Peggy přemýšlí o tom, CO JE DOMOV

Tak dnes jsem mezi žehlením a jiným, nasmolila mou úvahu o domově.. předem se omlouvám, je to otázka, se kterou jsem se asi jednoduše a stručně neuměla vypořádat.. ale poctivě jsem v sobě zabádala… souhrnem, bez tech zbytečnejch keců, bych  řekla, že je to místo, kde se cítím bezpečně a kde je mi dobře.. kde jsem obklopena věcma, které mají svou historii, spojují mne s mou minulostí a není vůbec důležité, kde si ten kousek země udělám… je důležité mít stále svý kořeny v zemi, kde jsem prožila detství, kde jsem prožila kousek života, který mne utvářel, ovšem, nejsem si jistá, zda tě tvoří prostředí, či bys vyrostl stejně, i kdyby tě prostředí neovlivnilo a žil jsi jinde.


Kde končí a kde začíná můj domov? Snad tisíckrát v životě, jsem si tuhle otázku položila sama sobě.

A dopadlo to pokaždé stejně.

Jakoby se ve mně rozsypala krabička, plná nejrůznějších střípků a každý ten střípek,

Foto: Jan Krůta

způsobil nějaký jiný pocit. Každý pochází od jinud, každý se zrodil v jiným místě a čase. Zrodila ho radost, dojetí, bolest…

A to znamenalo, každý obrátit, prohlédnout, vzpomenout a rozhodnout se, který má smysl ještě ukládat zpět a který byl jen určitým omylem, což je v mém životě vždycky tak trochu problém.

Který je snad ten jediný a pravý, důležitý a který stojí za to, jej určit, jako tu správnou a jedinou odpověď.

Roztřídit podstatné a důležité, rozeznat významně od malicherného.

Domov ?

Měla by to být snad jen jediná odpověď…jasná…jednoduchá…

Nebo ne?

Zjistit, který ten střípek, tuto odpověď obsahuje.

A nevím proč, za chvíli se mi už nikdy do toho vnitřního hledání v sobě, nechtělo.

Vždy to už bylo nakonec jedno.

To slůvko už nebylo pro mne až tak podstatné, abych dál v sobě pitvala všechno to, kam nahlížím spíš jen tehdy, kdy se mi něco důležitýho v životě děje. Obvykle to pochází z vnější a nutí mě k nějaké podstatné změně. Udělat inventuru všech střípků v sobě. Vytřídit balast. Oddělit barevné od jednobarevného, oddělit velké od malého, oddělit vzácné od běžného.

A tyhle inventury mi způsobují vždycky jakousi nepopsatelnou bolest. Rozhodnout o tom, co to důležité a podstatné vlastně je. Vytřídit, co se mi dosud, podstatným a vzácným jevilo.

Všechno je najednou jinak. A přiznat si to, je bolestné.

A nakonec? Čím jsem starší, zjišťuji, že přes všechno úsilí a bolest, jsou tyhle inventury ztrát a nálezů zbytečnými. Život se odehrává nezávisle na mých snech, na mých přáních, na mých úmyslech. Nakonec se všechno to, co se mi zdá být opodstatněné, důležité, zůstává jen pouhým kompasem ve mně, vědět kam jít a jakým směrem. Ta cena bolesti, kterou si musím přitom vnitřním hledání projít, je nepoměrná. Změní se ve slova a i ta slova se najednou jeví zbytečná …jako sníh, který se po oblevě rozplyne a neznamená už pak nic.

Pokud nepevně, dobře, v ten čas bolesti, kdy jsou tak moc naléhavá, nezpracuješ, nezachytíš, nesevřeš do něčeho stálého, co zůstává. Umělcem nejsem, tudíž se vše rozplyne a život se zase rozběhne nezávisle na mých pocitech a zjištěních, tak, jako dřív.

Hledání, význam ….domov..odkud… kam…

Domov.

Dobrá tedy. Do toho nyní! Sáhnu malinko níž, ale jen tam, kam chodí občas myšlenka a nezabolí.

Chodívám občas přes ulici do parku. S naším psem. Na krátkou procházku. Kdo má pejska, ví, co tím myslím. Na lavičce tam po celý rok sedává muž. Je jedno, jaký je počasí. Kromě pořádného lijáku. Sedí a kouká před sebe. Kolem sebe. Obyčejný, na pohled čistě pěkně oblečený, příjemný muž. Vedle sebe má batoh, na klíně čtení. Nebudu zacházet do detailů, který nejsou fakticky důležitý.

Ten muž, ve mně vždycky vyvolává stejnou otázku. Často ji zaháním. Proč se o nějakýho chlapíka zajímám? Co je na tom až tak divnýho. No a? Takových osamělých lidí, posedává na lavičkách v parku od nevidím do nevidím stovky.

No právě! Jaký to je, sedět v parku a nemít kam jít? Celý noci čekat na další svítání. Pod hlavou jen batoh a nad hlavou chladný měsíc.

A nemít to svý. Svůj měkoučkej polštář, svůj teplej ,vyleženej dolík na matraci, vůni noci, známou z dávných dětských pelíšků a důvěrností  pohádek , bezpečí spánku, kdy na mne útočí snad jen můj vlastní zmatek v hlavě, posledních událostí tohoto dne, kdy nakonec stejně usnu a spím a zapomínám na ten zasranej svět, kterej je mi už na tuhle noc tak krááásně vzdálený.

Koukat se do oken, za kterými lidi večeří, nebo naopak vstávají, snídají, spěchají kolem něj a jako já, vyvedou svoje psíky, aby se ráno proběhli… A on jen sedí a ke všemu cizímu žití, přihlíží. Třicítky v létě, pod nulou před Vánoci, jaro s kvetoucími lípami nad hlavou, podzim s padajícím, zežloutlým listím.

To je právě ta chvíle, kdy se odvracím a tak nějak se i za sebe stydím…nechci se ptát, proč někdo smí usínat ve svým a proč je to jiným odepřený. A najednou je odpověď tak krásně jednoduchá. Mít kam jít, mít kde spát, mít kde jíst. Mít domov!

Ale ono to tak jednoduchý zdaleka není.

Spát může každý kdekoliv. Jíst rovněž. Vždyť k tomu jsou zřízený všelijaký ty charity, aby tihle lidé, mohli mít pár dní, střechu nad hlavou. Ano, je to bezvadný, jenže to domov není. Pořád to není ten malý kousíček světa, který je naším soukromí.

Takže? Je domov mít střechu nad hlavou a mít kde spát, mít kde jíst?

Mít soukromí?

Jsem nespokojenec.

Myslím, že tohle to také až tak důležité není. Nebo je?

Občas se dívám ráda na život i optikou dětí. Ten pohled na svět a prostředí, není vždycky jen milý a dojemný. Děti někdy žijí i v rodinách, kde znají jen bití, nadávky, otec pro ně má jen zlá slova, facky, kopance, ponížení…matka je nebrání, naopak, kašle na ně a ony se musí o sebe starat sami, tak, jak to snad dokážou, nebo nedokážou, asi tak, jak to umí.

Ale ony nejsou slepé….vidí i jiné rodiny, jiné děti, kde není hlad, kde máma a táta všechny prostředky nevalí jen do chlastu, her a kde rodiče svý děti netřískají pěstmi a nevyhání na ulici. Naopak, ony si s nimi hrají, respektují jejich povahy, schopnosti, snaží se z nich dostat to nejlepší jinak, ne bitím…jsou jim rovnocenými bytostmi.

A tak jak? …tyhle děti …mají domov? Nebo si to myslí? Vnímají to tak?

Místo, kde trpí a kde je čeká jen ponížení, strach z trestu, nespravedlnost?

Není to ten domov, o který by stály víc, který jim docela určitě chybí…

Že takových rodin moc není? A kdo to ví?

S jistotou nelze vidět do podobných domovů nikdy.

Nemusí se tyhle věci odehrávat zas až tak v surealistickým a často asociálním prostředí. Často tomu bývá i naopak.

Kdo zmapuje ty dospívající holky, který se bojí každý noci, aby se neotevřely dveře jejich pokojíčků a nevstoupil ze tmy otec, otčim, bratr, strýc…

Domov? Nevím, dalo by se tento problém daleko víc rozvinout?…

Je tolik šílenejch možností a je pro mne další divná otázka místo dopovědi…. je domov prostředí, ze kterého bych nejraději odešel, nejraději na něj zapoměl? Byl by domov tam, kde nemám svý kořeny domovem? A jak to nazval líp? Je to stále stejný? Mám kde spát, mám kde jíst, mám soukromí…Je to prostředí, kam se vracím… a chtěl bych jiný? Jaký? Máma a táta, sourozenci, babičky , dědové… rodina… podařená, nepodařená, zvrácený hodnoty …sobectví…

I to je to domov? Byť posraný?

Děti se vracejí denně stejně…přece domů… ze školy, odkudkoliv….stejně jako ty, kteří mají doma pohodu…všechno fajn.. .a nemusí se bát, co se bude doma šílenýho zase dít.

Kdo tohle prožil, zná možná odpověď… netuším, ale myslím, že je to pořád domov… nenáviděný i ten, kam se těším.

Je to tedy otázka prostředí? Nebo vztahů?

Každý střípek je otázkou a nikoliv odpovědí…a tak to vezmu z opačného konce a tím je vlastně domov, jak jej cítím a vidím … Můj. Za sebe se pokusím.

Ale stále stejná a nelehká odpověď… probírajíc všechny ty střípky… je to tak šíleně široký pojem, ze kterého jsem vyloučila snad nakonec všechno, co jsem nazvala balastem…

Pokusím se nalézt jakousi kostru, osu, na které se dá něco postavit… vyjádřit…

Jenže už nyní cítím, jak je pružná, nestabilní, ohebná a možná ani ne pravdivá…

Domov pro mne představuje bezpečí.

Na velikosti prostoru, který mne obklopuje, nezáleží. Součástí toho bezpečí, jsem (je to divný…) i já…nebo bych snad měla být.

Domov je tam, kde byli mí rodiče, kde jsou dnes moje děti, místa, kam směřují mé vzpomínky, občas dojemné, třeba v podobě toho hrníčku, o kterém byla už kdesi zmíňka, vůně,všechny podoby bezpodmínečné lásky…

Jsou to fragmenty, které mne překvapí, které se dostavují bezděčně, aniž o nichž přemýšlím… vše, co přichází nevědomky, neovlivňuji to rozumem… je to pouhopouhý pocit.. A přichází nečekaně, v momentech…

Třeba když se vracím z nějaký delší cesty. Koukám z okýnka letadla a vidím pod křídlem maličký světýlka své země, svýho města, domy a silnice, svítící auta, pouliční lucerny, jako perličky náhrdelníku, jezera, jako koláče očí divných obřích postav, z fantastických filmů. Mají ocelově temný lesk a nebudí vůbec hrůzu. A celá ta zvláštní krajina je plná krásy, temných odstínů, ohnivých valérů kolem domů.

Vracím li se po dálnici a v dálce se v mlze obnažuje moje město, výškové budovy, věže, skály, reklamy, ten pocit zná asi každý z nás.. Slyším zvláštní melodie, který se nedají nikam zařadit.. je to směs krásných tónů, smíšený s hlukem ševelení silnice pod koly aut, ticha, které tichem ani náhodou být nemůže, protože zní a je proti všem zákonům, že jej slyším v podobě nepopsatelných zvuků…to zpívá moje město.. vracím se domů…sevře se mi hrdlo, jakési příjemně nepříjemné dojetí.. v duchu zaháním patetický slova o místě, který neskonale miluji… Domov.

Procházka po rodným městě… známá ulice, známej dům, známý dveře, jen klika na vratech je jiná, novější, po té stoleté, ani památky…jiná fasáda, ve dvoře areál Autoservisu, plácek u kostela, kde bývaly o hodech kolotoče, je zastavěnej jakousi praštěno fontánou s ještě šílenější, rádo by moderní, nic neříkající plastikou uprostřed. Je to jakoby sčítat rány po těle, počítat jizvy, které jsou dávno zacelené, ale z nějakého důvodu se obnažily tím nápadem, projít se po starých, tak známých a skoro intimních místech. Shledávám divnou bolest a nechce se mi už ani dál, po těch nezapomenutých ulic už vracet, necítím dojetí, cítím ryzí fyzickou bolest.

Domov je tam kde se sejdou moje děti.. já jsem ten domov, vím, že jsem jejich bezpečí… uvědomuji si svou roli, aniž bych ji nějak sama chtěla vystavit.. ona mi přirozene náleží…jsem jejich matka, matka svých dětí, svých vnuků, budoucích pravnuků a naše společné vědomí, o kterém se nikdy nemluví, je, že jsme vzájemně pevně a navždycky propojeni, že za tím našim spojenectvím, je důvěra, bezpečí.. Má role je nádherná, nezastupitelná, nikdo mi ji nemůže odepřít, nikdy o ní nepřemýšlím, je něčím všedním, samozřejmým, tím, že jsem…všechny malichernosti časem odplouvají a má rodina je pro mne nejvíc ..Nehraje vůbec roli to, že můj život se třeba v mnoha aspektech odklonil od mých snů…nemusí být zdaleka naplněn a vím, že ani není a nebude…v tomto směru, abych byla na jeho konci spokojena se vším, co mne neminulo a co mne míjí…Je to jen moje, soukromá a nikoho se netýkající věc. Podstatné je, že jsem se stala součástí jiných životů…mých dětí.

Děkuji životu, že mám to štěstí. Díky, díky Bože, pokaždé děkuji a vím, že je to nesmírnej dar, kterej nemusí platit navěky…

Mým domovem jsou i vzpomínky… maličký. Na dětství, na kousek louky za domem, na řeku, na cestu do školy, na prázdniny, na vůni plovárny, na malé kamarády, které když potkám, skoro nepoznávám a přece se mi něco uvnitř utrhne a tetelí, třepetá jako skřivan nad poli.. Maličký dárek v podobě kousíčku domova, maličká vzpomínka na štěstí, které, když prožívám, se vůbec štěstím nejeví..a přece se jím časem stává. Nejlíp se jim ale daří stejně jen bez konfrontace se skutečností. Minulost kontra dnes. Stejná místa a přece ne…

Mám doma ve skříni starý, bavlněný puntíčkový šátek. Tmavě červený.

Je starý, jak já sama… možná o malinko míň… dávala mi ho babička vždycky kolem hlavy, když mne bolívaly uši, nebo foukalo z polí a já s ní šla po staré silnici, co tehdy spravovali ještě chlápci, kterejm se říkalo cestáři

Ten šátek mi babička půjčovala, žadonila jsem o něj, svůj jsem odmítala.. Byl její.

Je to tolik neskutečnejch let! A já ho dodnes nevyhodila, nikomu nedala.. .starej, skoro už průsvitnej, tenoučkej šátek z červený bavlny.

Je v něm stále ta stará vůně.. Vůně modrýho nebe a větru, kterej se proháněl po dvoře mezi šňůrou na prádlo, vůně mýdla z jelenem, vůně léta, prádelníku s bílým povlečením, s ručně vyšívanými kanýry, vůně dešťový vody, který babička říkávala dešťovka a myla nám v ní vlasy a kterou sbírala z okapů do sudů, který byly pod těmi okapy, jakoby odjakživa, přistavený.

Je to všechno jak pohádky z říše, kterou už dnes nikdo nezná, jsou ale zas jiný pohádky, tak trochu bláznivý, praštěný. Ale vše je podle mne jak má být.. vzpomínky jiné, budou zas vzpomínkami na domov našich dětí, našich vnuků, pravnuků.. Vše je v pohybu, doba je jinak krásná a tak by se dalo vše ještě více rozprostřít a hledat další a další významy slov můj domov..

Pro mne je to pocit, bezpečí, hrdost, že někam patřím, pevný ukotvení, a je jedno, kde se žiji.. V tom to není.

Sama cítím a vím, že bych mohla žít i jinde, vzdálena tisíce kilometru od dnešní doby, od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala…kde žiji nyní…A byl to domov? Je to domov? Může být mým domovem nové místo, nový dům, jiný město, jiný světadíl..?

Ano, pro mne určitě ano…tam kde se rozhodnu, že chci být, nebo z nějakých důvodu se nyní nacházím. To spojení s mými blízkými, s mými vzpomínkami, s místy, kde protékal tok mého žití, je nesmazatelný, věčný. Je to o lásce?

Takže?

Takže jsem opět na počátku…ztrácím se v pojmech.. v pocitech dojetí o zvláštní blízkosti něčeho, co by mi mohlo býti po jistou dobu, z nejrůznějších důvodů odepřeno…

Domov.

Tak jak je to?

Stačí mít svůj pelíšek, mít kam jít, mít kam se vracet,…samota nebo blízkost někoho koho do svýho prostoru pouštím ráda a dobrovolně, protože je mi s ním dobře, těšení na někoho, na něco, chránit si ten maličký kousek země, který jsem uhájila sama sobě a i tak trochu pro ty druhé, kteří jsou mou inspirací, radostí, těšením, bezpečným kouskem na malém prostoru, kde není prostor pro strach zvenčí a kde je mi především dobře.

Jsem povahou stále tápající, nadšenou pro vše nové, přesto i tak nějak konzervativní, vím o svých stále tepajících touhách, které se nikdy nenaplní, o smutku pro vše odcházející…

Definitivní poznání a odpověď nemám vlastně dosud na nic, co se děje v mém životě.

Sklouzl mi pohled z klávesnice na knihovnu, kde se už roky nic nemění. Snad jen sem tam, nějaká kniha přibude. Před knihami je spousta maličkostí, kamínek z výletu od dětí, kýčovitá vázička, za pár šestek, maličká krabička z nevkusnou malůvkou Radhoště….desítky maličkých střípků, dárečky maličkých, z cest a přesto, že utekla spousta let… jsou nedílnou součástí domova mého.

A vzdát se jich ve prospěch estetična? Naopak, jsou pro mne tím nejmilejším, slyším v nich dodnes, radost a lásku, která zůstává součástí domova ve mně… což se občas, když utírám prach, bez jistého dojetí nemine.

Takže? Za mnou je plýtvání slovy a konkrétní odpověď nikde.

Omlouvám se.

(Peggy)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář