Posmrtná zkušenost přináší naději

„Dříve či později potom my k jednomu spěcháme sídlu. Všichni sem přijdeme jednou, a tady se shledáme všichni.“ Ovidius

Dnes je dobrý den pro umírání, říkám si společně s Kieferem Sutherlandem. Ten ji pronesl v počáteční scéně dnes už téměř kultovního filmu Hráči se smrtí, snímku,  který je celý o možných  prožitcích klinické smrti.

Mířím na přednášku Jana Boštíka, osmatřicetiletého muže, který pohlédl za bránu života a vrátil se zpět do života, aby o svém prožitku mohl podat svědectví.

Není snad nikoho, kdo by alespoň na chvíli někdy nepřemýšlel o tom, co přijde po životě. Není ale mnoho lidí, kteří tuto cestu absolvovali v obou směrech a jsou schopni a ochotni vyprávět a podělit se o své zážitky. Řadu z nich vyzpovídal například americký filozof a psychiatr Raymond Moody, který nedávno navštívil Prahu a jehož knihy o fenoménu klinické smrti se v devadesátých letech minulého století staly čtenářskými bestsellery. Vcházím do sálu, který je zcela zaplněn lidmi, a nic nenasvědčuje tomu, že v hlavní roli dnes bude smrt. Mezi návštěvníky jsou mladí i senioři a v místnosti je rušno. Lidé si povídají, gestikulují, usmívají se. Vpředu sedí na elektrickém vozíku muž, který překročil hranici života a dotkl se smrti. Jan Boštík.

Příběh Jana Boštíka

Sympatický a usměvavý muž, jenž začal líčit svůj příběh, je od úrazu krční páteře před dvaadvaceti lety, trvale odkázán na invalidní vozík. Přesto se stačil šťastně oženit, projít řadou zaměstnání, je otcem půlroční dcerky a ještě pečuje o klienty hospicu a při přednáškách posiluje lidskou víru. „Když mi bylo sedmnáct a studoval jsem průmyslovku v Hradci Králové. Neposlechl jsem své rodiče, neudělal oč mě žádali a s kamarádem utekl na motorkách za holkama. Zastavili jsme se u řeky, že si zaskáčeme šipky. Kamarád skočil, vylezl na břeh a nejspíš usnul,“ vzpomíná na osudný den Jan Boštík, který se tehdy rozhodl skočit z vysokého břehu „lomeňáka“.   „Nejspíš jsem udělal chybu a skok nezvládl, uklouzla mi noha a příliš jsem přepadl. Na hladinu jsem dopadl nekontrolovatelně, protože ruce jsem už neměl rovně před sebou. Prudký náraz o hladinu vody způsobil, že jsem si okamžitě rozdrtil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel a porušil míchu. Ve vteřině jsem ochrnul a celé tělo bylo paralyzované bez možnosti jakéhokoli pohybu,“ uvádí muž na vozíku, který následně zjistil, že aniž by se mohl pohnout, bezmocně klesá ve skrčené poloze zády dolů ke dnu do hloubky tří metrů. Tolik chtěl pohnout rukama nebo nohama, aby mohl vyplavat nahoru a zachránil se.

„Vůbec to nešlo, byl jsem úplně celý ochrnutý, nehýbal rukama, hlavou, vůbec ničím. Teď umřu,“ líčí Jan Boštík a pokračuje v sugestivním autentickém příběhu. „Hladina se nade mnou pomalu zavřela. Nad sebou jsem viděl kalně oblohu a tělo klesalo pozvolna dolů,“ pokračuje a dodává, že pak přišel okamžik, kdy věděl, že má poslední bublinu vzduchu a bude muset vdechnout vodu a umřít. „Otevřel jsem pusu, abych se nadechl. Když jsem to udělal, řekl jsem si, že je konec,“ vzpomíná vozíčkář a popisuje stavy, které prožíval pod vodou, ani živý ani mrtvý.

Z temnoty do světla

„Najednou, a to bylo ve vteřině, jsem se ohlédl doleva za sebe a tam na dně leželo moje tělo a já jsem stál nad ním. To byl v mém příběhu můj okamžik smrti. Moje duše se v tento okamžik oddělila od mého těla,“ popisuje Jan Boštík a dodává, že krátce před tím prožil silný pocit strachu. Ten strach nebyl ani tak z toho, že člověk umírá, ale z toho, že nevěděl, co bude, že celá moje existence končí, že nic nebude…

“Když jsem se díval na své tělo, věděl jsem, že jsem v něm bydlel, druhý pocit byl ten, že jsem neměl chuť, ani potřebu, touhu se do toho těla vrátit,“ to bylo velmi zvláštní,“ vzpomíná Boštík. Moje duše byla vtažena do tmavého, úzkého prostoru a pak jsem se ocitl v neohraničeném místě, kde převládala krásná růžovožlutá barva. A pak se stala zvláštní věc. Zažíval jsem nádherný pocti blaha, štěstí, euforie, spokojenosti, skoro extáze. To bylo moc příjemné. Najednou jsem věděl, že jsem se vrátil domů. Věděl jsem, že doma je u rodičů, ale cítil jsem, že místo, kde jsem se v tu chvíli ocitl je doma,“ říká vozíčkář s tím, že žádný pozemský pocit štěstí je nic proti tom, co prožíval TAM v okamžiku smrti. Neviděl ale žádné anděly, žádné příbuzné, žádné výjevy zelených luk či vodopádů. Jan Boštík najednou cítil, že tam někdo přišel, otočil se a za ním stála postava, která byla zalita obrovským zářivým světlem. To světlo bylo tak silné a zářivé.

„Nemusel jsem hádat ani přemýšlet. Věděl jsem, že to je Ježíš Kristus,“ tvrdí Jan Boštík. Nebylo by na tom záhadného nic, kdyby do té doby sedmnáctiletý kluk vyznával nějaké náboženství. Ale on ještě minutu před tím byl zcela nevěřící, nepolíben jakoukoliv vírou, neměl žádné informace ani zkušenosti. Nikdy do té doby nebyl v kostele ani v širokém příbuzenstvu nebyl nikdo věřící, nečetli Bibli. Nikdo z rodiny ji nevlastnil ani v té nejvyšší a nejskrytější poličce. „Věděl jsem, že ten kdo přišel mě má rád a cítil jsem, že mě zná. Zajímavé a příjemné bylo to zjištění, nejen že mě zná jménem, ale že zná do detailů celý můj život, všechno, co jsem do sedmnácti let udělal, že zná i několik věcí, které jsem nikdy neřekl ani rodičům ani kamarádům, nikomu. To odhalení bylo strašně příjemné. Žádný vztyčený varovný prst. Nemohl jsem se přetvařovat, nic vylepšovat,“ říká Jan Boštík. Poslední věc, kterou Ježíš Kristus udělal, že se mě zeptal: „Co chceš říct o svém životě.“ Pak odešel a pro odpověď se nevrátil. „Já jsem najednou zjistil, že na tuhle zdánlivě jednoduchou otázku nemohu říct nic. Ten pocit byl nepříjemný. To pokoření odeznělo a po chvilce jsem se cítil zase šťastně a ten prostor pokračoval a já tam chtěl být a jít někam dál a pohnul jsem se místo, kde bylo rozcestí. Jedna cesta vedla doleva, druhá doprava. Najednou se ozval autoritativní hlas: „Vrať se, ještě nepřišel tvůj čas.“ Nechtěl jsem poslechnout, ale hlas se ozval ještě důrazněji a naléhavěji a já se vrátil do svého těla přesně ve chvíli, kdy mě můj kamarád vytahoval z vody. Byl jsem naštvaný z toho, že jsem se vrátil zpátky. Mám to tady rád, ale tam mi bylo dobře.

Vím už, kam půjdu

Co následovalo potom? Sedmnáctiletý kluk, který miloval motorky a holky, se musel zcela přeorientovat a hledat, jak dál žít. Jeho kamarád ho naštěstí vytáhl z vody a Jan Boštík svedl zápas o rekonstrukci svého těla i života. Sáhl si na věčnost a o své prožitky a cestu se dělí s těmi, kteří chtějí vědět, jaké to je. „Vím už, kam půjdu po smrti a neměnil bych,“ říká Jan Boštík, který je vděčný svému kamarádovi, který mu zachránil život, ale i těm, kteří jej následně operovali, hladili, strojili a vozili.


Komentáře

  1. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    “Odcházela” jsem několikrát, spíš to bylo hluboké nevědomí spojené s dávkami morfinu.. neviděla jsem a neslyšela nic.. jen potom jsem měla pocit, že mě všichni opustili.. jako když čekáte na návštěvu a ona nepřichází.

Napsat komentář