Princezny Pampelišky

Soustředěně, po malých krůčcích, konečně zdolala strastiplnou vzdálenost několika pár metrů k volné sedačce. Průsvitná stařenka  těžce oddechovala. Jednou rukou se opírala o hůlku a ve druhé pevně svírala ucha malé háčkované kabelky. Pomohla jsem jí  dosednout a přitom jsem si uvědomila své pevné a pro ni asi bolestivé sevření své ruky.


Její droboučné tělo se celé chvělo. Jakoby na omluvu, jsem ji pohladila  po drobných, kostnatých ramenou. Zdvihla ke mně svůj pohled a naše oči se setkaly. Usmály jsme se na sebe a ve mně se rozlila  podivná směs hořkosti, něhy  a lítosti. Něco uvnitř mě sevřelo. Koho  mi tahle  průzračná osůbka  připomněla ? 

Tramvaj dál třískala koly do kolejnic, uháněla  ulicemi a zákonem o setrvačnosti rozhodně nešetřila. Zvládajíc už  svou stabilitu, jednou rukou oběšená nad éterickou babičkou, jsem si ji začala nenápadně prohlížet.

Její bělostnou, bílou hlavu, s vlasy jak pápěří pampelišky v odkvětu, pletený kabátek o několik velikostí větší než by měl být a na kterém ležel, kolem drobounkého krčku, vyšívaný, hedvábný límeček. Starožitnou brož, spínající límeček uprostřed, ruce, sevřené do uzlíčků pěstí. Vypadaly, jako by byly navlečené do pavučinkových rukaviček, utkaných z vrásek. Jedna svírala křečovitě rukojeť hůlky a druhá, dávno nemoderní, přízovou  kabelku v klíně. Její vlněná sukně sahala až ke kůstkám kotníků, které vykukovaly z těžkých, šněrovacích bot. Její křehkost a bezbrannost mě dojímala a já dál přemýšlela, koho mi tahle téměř pohádková víla připomíná…

Heuréka, mám to! Princezna pampeliška! Jo, princezna pampeliška, možná už po sto letech…  Poslední  zastávka a budu vystupovat. Naposled jsem ji  pohladila po skleslém rameni a rozloučila se. Vystoupila jsem z tramvaje, která kolem mne vzápětí výhružně a se zvoněním, bleskově profičela. Přesto  jsem ještě uvnitř stačila zahlédnout  Pampeliščin natažený krk a hlavu z bělostného chmýří, její úsměv,  droboučkou vrásčitou ruku a  nesmělé kývnutí na pozdrav . Svět spěchal dál. Na chvíli se mi  zdálo, jakoby proudící vítr za tramvají,rozfoukl bílý mrak  pápěří.  Lehoučké padáčky  tisíců pampelišek se třepetaly vzduchem, dopadaly na chodník a na koleje. Tramvaj unášející neznámou, dojemnou Pampelišku, už dávno  zmizela pod kopcem.

Je skoro půlnoc a do začátku příštího dne zbývá už jen pár minut. Spravedlivý čas  změní během několika minut dnešek v minulost. Půlnoc je pro mne magický okamžik rozhraní současnosti, minulosti a budoucnosti. Každou další půlnocí, si s pokorou uvědomuji nezadržitelnou, absolutní pomíjivost života. Málo kdy jdu před půlnocí spát, snad proto, abych svým ponocováním, alespoň trochu, vzdorovala řádu času. I dnes hledám další důvody, pro které být ještě vzhůru…Ukládám vyžehlené prádlo do skříní, uklízím nádobí z myčky,umývám vanu, umyvadlo. Současně uklízím  rozházené myšlenky v sobě.

Rovnám knihy v knihovně a najednou mě napadá, že musím ještě najít jednu malou, ale moc důležitou knížku. Prohlížím řádky knih, až konečně, mezi napevno nacpanými svazky, nacházím  vínově sametový ,odřený hřbet. Hladím  plyšovou, dávno rozpadlou vazbu a vdechuji zhluboka její zvláštní vůni. Každá kniha mi voní. Ale tahle, ze všech nejvíc ! Voní mi tajemstvím stařičkých babiččiných  almar, mýdlem s jelenem, vanilkou a levandulí, skořicí, kterou sypala na nejlepší lívance na světě. Babiččin deník…Usedám na zem a opatrně otvírám. Pomalu otáčím zažloutlé, skoro už průsvitné, nemocné listy.Každá stránka je plná tajemství, nezodpovězených otázek a už nikdy nerozluštitelných, šifrovaných obrázků, slůvek  a vět. Vzkazy, jména,adresy, data….Vlepené uschlé kytičky v zažloutlém celofánu, dávná a  absolutní minulost.

Pamatuji babičku jen jako krásnou a laskavou bytost, v jejíž náručí končívaly všechny dětské křivdy, bolesti a pláč.Dodnes cítím krásné bezpečí a vůni jejího obětí. Vybavují se mi dny, kdy přicházel večer a v oknech do kuchyně, se odrážel  poslední zrůžovělý svit zapadajícího slunce. Tehdy babička odkládala z klínu na stůl hromádku bělostného plátna. Sundala s očí brýle, zapíchla maličkou jehlu do červeného sametu v jehelníčku  a s vyšíváním konečně končila. Na bílém plátně každým dnem přibývala jemná a krásná výšivka. Babička měla moc šikovné ruce.V duchu se mi vybavují všechny ty hromádky vyšívaných ubrusů, prostírání,povlečení,spousty háčkovaných ozdob a límečků .Všechno bylo  dokonalé  a  nádherné. Kolik práce, kolik času…! Všechnu tu krásu chystala pro nás…Výčitky svědomí mě polijí studem až po kořínky vlasů.Dávno mi z toho množství nezbylo  už téměř nic, většinu všeho jsem rozdala, nebo svou neopatrností zničila. Sama bych nikdy nebyla schopná něco tak pracného a  dokonalého vytvořit. Babičko odpusť, promiň…

Po tvářích mi stékají slzy a strašně se stydím. Je hodně po půlnoci a za okny je už naprostá tma. Jediné okno nesvítí.Proč mám najednou pocit, že se tmou kolem oken  snáší lehounké padáčky pampeliškového pápěří? Délka našeho života,zapomenuté mládí ve starých denících,otisk naší lásky v tom, co po nás zbude.Roky práce a snažení.Zlaté vlasy princezen se nakonec vždycky promění v bílé pápěří. A až se rozletí vzduchem do nekonečného prostoru, jejich vnučky, nebo možná dcery, jednoho dne vyklidí všechny zbytečnosti, které po nich zůstanou. Možná …

Otvírám dveře na balkon a vkládám své ruce do tmy. Místo pampeliškového chmýří, mi do dlaní padají drobné a chladivé krůpěje deště. Spojují se v stékající proužky vody. Kéž by šlo smýt ze sebe navždy, všechna hořká a nečekaně se probouzející  provinění   minulosti!

Je už opravdu hodně, hodně po půlnoci a najednou pociťuji opravdovou únavu. Zavírám a uklízím deník zpět do knihovny. Spravedlivý čas připomněl minulost i budoucnost. Než se stanu jednou z těch bílých a průsvitných princezen Pampelišek, měla bych se na svůj neodvratný čas připravit. Snad už zítra…Vyndám krabici s vyšívanými kousky po babičce, najdu její starou brož  a pokusím se uháčkovat, nebo si pro sebe vyšít nějaký krásný, parádní límeček. Až jednoho dne zjistím v zrcadle, že mi už dočista zbělely mé vlasy a přišel můj čas pápěří pampelišek, obleču svetřík s límečkem, nasednu do tramvaje a budu  celé dny jen jezdit sem a tam. Budu koukat  na město, na slunce ve vlasech zlatých a krásných princezen. Svět bude spěchat a já mu budu mávat rukou v rukavičce z vrásek. Jednoho dne i mne vítr rozfouká jako pápěří…Kolik mi vlastně zbývá času ?

Zhasínám a letmo kouknu, do už tmavého zrcadla. Napadá mě, že bych měla znovu rozsvítit a podívat se ještě pravdě do očí. Neudělám to.

Za okny šumí tiše déšť a splašeně zvoní ranní tramvaje, do kterých i dnes budou nasedat princezny Pampelišky se zlatými i bílými vlásky…

Foto: L. Martináková

Komentáře

  1. jiricka2 napsal(a)

    Pampeliško sem, Pampeliško tam…
    Hloupý Honzo, hloupý Honzo:
    Tu písničku znám!
    Je prý z jedné pohádky,
    psal jí jistý poeta, pak jí pustil do světa…
    Stále, stále znovu opět rozkvétám.
    Chyť si mého bělostného chmýří,
    které vánek letní víří
    sobě pro radost.
    Schovej si ho do polštáře.
    V zimě z něho bude zářit i ta pohádka.
    Nevěříš? Jdi za vrátka, kde podzim s létem
    už se loučí.
    Tam najdeš mou louči plnou bílých plamínů.
    Rozfoukneš je, a jsi tu;
    jsi tu: sesbírané na zimu
    Hloupý Hpnzo, hloupý Honzo

Napsat komentář