Pomeranč na sjezdovce

Kouknu z okna a hned oblékám čepici a rukavice. Všude obíleno jinovatkou. O chvíli později se už nepřítomně dívám na psa, jak velmi soustředěně očmuchává jinovatku. Nozdry mu jen poskakují.

Jeho zaujetí je tak veliké, že si vezme mou plnou pozornost. Připomíná mi jachtaře, když začne foukat, nebo lyžaře stojícího na čerstvém prašanu.

„To máme dneska krásné čmuchací podmínky!“ řekl by mi asi, kdyby mohl.

„Škoda, že příroda nás ochudila o tu možnost užít si takového pěkného „čmuchacího“ počasí!“ pomyslím si zase já.

Pak mě to ale napadne: „Ba ne, tak úplně nás neochudila, jen si to moc neuvědomujeme. Co třeba takový pomeranč na sjezdovce?“

Neznám voňavější a chutnější pomeranč. Takový pomeranč v létě kvalit toho sjezdovkového nikdy nedocílí.

Takže zhluboka nadechuju a větřím: „Panečku, to dneska jsou ale krásné čmuchací podmínky!“

Poznámka pro ty, kteří znají a rozumí těm fyzikálním procesům, jenž tento jev vysvětlují: Já tomu rozumět nepotřebuji. Já si to jen užívám 😉

Komentáře

  1. Holzelova napsal(a)

    Paní Jano, pamatuji si Janu Tomasovou ze staré Mezery. Tato paní měla čtivé povídky a věcné a pragmatické komenty v diskusích a ráda jsem ji četla, neb její texty splňovaly to, proč člověk chodí na literární weby. Přečíst si hezkou povídku či báseň a pobavit se. Jste to Vy nebo se jedná jen o shodu jmen? (já jsem zaregistrována i na nové Mezeře a dokonce tam jsem něco jako redaktor:-)))).

    K Vašemu postřehu o pomerančích. Konečně se také prodávají pomeranče, co se dají na sjezdovce oloupat, aniž byste měla zadřenou kůru za nehty a bundu pokecanou od šťávy. Ovšem přešlechtěná italská jablíčka vám nerozvoní žádná sjezdovka:-)))

    • JanaT napsal(a)

      Jedná se o shodu jmen (a samozřejmě doufám, že máme shodné i to ostatní, co jste uvedla 😉 ;))
      Ale je to zajímavé, já jsem na žádnou takovou Janu T. nikdy nenarazila, pouze na jednu houslistku a jednu majitelku chovné stanice nějakého psího plemene 🙂
      Co se týká rajských jablíček, tak já mám s nimi ten nejintezivnější čichací zážitek právě z Itálie! 🙂
      J.

      • Holzelova napsal(a)

        Jo to ostatní máte shodné, přečetla jsem váš článek s chutí. Já jsem tedy myslela obyčejná jablka, taková ta velká zelená bez chuti a vůně. Ovšem je fakt, že v Itálii voní všechno jinak. Můj nejintenzivnější smyslový zážitek z Itálie byl tento: http://www.suvicka.cz/?p=4031

  2. JanaT napsal(a)

    No vida, jak se člověk snadno dostane do komunikačních problémů! 😉 Řekne se “italské” a “jablíčko” a mně se hned vybaví jedině to rajské 🙂
    S těmi zelenými nerajskými máte ale pravdu 🙂
    J.

  3. Radkin Honzák napsal(a)

    Jako majitel převelice čmuchací Bobinky Vám mám sdělit, že se velice mýlíte, když popsané podmínky považujete za ideální. Bobina vzkazuje, že má sice sníh velice ráda, ale čmuchání v něm je nesmírně namáhavé, zvláště když je pod nulou a (jak ona poučně dodává) pohyb molekul je velmi, ale velice omezený, takže to by se pak jedna mohla učmuchat a kde nic tu nic. Vy si ten pomeranč vyčmuchutnáte (říká Bobina), protože právě v takových podmínkách Vám žádné jiné vůně neinterferují a tak máte jen a jen jej.

  4. JanaT napsal(a)

    To já vím 🙂 Karel mě už poučil 🙂 Na sněhu to nejde, to se musí pak tlapou hrabat, aby se ty molekuly aspoň trochu rozvířily 😉 Tohle je už starší text, vzniklý jedno studené listopadové ráno, když jen mlha zmrzla 🙂
    Ale s tím pomerančem je to pro mě stejně záhada, neboť třeba banán tam cítit není? Nebo jsem jen ovlivněna nějakým svým speciálním vztahem k pomerančům možná? 😉
    J.

  5. Radkin Honzák napsal(a)

    My jsme kdysi v deváté třídě v nějaké příručce škobrtli o větu: “Banán jest chuti mdlé”, která nás i s dodatkem přítele Meiera (…a olovo v punčoše taviti nelze) provázela studiemi. Z toho vyplývá, že i jeho vůně jest mdlá a proto šimpanzí samičky dávají přednost partnerům, kteří jim přinesou ulovenou guerézu před těmi, kteří nosí banány.
    Ostatně soudím, že ani brambor by se svou vůní na sjezdovce nevyznamenal…

  6. wbgarden napsal(a)

    Nevím jaké byly asi před čtrnácti dny čmuchací podmínky a co dělaly zrovna molekuly, to mi též dost asi unikalo, ale ucítil jsem to, jen co jsem po ránu otevřel vchodové dveře. Všude bylo neskutečné bílo. Po krátkém intenzivním průzkumu jsem pak do toho, díky té sněhové nádheře, samozřejmě i šláp a nebudete mi věřit, jako na sjezdovce, jako na sjezdovce….
    Zbožňuji pejsků rozmanité venčitele…
    Jinak banán samozřejmě do každé rodiny. Rafinovaný a ne příliš podbízivý….
    http://www.xa-xa.org/uploads/posts/2009-03/1237909616_49b4dd82b0a4e.jpg

  7. lukrecia napsal(a)

    Psí tentononc míváme rovnou mezi vraty! Kolem nich vede místní oblíbená venčičí trasa. Tak se učím kličkovat a taky mnohdy rozliším, který pejskař byl ranním ptáčetem. Nevím, co psí miláčky přitahuje do míst, kam bych si ráda šlápla, kdyby to připadalo v úvahu. Nevynechá žádný. Když do toho nadělení, vzešlého z útrob některého z rozměrnějších hostů psího hotelu, který je téměř v našem sousedství, vjede auto, smrdíme někdy ještě na parkovisti. A to se ve městech vybírají pokuty, že páníček nesebral hovínko do pytlíčku. Přesto mám ráda zvířata.

    • Holzelova napsal(a)

      Když jdu na procházku se psem, tak s sebou nosím v kapse mikroteňáky a kdyby něco, tak to seberu. Pokud kolem vás vede oblíbená psí trasa, tak požádejte MěÚ, aby tam instaloval takové ty schránky s pytlíky a lopatičkami (i když ne každému blbovi to trkne, že to je pro něho). Anebo si dejte nápis na vrata (ten už jsem viděla): Pejskaři, nechoďte k nám srát, my k vám také nechodíme!

  8. lukrecia napsal(a)

    Zdravím, s lopatičkama to asi neklapne, v obci je nás dvě stě obyvatel, včetně kojenců, ale nevím, kdo ti kojenci jsou! Všude kolem nás je volná příroda, jediné, co nevyrostlo u cesty, jsou naše vrata a plot. Stačí, aby člověk ty vrata nezavřel a psíci vběhnou do zahrady, aby to udělali až tam. To si pak musím zapamatovat, kvůli kličkování, protože jak se to přilepí na trávu, je lopata právě jenom na to. Ve městě se mi povedla úžasnější vychytávka: Byla jsem s taškou na kolečkách venku. Po návratu mi mužský povídá, že ta chodba nějak smrdí. Okukoval ervéhápku a bylo to tam! Na kolečku. Přilepené. Šťoural to náhodně získaným klacíkem na balkóně a hlasitě žasnul, že kdyby bylo v celém městě jediné, já se trefím! Větrali jsme dlouho a dlouho.

Napsat komentář