PRÁZDNÉ ŽIDLE/Dopisy z Tramtárie (7)

 

Večer mi moje bytná Tram ukazovala na plánu svého tramtárijského městečka, místa, kde stával jejich domeček, kde se koupávali, kde byla bažina a kde napájeli krávy. Bývalo to prý takové neuspořádané předměstí.

Dneska tam stojí uspořádané obří strohé krabice logistických centrál velkoobchodů jako všude jinde při výpadovkách.

Nudil jsem se při tom a asi jsem to nedokázal zakrýt.

Celý následující den Tram nebyla. Její místo na parkovišti před domem zelo. Ostatní nájemníci z mého privátu odjeli na Vánoce domů. Dům byl divně prázdný, obývák se 46 místy k sezení zlověstně černou dírou a nikdy nezamykaný dům bez klíčů řval samotou.  Na stole v kuchyni pečlivě složená jakási lejstra se jménem bytné.

Večer přišla zpráva, že Tram, už týden balící dárky a chystající vánoční hostinu pro dvacet přátel, odjela do vzdálené nemocnice na prohlídku, ale domů nepřijede. Byla okamžitě operována s rakovinovým nálezem. Stav je vážný…

Zmatený z toho sdělení znovu jsem si všiml lejster na stole. Byl to šanon s osobními papíry paní Tram. Pojistky, rodný list, závěť. Vedle ve fialových deskách smlouva s pohřebním ústavem.

Musel jsem si sednout. A já idiot neměl dost trpělivosti, abych si jako jediný na světě večer před-  vyslechl její zpověď. Komu to měla říct ta stará paní s dětmi někde na druhém konci světa? Komu to měla říct, když 46 židlí v obýváku bylo prázdných?

Tram, která organizuje v městečku Kurzy zázraků, je, nebo možná už není. Když jsem se jí v týdnu s těmi zázraky trochu posmíval, řekla prostě: „Ono je to, Jene, tak jednoduché, až je to možná směšné. Na začátku musí být Láska.  A od ní se odvíjejí další řetězce malých všedních zázraků…“

Najednou mi odkudsi bleskly věty z Manifestu surrealistů: „Řekněme to jednoznačně, zázračno je vždycky krásné a krásné je vždycky právě jenom zázračno!“

Ta prázdnota židlí a prostá lapidárnost těch dvou lejster na stole mě dojala.  Odvypravovala mi ve spěchu svůj život, uklidila po sobě a aby nemuseli hledat, vyrovnala na stůl své dokumenty a smlouvu s pohřebáky.

Na stole u počítače připíchnutý seznam dvaceti lidí, kteří přijdou na vánoční oběd a co na hostinu přinesou. Najednou se mě zmocnil zmatek. Jsem v tom velkém nezamykatelném domě jediný. Nikdo o odjezdu Tram neví. Ti lidi přijdou zaplnit židle.

Hlavou mi proběhla vzpomínka na dovolenou v Jeseníkách. Proti hotýlku na táhlém svahu obrovský, krásný, stylový horský dům.  Stometrová příjezdová cesta široká určitě šest metrů dlážděná obrovskými placáky. Prázdnota. Před tou stylovou předimenzovanou krásou do ticha šumící neuvěřitelná jakobyrenezanční nádrž s vysokým vodotryskem. Neuvěřitelný nesmysl. Tady na horách! A za vodotryskem krytá terasa snad s padesátkou proutěných křesel. A místní se ťukají do čela: Nikdy tu nikdo nebyl! Jen zahradníci sekají trávu…

Přátelé se nedají přivést násilím. Hlavou mi běží ta písnička:
Spíš/ a já okno do ticha / otvírám, / líp je koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči / těch, co odešli, / na nebi jsou, /i těch, co se zítra ráno / narodí. // Vesmír duší nade mnou/ zamrká, / starý film / se odvíjí…// Náš starý dům ožívá, / tak kde jste na tak dlouho /táto s mámou,/ vemte pár sousedů, / židlí mívali jsme dost. // Vítám vás na zápraží / a křídlovky nám z dálky budou hrát,/  až zbledne svítáním noc, / hosti půjdou spát. //
Spíš / a já okno potichu / zavírám, / líp bylo koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči těch, co odešli, / na nebi jsou…

Ještě v noci jsem napsal mail S.O.S. Do rána přišel recept na náš, nejlepší na světě – bramborový salát.  („To jsem zvědav, kde v Tramtárii seženeš Znojemské okurky, brambory z Vysočiny, cibuli ze Všetat, gothaj a českou plnotučnou hořčici!“, psala v mailu kamarádka“)

Celé dopoledne jsem zběsile nakupoval a snažil se poprvé v životě zkusit zadělat na svůj obyčejný zázrak. Ctrl+A, Ctrl+C, Ctrl+V okopírovat tady tisíce kilometrů daleko českou vánoční idylu, která přichází na stůl  s bramborovým salátem v čase Štědrovečerní večeře. Udělal jsem ho pro jistotu kotel.

Je nejlepší na světě. Prostírám v obýváku. Rozestavuji mísy. Rozestavuji židle. Sedím a jsem jak na trní.  V půl druhé první zvonek. První sousedé. Ptají se po Tram, vedu je dál. Za půl hodiny je plno. Pod stromkem pro Tram plno dárků.

Nálada jak v krematoriu. Sedám k piánu. Snad to ještě zvládnu. Zajíkavým hlasem, který se vzpamatovává teprve postupně, zpívám Narodil se Kristus Pán. Ticho. Vstává ten šedovlasý pán, co na minulém večeru Kurzu zázraků přemítal tak krásně o smyslu odpouštění a krásným barytonem začíná něco velebného, k čemu se přidávají další…

Vánoční bramborový saláte, pro všechny jež jsou na nebesích i tady kolem stolu, děkuju ti za tvoji vůni, která nezná hranic (je mi smutkem na nic).  Náš starý dům ožívá. Kde jste na tak dlouho, táto s maminkou? Každý máme někoho, koho už nemáme…

Dvacet blízkých i vzdálených sousedů dozpívalo a tiše se pustili do jídla…

Napsat komentář