Potkat tak příběh

Stalo se.  Vracel jsem se  z jedné z těch  častých firemních párty, kde bylo hojně jídla a pití, navíc na pronajatém parníku, kde jsem fotil „celebrity“.

Když byla zábava v nejlepším, nevydržel jsem déle a vystoupil na mezipřistání na Výtoni a šel po náplavce, obtěžkán nelehkou fotobrašnou. Z povzdálí světla a hudba a smích znějící z  dalších kolem plujících lodí Vltavské flotily. Všichni něco oslavují. Kdo by si bral do hlavy nějakou hospodářskou krizi….

Docházím k lavičce,  v  prosvětlené tmě vidím – v hlubokém předklonu, s nataženou rukou k nataženým krkům labutí – jakás ženština podává chléb náš vezdejší. Došel jsem až za její záda. Ani se neotočila. Kde se tady vzala, v tak pozdní čas-skoro půlnoc.

„Vy jste jejich maminka?“ Otočila se. Byla mladá, rozhodně mladší než já, tak o polovinu-inu tak třicet? Neskutečně štíhlá.

„Pažalsta?“

A sakra, Ruska! To si tedy pokecáme…

Opakuji svoji otázku kostrbatou ruštinou.

„Da“- usmívá se potěšeně, že se vůbec někdo snaží o její mateřštinu. Jakoby tím smíchem zkrásněla.

Nebudu vás trápit svojí léty zapomenutou ruštinou, přejdu rovnou na simultánní oboustranný překlad.

„Odkud jste?“

„Z Moskvy.“

„Co tady v Praze  děláte, tak pozdě, tak sama?“

„Krmím labutě“, mrkne na mě pobaveně, přičemž se pohledem i chlebem vrací ke svým opeřencům. Na lavičce má odloženo ještě několik krajíců  v původním balení. Prohlížím si jí ze strany. Slovanský typ zrovna není.

„Věříte na labutí věrnost?“ snažím se zaujmout vtipem…

„Ano“, odpovídá vážně, stále zahleděná na ta ptačí  pernatá stvoření. Slyšela jsem, že jedna  labuť tady přišla  o svého druha. A když ho nemohla najít, našla si náhradu v lodičce. Takové, co tady –  v podobě labutí máte na Vltavě – několikrát větší než byla ona sama. Nehnula se od ní, ať v ní byl kdokoliv. Neopouštěla ji prý, ani když byla ta laminátová labuť na noc ukotvená…“

„Nemůžete věřit všemu, co se říká!“

Mně se ten příběh líbí. Nechám si ho.“ –  odvětila mi tónem ne zrovna přívětivým. Očima stále sledovala labutě – každou zvlášť. Lákala je otevřenou dlaní, některé dokonce připlavaly až k ní a štěchtaly jí pečivo z ruky. Vyndal jsem rychle z brašny fotoaparát, zacvaknutím nasadil blesk a zmáčkl spoušť. Labutě prudce poodpluly.

„Bojí se vás!“- pokárala mě.

Po chvíli se všechny  vrací ke své živitelce. Hlad je silnější než strach. Opět se natěsnaly ke kamennému břehu. Sem tam se jedna ožene zobákem po krku druhé. Je slyšet jen zapleskání křídel o hladinu. Jinak ani zasyčení.

„Jsou nádherné“, říká spíše sama pro sebe. Já jí  evidentně zase až tak moc nezajímám.

„Co tady v Praze děláte?“

„Krmím labutě,“ pousmála se smířlivě.

„To vidím, ale co děláte, když zrovna nekrmíte labutě?“

„Labuť“.

„Nerozumím.“

Tancuji v Labutím jezeře. Jsem baletka. Pozítří máme premiéru ve Státní opeře. Přijdete?“

Ohromen, přisedám k ní na lavičku. „Jak jste tady v Praze dlouho?“

„Týden.“

„A co jste až dosud z Prahy viděla?“

„Jen málo, ale i to mě nadchlo. Jednou o polední pauze jsem se chtěla jít podívat tam, kde bydlí váš prezident“- ukázala směrem k Hradčanům. „Došla jsem ale jen přes  Karlův most. Musela jsem se vrátit. Zkoušíme každý den –  od rána celé dopoledne a pak odpoledne až do večera. Jsem ráda, že si o pauzách alespoň  natáhnu tělo. Když pak večer skončíme, jdu  zase ke svým.“

„Kam ke svým?“

„Sem, k labutím. Pořád je pozoruji, učím se od nich. A za to jim dávám jídlo.“

Spím či bdím?- říkám si v duchu.

„Zůstávají tady a nebo na zimu odlétají?“- projevuje čím dále větší zájem.

„Ne, zůstávají tady. Vltava nezamrzá,“ odpovídám a jsem jí za to zpozornění k tomu, co říkám, vděčný.

„A lidé tady, krmí je pak v zimě?“

„Krmí.“

„Dost ?“

„Dost“.

Co se divím, její zájem přece patří jen labutím.

„Kde všude jste s baletem byla?“

„V Evropě skoro všude. I v Americe, zejména v té severní.  Ale z toho všeho, co jsem kde viděla, Praha je nekouzelnější. Je mystická.“

„Jste vdaná?“

„Ne. Byla jsem vdaná. Jedenáct let.“

„A děti – máte?“

„Ne“.

„Vy jste je nechtěla?“

„Chtěla. Moc. Jenomže můj bývalý manžel je také tanečník. Když jsme se vzali,  říkal – nejspíš za rok. A pak zase za rok. Takhle to říkal rok co rok. Až jednou se zeptal, jestli ještě chci. Ne – s tebou už ne, řekla jsem mu a rozvedla  se s ním. Ale můžeme spolu mluvit. Zůstali jsme přáteli. Mně zbývá ještě pět let, pak chodí baletky do důchodu.“ Po celou dobu nezapomíná spravedlivě rozdělovat sousta. V rukou kouskuje poslední krajíc.

„Někdy i štípnou, ale nebolí to“.

„Která z nich jste vy?“, ptám se rozverně.

„Tamhleta“, ukáže na jednu z hejna.

„Jak se jmenuje?“ – předvádím svoji duchaplnost.

„Olga.“ Poprvé za celou tu dobu se mi šibalsky podívala do očí. Potkal jsem příběh….

 

Napsat komentář