Okolo Třeboně

Jsem na Třeboňsku s kamarády na kolech. Po deváté ráno nestylově sedám do auta a jedu se mrknout na třeboňské náměstí. Jakási divoká burza starožitností… spíš blešák. Mezi lidmi paní s výrobky prý z chráněné dílny. Dal jsem dvacku. Výrobky v košíčku skoro vůbec nevidět… Kousek dál mě na stolku bleší trhovkyně upoutal nadmíru užitečný spisek  Lidový slovník zdravotní (“Příručka, která nesvádí ku škodlivému a mnohdy i osudnému sebeléčení a lehkomyslnému opomíjení řádné pomoci lékařské, nýbrž která sloužiti má k doplnění, vysvětlení i k důvěře v různé zákroky a nařízení lékařovy.”)

„Kolik stojí?“ ptám se.
„Kolik dáte?“ odpovídá žena za pultem.
Nene, nebyla to pravá Jiřina Švorcová – žena za pultem. Začala se handrkovat.
Nabízím padesát. Uchechtne se:
„Víte, jakou to má cenu?“
Shodli jsme se na osmdesáti. Mám trofej. Vždycky, když se odněkud vracím, vezu si rád něco na památku… Navíc bydlíme v penzionu Poutník.
Jednou jsem se zúčastnil debatního večera na téma Cestovatel, nebo poutník? A tam jsme se shodli, že poutník je něco víc. Něco, co má navíc duchovní rozměr… Sedám do auta a přemýšlím nad duchovním rozměrem mého odskoku do malebného města.
Vyjíždím okolo Třeboně a koně nikde. Zato mlha se válí skoro do jedenácti, ale pak jsme se po dlouhéééém večeru vyvalili my v cyklistickém a ona se strachy zvedla a zmizela. Stezky nádherné, všude plno houbařů s plnými košíky, sluníčko dalo koupačku v kudrnaté hladině rybníků.
Polykači kilometrů, co se třepou se na číslice na tachometru, už dávno odjeli. Teď je řada na nás. Žádní asfaltožrouti! Přijeli jsme se kochat.
Přestávka na oběd. Všude hospodští zblblí zdravou výživou. Lidi v křiklavých dresech do sebe cpou „cyklosaláty“. A co my si dáme, chlapci?
Cmunda s klobáskou a zelím? Toť pravá cyklistická krmě. A kofola? Ta by nás přivedla do odúmrtě. Jedna desítka v lesích nezaškodí.
Ozval se první provokatér:
„Půjdeme do rakvičky?“
No toto!
Ale sladká tečka by bodla!
Šli jsme do rakviček. Cesta zpátky je nejhorší nejen při návratu z osmitisícovek. Ty krásné placaté nekonečné lesní stezky mohou snad i zabít…
Nezabily. Penzion Poutník otevřel svou žíznivou náruč a plznička na uvítanou nás udobřila s osudem:
Byli jsme – a nebudem.
Když můžeš, tak musíš!
Užijme si, co se do nás vejde.

“Dej kobylám, to ti povídám, dej kobylám ovsa…”

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Ježíši, tohle to ten Krůta fakt umí nádherně..!!Jsem jako Ivett, všechno to úplně vidím.!Jen je mi o to víc líto, že už druhým rokem na mne čeká na balkoně kolo.. A nic.! . (Ale to je zase jedna blbá historie!)
    Panebože, tak jak miluju plavání, tak ráda jezdím na kole, jakoukoliv krajinou.Lesem, poli, vesnicemi, kolem řek…
    Rozesmála mne zmíňka o chlapcích “Cyklo”, jojo, to je naše česká specialita. Tihle pavoučci, nacpaní v dresech se všemožnými značkami, v helmičkách,( nedávno měl můj muž dobrou hlášku, ne tyhle upnutý,erotický, baletní kalhotky pro muže. Prý kouzelník Arnoštek! hahaha ) !Smrt v očích a štěstí na tachometrech. Oči zalitý potem a krví Někdy se mám chut jich i zeptat..ale nejde to, taky bych si na jejich místě myslela něco o otravných bábách.. Oni jsou šťastní a je to tak dobře. Každý máme to svý..
    Já jak autor, pořádný pivo, nejlíp černý, klobás, nebo to zelí, sladký nemusím.. A po tom pivu bych vyjela i NangaParbat!! Dík Honzo, to byla pohlednice jako sen.. Bohužel pro mne.

  2. NULI napsal(a)

    Tak tohle je trefa, okolo Třeboně jezdí zrovinka i naše nejmladší dítě se školním cyklisťákem! A Vaše povídání je bezva.

Napsat komentář