazyk. Dýchání? Z úst do úst? Ach, bože… Žije. Zatím. Ta dýchající mrtvola začala sténat. Z ničeho nic otevřel doširoka oči. Jako by jednou ranou otevřel dveře zpátky do života. Nikdy jsem si nevšiml, že by někdo takové oči měl. Šedivé, s výraznými zelenými skvrnami. Šelma. Teprve teď jsem si oddechl a rozhlédl se. Všude nad námi oči čumilů. To už jsem někde četl. Horor o čumilech. A kdykoli hrdina kdekoli tenhle hlouček čumilů viděl, vždycky to byly stejné ksichty.

Přijížděla záchranka. Chlapi v červených kombinézách rozehnali kruh čumilů a s nikým se nebabrali. Byla radost vidět je konat. První si všimli Pecky trčícího u zmordovaného těla. Chtěli po něm nějaké informace. Zase jen vyvalil polospící oči jako při basedovce a rozhlížel se. Někoho hledal. Hledal mě. Jenže já už seděl na kole a ujížděl. Dorazili policajti a začínali úřadovat.

Mávli nad Peckou rukou. Věděli, že z něj kloudnou větu nedostanou. Jen já si ještě všiml luxusního mobilu v Peckově dlani pod přečnívajícím rukávem. Pecka bude dneska na Hlaváku king. Možná se oblíkne. A vykoupe. A navečeří. Možná si koupí nějakou šlapku. Možná bude dneska spát někde v hotelu a čekárna na stanici jednou nebude páchnout jak chlívek u rasa…

Vyrazil jsem po nábřeží. Vypadal jsem jako masový vrah. Zakrvavené triko i kraťasy. Už mám za sebou kus Myslíkovy ulice a blížím se ke Karláku.  Markéta v Arcadia Art Agency kupodivu neomdlela. Poslouchala moje blekotání, ale přitom mě hned zatáhla do umývárny. Oplachuji se a přitom pokukuji po krásném masíčku. Nejenže má krásná prsa, ale i ukázkové nohy. Podle čeho se asi dělají výběry holek do recepcí reklamních agentur?

Čert ví, odkud přinesla staré triko, a dokonce vyžehlené džíny. Pohled na její kozičky mi to ráno moc nepomohl. Její starostlivost a dvojité kafe ano. S trochou provinilosti jsem si vzpomněl na mámu. Dneska jsem se poprvé na Markétku podíval jinak než jako na krásný matroš, krásný těleso. Možná, že to je holka, která by jednou mohla být napořád. Ale já nejdřív musím vyskočit z nuly dost vysoko do plusu. Do nuly mě pasoval možná nějaký nebeský šéf, ale já to neberu. Já si budu život lajnovat sám. Žádná nula. Žádný outsider ani troškař.

Podle čínského horoskopu jsem se narodil ve znamení Vepře. S tím nic nenadělám. V nějakém magazínu jsem si přečetl, že „člověk ve znamení Vepře je odvážný, pozorný, zdatný a kurážný člověk, který se upne veškerou silou na svůj úkol a nevzdává se, dokud tento úkol není hotov. Navazuje užitečná přátelství, může působit dojmem tvrdého, neotesaného a bezohledného člověka, ale pod drsnou slupkou se skrývá čiré zlato. V roce Vepře se narodili i Al Capone a Alfred Hitchcock“. Gangster a tvůrce filmových hororů. Hvězdy…

Na přednáškách z anatomie jsem se ale dozvěděl, že prasata mají tak narostlou páteř, že nemůžou zvednout hlavu. Že nikdy neuvidí hvězdy. Vepř–nevepř, já hvězdy uvidím. Budu jedna z nich… Jestli zrovna pokračovatel řady Al Capone a Hitchcock, uvidíme. Ale možná, že mi jednou pražští indiáni dají jméno Ten, který se o sebe postaral… Tohle si Petr rozhodl už tehdy, když ho máma kvůli penězům nemohla posílat na školy v přírodě nebo se školou na hory. Tehdy byl outsider. Ale nemohl si pomoct. Teď může.

Ve vypůjčených džínech a dívčím růžovém tričku působí dost teploušsky. Ale je čistý. A téměř akceptovatelný. Dává překvapené Markétě pusu na tvář a skáče na kolo.

Před tím si ještě stačil vrazit do uší sluchátka přehrávače. Do černošského rapování si drmolí bělošsky nadržený drtivý příval sugestivního blábolu:

Městem běžej statisíce bílejch krys. Ubíhají dokola svůj věčnej krysí závod. Měsíční plat, leasing, nájem, nákup na podpis, k posranýmu životu ti nepřibalej návod. A v potemnělých vipkobarech zatím u skleničky posedávaj lidi, co si vědí rady vždycky. Maj voňavý ruce a límečky bílý, i bez svalů nafouklejch maj na všechno víc síly. Jak by s Billem Gatesem jeli naskrz Amerikou, rozhodli se prostě jen, že budou točit klikou. Běhají jen vycvičený malý bílý krysy, co už když se narodily, byly na pokusy… S Gatesem Amerikou, s Gatesem Amerikou, vy běhejte dokola,  já budu točit klikou

Napsat komentář