Nefalšovaný guláš

Mé kulinářské chuťové pohárky dostaly hroznou ránu. I úder je slabé slovo. Byli jsme prostě před několika lety pozváni na svatební hostinu. Manželka sice říkala, že její známá coby novomanželka je šetřílek až na půdu, ale všechna má nejhroznější očekávání byla prostě překonána.

Slavnostní orgie se konaly na faře, aby bylo pro všechny svatebčany dostatek místa. Ve velké světnici na sražených stolech u sebe zářily mísy s nádhernými zákusky. Když jste si ale protřeli oči, realita byla rázem jiná. Na úplně obyčejných talířích používaných v šedesátých letech minulého století zevlovalo několik seschlých cukrářských výrobků. To nic, utěšoval jsem se, snad další chod vše vynahradí.

„Kdo má žízeň, ať si skočí na chodbu do basičky pro pivo!“ Najatý pingl se chlubil, že mají dvě značky; Lobkowicz, to není vůbec nic, název druhého poloteplého moku si už nepamatuji.

„A flašku vrátit!“ křišel rozšafný číšník, „ne abyste si ji odnesli domů na památku!“

I to jsem zkousl a přestal myslet na žízeň. Dal jsem si kávu. Nevím, jestli byla pravá arabská, ale bylo to černé a teplé.

„Počkejte chvíli,“ nabádala všechny svatebčany maminka nevěsty, „uvařili jsme pro vás vynikající guláš!“ Marně mnozí namítali, že už jedli. Odněkud z povzdálí chodby do všech místností pronikal nakyslý pach. Neodvažoval jsem si určit původ jeho vzniku.

Záhy se začínalo roznášet nejhlavnější meny. Gulášek jedna báseň. Na mělkých talířích bylo cosi nahnědlého a tekutého, uprostřed plavaly tři kousky jakoby masa; babička takovým ubožáčkům říkala flaxy. A ke všemu se podával nejlepší křehký chléb, který už nenadýmal. Jak jsem byl rád, že jsem si dal alespoň kávu. A protože mnoho pozvaných přátel bylo z německy mluvících zemí, jistě po dlouhé cestě hlady šilhali, funěli u té prapodivné břečky a obdivně  pochvalovali: „Gutt!“

To přece není možné, aby se novomanželé posilňovali podobnou šlichtou, kterou chystali již tři předem a nedali na noc ani do ledničky, říkal jsem si v duchu. A kde vlastně jsou, když je tu nikde nevidím?

Žena se ke mně naklonila a spiklenecky zašeptala, aby ji nikdo nezaslechl: „Nechali si udělat svatební oběd v restauraci na náměstí, ale jen pro sebe. Za chvíli tu budou, ještě se musejí převlíknout!“

Nerozuměl jsem tomu, ale živě a závistivě jsem si představoval, jak se přejídají nadívanými kuřaty, řízky z toho nejlepšího telecího, jak jim stéká voňavoučký omastek po bradě, jak šampaňské teče alespoň maličkým proudem, jak se bodře poplácávají po ramenech, jak se chytře ujišťují, že nad všemi vyzráli.

Manželé přišli mezi obyčejný lid, až když bylo vše snědeno. Jen mi nešlo do hlavy, proč malý salonek vedle hodovní místností zůstává neustále uzamčen. Alespoň jsem nakoukl klíčovou dírkou, i když vím, že se to nesmí, na veselce už vůbec ne. Na prostřeném stole čekaly vybrané sladkosti a šunkové chlebíčky jen na mlsné jazýčky dvojice, jež v ten den tak slavně vykročila do společného života. Ostatní přece již byli po jídle. Po tak hrozné zkušenosti, i když jsem byl předem varován, jsem si umínil, že pozvu-li kohokoliv na návštěvu, nabídnu alespoň pár soust pohoštění, u něhož se dobře povídá. Stačí koupit kus libové vepřové kýty, kousky masa dozlatova osmahnout na slunečnicovém oleji. Na druhé pánvi se nechá cibulka zesklovatět, přidá se jedna živá červená kapie, tři čtyři balkánské kozí rohy v kyselém nálevu ze skleničky, hrst pravých hříbků, ne žádných jedovatek, maličko gulášového koření, drobet mleté sladké či pálivé papriky, maďarská nemá chybu, deset kuliček jalovce z kopců pod Cunkovem, trochu pepře, špetku soli, jednu či dvě kostičky masoxu. Nakonec, jakmile se vše smíchá dohromady, lze tajně přidat lžičku medu, zahustit střídou chleba, nejlépe předvčerejšího. Pro zjemnění chuti není k zahození ani jedno rajské jablíčko. A máte nejobyčejnější guláš na světě. Protože chlapi jako kuchaři jsou nesmírně ješitní a já mezi ně také patřím, hrdě své dílo nazývám gulášem nefalšovaným. Na to nejdůležitější jsem ale úplně zapomněl. Aby se povedl, musí se vařit s láskou.

Když se hosté ptají: „To dělal mistr sám?“ skromně přikývnu a tetelím se radostí.

Komentáře

  1. maya napsal(a)

    Nádherné.. Z vlastní zkušenosti vím, že jen pánové umí uvařit ten pravý, nefalšovaný guláš. A to nejsem zrovna špatná kuchařka.
    Když jsem četla tento článek, vybavilo se mi, jak každého 25.12. nás zvala tchýně na oběd a když jsme přišli tak jen nevěřícně prohlásila: “a vy jste nejedli doma? Já nic nemám!”. Samozřejmě, že jsem tchýni znala, před cestou jsem své syny naprala řízky a bramborovým salátem a chlebíčky,pitíčko a sladkosti vzala sebou.

  2. lukrecia napsal(a)

    Co by na to řekl šéfkuchař? Gulášek je vizitka kuchařského mistrovství. V poslední době se učíme vařit, jen pustíme televizi. A že jsou to specialitky! Taky si připomínáme, že existuje česká kuchyně. A mně vadí, že mi ukazujou jídla, která nikdy nechci jíst, ta jídla jsou vyrovnaná na talíři, který je ozdobně umazaný od omáčky, někdy se tam objeví i potvory, u nichž si nejsem jistá, že na mě nevybafnou. Taky bych je během jídla nerada chytala – a říká se tomu vysoká gastronomie. Vysoká asi proto, že jednotliví složky kulinářského zázraku vyrovná kuchař do jakési věže. Jsem vybíravá – patřím k choulostivkám, kterým není příjemné, když se na ně oběd kouká.
    Jíme očima, s tím se dá souhlasit, ale taky jíme, protože nám vyhládlo. Na ty pořady o vaření bych se nemusela koukat, můžu přepnout třeba na cestopis, jenomže já si pořád říkám, že se třeba naučím něco víc, než je průměr. A zatím vidím hlavně ty umáznutý talíře…

  3. Jan Porizek napsal(a)

    Bravo, děvčata. O tom, zda Mistr Stibor je i mistrem na gulášek, o tom bych si dovolil pochybovat. Že šéfkuchaři bývají téměř vždy chlapi, je známo. Avšak ženské, ty pravé ženské, ty vaří denně a již i potmě a bez knížek. A bez televizních kamer, a bez potlesku a téměř bez poděkování. Já doma po každém jídle vylizuji talíř a poděkuji. Neboť vaření je práce i umění současně. Bravo, děvčata. JP

  4. lukrecia napsal(a)

    Moc pěkné, Jane Pořízku. Uznání vždycky potěší. Průměrná ženská sama pro sebe neuvaří. Vždycky se nějak odbyde. Mnohé chystáme jídlo právě kvůli tomu uznání. A když se oběd nevydaří, což se taky může stát, nejsme smutné kvůli sobě, ale proto, že jsme neudělaly radost. Přísloví, že láska prochází žaludkem, stojí na pravdivém základě, jen je to nastavené jinak, než to běžně chápeme. Ani světový kuchařský fenomén nenavaří proto, aby potěšil toho, koho má rád. Kuchtí sobě pro potěchu a taky na kšeft. To je jeden ze zásadních rozdílů mezi veřejným stravováním a domácí kuchyní. Jestliže je v domácnosti pohodička, chutnají i škubánky s mákem jako ta nej nej gastronomická událost.

  5. Jan Porizek napsal(a)

    Svatá pravda, paní Lukrécie. “A když se oběd nevydaří”, není chyba v kuchařce, ale ve zmlsaném jazýčku strávníků. Jediné, co je opravdu nejedlé, je, když to v hrnci vzplane na uhel. Ale když kuchařku milujeme, není co řešit. // Lukrécia Borgia je, anebo není v rodové linii? S pozdravem. JP

  6. lukrecia napsal(a)

    Lukrecia v rodové linii není, ale starší synek mi tak říká už drahně let – kvůli bylinkám. S mou kuchyní to, jak pevně věřím, nemá nic společného, i když dítka bývají k rodičům velice kritická. Dneska se mi vydařilo hovězí na houbách. Zdravím LB

  7. Jan Porizek napsal(a)

    Ano ano, hovězí na houbách, to mám taky rád! Ale i ty škubánky! A Lukrecia, to byla známá travička z rodu Borgiů; ale již hódně dávno. Přeji k Vánocům, paní Lukrecie.

  8. lukrecia napsal(a)

    No právě, tak je to s tou přezdívkou. Ne, že bych někoho trávila, ale bylinky a rostlinné jedy patřily k mým zájmům. Když jsem čítala detektivky, rozčililo mě, že autoři znali jen ten kyanid. Přitom měli tolik úžasných možností! A už to bylo. Potomci hned vycítili, jak si dloubnout a přiznávám, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem na to přišla. Ona ta dávná Lukrecia byla možná i nešťastná ženská, která za svého papežského tatíčka a nezdárného bráchu nosila kůži na trh, možná ona sama nic zlého nespáchala, ale za všechny to odnášela, alespoň tím, jak vešla do historie. Tak už to na světě chodí.

  9. Jan Porizek napsal(a)

    Není sic zrovna nejvhodnější tázati se veřejně, ale nějaký kouzelný nápoj věčného mládí, nebyl by? Paní Lukrecie, nebuďte lakomá…

  10. lukrecia napsal(a)

    Něco by se našlo, ale ono to pomáhá jen subjektivně. Mnozí zoufalci zkoušejí alkohol. Pak se člověk cítí líp, nevadí mu, že pajdá a tělo cvičně vypíná některé funkce, aby zjistilo, nakolik jsou nezbytné. Po probuzení z mladistvého opojení dotyčného jedince bolívá hlava a kocovina je celkově nepříjemná. Utěšit Vás může jen vědomí, že čas je spravedlivý a na korupci kašle! Stárne každý. Ale můžu Vám doporučit tinkturu z lichořeřišnice, pár kapek čtyřikrát denně, čtrnáct dní. Organizmus se vyčistí, člověk je svěžejší a klouby bolí míň. Na kolena a bolavá ramena – hlavně před deštěm a chumelenicí, doporučuju kostivalovou mast. Ta si, za příznivých okolností, poradí i s vodou v koleně. A budete běhat jako mladík. Do očí světlíkové kapky a budete mít jiskrný pohled jako zamlada. Když si denně dopřejete celer a kousek petržele, k tomu čaj z kotvičníku, taky nějaký ženšen a dobré droždí, a když to všechno ve zdraví strávíte, budete víc funkční i jako mužský. Když to Vaše zažívání nesnese, budete zase moc pěkně běhat. Vyčistíte se horem i dolem a sotva zakašlete. To si netroufnete! Tak co, dobrý?

    • Jan Krůta napsal(a)

      A máme tu krásnou babičku kořenářku! Hurá! Kdo by nechtěl nejen k Ježíšku elixíry na to, abychom dobře viděli a chodili a vůbec – hýbali tím, čím se hýbat má! A taky aby ženy byly čím dál krásnější a my chlapi byli “víc funkční”! I když, Lukrécie, ta kombinace všeho, co jste jmenovala, musí být snad smrtelná: Petržel, celer, droždí…

      • lukrecia napsal(a)

        Taky to nemůžete pozřít všechno najednou. Jestli to zkusíte, možná budete úžasně běhat – a obavami z následků ani nezakašlete! Chce to všeho s mírou. Jak drastický postup zvolíte – rozumějte, rychlý – to je jenom na vás. Ale pamatujte, že naděje je to nejlepší, co člověku zůstává, proto je dobré, když nepřestanete doufat. Dokud vás nebude štvát svět, uchováváte si mládí. Pokud si člověk udrží veselou mysl a nadhled, obejde se bez léků i bez bylinek – v rozumné míře. Léky na tlak apod. jsou nezbytnost, kdo je nebere, není “in”.

  11. Jan Porizek napsal(a)

    Dobrý, paní Lukrecie, dobrý… Alkohol ne, to je vymítání čerta ďáblem. Postačí sedmička dobrého červeného. Víno není alkohol, ale koncentrované slunce. Také jsem chtěl zvědět, zda jste čarobějka bílá či černá. Píše se také, že mladé děvče pro staršího mužského je lééék. “Vyčistí se horem i dolem” jak psáno.
    Dobrý, paní Lukrecie, dobrý. JP

  12. lukrecia napsal(a)

    Přiznávám se, pane Pořízku, že nečaruju. Ono je to riskantní – co kdyby se kouzlo povedlo? Vínko je prý medicína na všechno, pokud ho není denně putýnka – proč ne? Já sice preferuju heřmánkový čaj – v něm je to sluníčko taky – ale svoje chutě nikomu nevnucuju. K tomu mládí pro staršího pána můžu jen připomenout názor moudrých a zkušených. Mužský, který věří, že ho mladá bude dlouho a doopravdy milovat, má nárok na papíry na hlavu. Také je známo, že když si mužský s opotřebovaným srdíčkem dopřává přílišného vzrušení, může ho klepnout – a už se to párkrát stalo. Dokonce jeden dřívější francouzský ministerský předseda nějak tak dopadl. Zubatá ho chytla zrovna při “tom”. A to si užíval s dámou nevalné pověsti. Pašovali mu ji do paláce. Někdy jsou i návraty do mládí zbytečné riziko. LB

  13. wbgarden napsal(a)

    Zbytečná rizika, návraty do mládí, no to se samozřejmě dobře říká, ale ty konce, ty konce…

    PTÁKOVINA DEFINITIVNÍ – modrá síla

    Všechno se vším souvisí
    a když nestojí tak
    visí
    a z puberty tě uzdraví
    až čas předkremační
    přípravy
    ve kterém což všichni
    víme
    snad i leccos
    pochopíme

    Jsou však pořád mezi námi
    tací
    co věří na kouzla
    s gravitací
    a někdy i pilulka je
    dobrá
    po ní ovšem ptáček
    zmodrá

    Definitivně…

    http://www.bestwallpapers.net.ru/private/img/prikol/creative_25.01.2010_026.jpg

  14. Jan Porizek napsal(a)

    To si nenechám vymluvit, paní Lukrecie, že nejste čarodějka. Vždyť KAŽDÁ ŽENA JE ČARODĚJKA. (Nikoliv čarodějnice). Z opatrnosti jsem chtěl vědět, zda magie bílé, či magie černé. Avšak podle hovězího na hříbkách a lektvarů z petržele, celeru a jiného u nás obecně rosteného, jistě čarodějka magie bílé, tj.
    pozitivní. Hlásím se do okruhu uctívačů. Přeji dobré zprávy při štědrovečerních magických obřadech. Přeji zdraví všem Vašim blízkým, jak jste psala dopisem Ježíškovi.
    JP

  15. lukrecia napsal(a)

    Moc děkuju, pane Pořízku. Uznávám, že v každé z nás je – když nic jiného – tak alespoň kousek ježibaby. Magické obřady konat nebudu. Kdysi jsem se zařekla, že nebudu vykládat karty a kamarádka mě přemluvila, já to předsevzetí nedodržela a v těch kartách se objevila nadcházející tragedie. Co má potom člověk povídat? Tak jsem byla zticha a nejhorší je, že ta tragedie vskutku nastala. Mohla to být náhoda, možná se doopravdy ukázala katastrofická budoucnost, protože karty nelžou, ale přesvědčená tímhle zážitkem prohlašuju, že veškeré rituály, věštění a čáry máry je dobré nechat být. Když něčemu nerozumíme, tak je lepší nepokoušet osud. Kdysi francouzský akademik prohlásil, že je nemožné, aby kameny padaly z nebe. A vidíte, přesto občas nějaký spadne. Když člověk něco nechápe, neznamená to, že to není. Dnešní Vánoce jsou svátky obžerství, a když to lidi potěší – proč ne? Nacpat si břicho, i v tom může být náramná radost.

  16. Jan Porizek napsal(a)

    Ano, souhlasím s Vámi, paní Lukrecie. A že jsou Vánoce svátky převážně obžerství? Proč ne! Vždyť jsou to svátky narození, a nový život je vždy důvodem k veselí. Zdravý a krásný človíček mezi námi. A dobrou noc přeji. JP

  17. lukrecia napsal(a)

    Díky, spalo se mi moc dobře. To obžerství je taky fajn, hlavně, když chutná. Člověk si má alespoň občas dopřát a užít si, že mu šmakuje. Právě Vánoce má každý slavit podle svého – co mu dělá radost. Pokud to není agresivní nátura, ta by se bez radosti měla obejít. A dietu je dovoleno jednou týdně porušit, tak proč si to neužít zrovna na Vánoce? Aby bylo veselo. My ženské to rády připravujeme, v tom je zase naše radost. Zdravím LB

  18. Bretislav Kotyza napsal(a)

    Milí přátelé na Brejlích. Takhle jsme přesně před rokem hráli hru Na tichou poštu s paní Lukrécií. Díky Janovi zůstal záznam. Ale dnes je vše poněkud jiné.
    A paní Lukrécie, ještě připravuje pro své milé hovězí na hříbkách? A lektvary trvalého mládí rychlého běhání? Zdravím a přeji. Ctitel.

    • lukrecia napsal(a)

      Zdravím. A tak zase – po roce – čekají tu Vánoce… Tuhle jsem vařila kuřátko na houbách, prsíčka pak nejsou tak suchá a když se přidá bramorový knedlík, má člověk hned lepší náladu. Lektvar rychlého běhu se hodí vždycky, dokud člověk většinou stíhá, je ještě jakž tak fit. Je to dobrý testík. Muž je mužem, dokud udrží meč a moč. To platilo o minulých Vánocích a platilo to v době vzniku této tradice. Na ledviny je bylinek hodně, hubnutí ale napomáhá svízel! V lékárně se dá koupit jako tinktura. Třikrát denně patnáct kapek a život bude o něco lehčí – zvláště cestou do schodů. Od cholesterolu prý pomáhá rozrazil, ale taky je dobré používat sádlo a furt, nejenom o Vánocích. Tu bylinku jsem ještě nevyzkoušela, je to bez záruky. Když to ale bylinkářky používaly po staletí…? To aby člověk trochu pookřál, ale bez veselé mysli se to nepovede. Taky je potřeba mít na paměti, že svátky, které jsou plné lásky a souznění, můžeme oslavit i laskavostí. Vykašlat se na nevraživost a nervozitu! Pak nám bude líp! Nezapomeňte dávat světýlka do okna, aby duše Vašich blízkých snáz našly Vás a domov. Aby o Vánocích nebyly opuštěné. Vy pak taky nebudete sami.

  19. Ajaja napsal(a)

    Tato svatební gulášová historka mi připomněla jinou, která se tradovala v rodině mé kamarádky – tam měli velmi skrblivého strýčka, kterému šli kdysi popřát k narozkám a on je pohostil – tatrankou spojenou s výzvou, aby nezahodili obal, protože jim na něj dá párek s hořčicí :-))

Napsat komentář