Nedělní rozjímání

stará žena1Ačkoliv v rádiu hrají písničku Ivana Mládka a svět je veselý sněženkami v záhonu za oknem, před chvílí jistý sociolog hovořil o stáří, neveselém demografickém budoucnu a v hlavě mi utkvělo jedno číslo: Devět z deset lidí v České republice neumírá doma, ale v nemocnicích nebo nějakém ústavu sociální péče. Přitom devět z deseti lidí by si přálo zavřít oči doma mezi svými…

A náhodou jedna z občasných synchronicit: V mailové poště jsem našel zásilku paní K.F., která mi do Brejlí poslala následující básničku.

Tu báseň napsala paní, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Mezi jejími věcmi ji nalezli pozůstalí, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál. Je prostá, ale pravdivá, až mrazí.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena,
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té, mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…

Teď už – MĚ uvidíte!

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    V poslední době se často ptám, proč se musíme dostat do této ponižující situace a prožít to peklo, nesouměrné žití těla a duše. Ptám se as,i nevím…. pro to, že teď vidím svou maminku, jak bojuje se životem v bezmocnosti. K jejím narozeninám, kterých se asi nedožiji :-), jsme ji nechali udělat foto knihu. Vše co jsme doma našli, z jejich alb, našich, se nám podařilo dát do jediný knížky. Už to mě vyděsilo…A až tu nebude (mám obavy, že ten čas se blíží blíž a blíž), někdo si tu knížku jen tak projde. Kokoliv, komu se dostane do rukou.
    A komu řeknou fotky to, o čem tu ta stará paní píše? Nám jo, ale… A tak vždycky, když na ni v poslední době myslím, nebo jsem s ní, svírá mi hrlo hořkost a pocit, že se rozbrečím. No někdy taky že jo! Uzlíček bojující
    o základní potřeby, o kterých my ani nepřemýšlíme, ponížení, že tomu tak najednou je. Musí. Ajá vidím tu krásnou, náhernou sedmnáctiletou holku na fotkách, s kamarády, s jejím psíkem, na výletech…směje se a je šťastná. Pak tu krásnou, sebevědomou ženu, s havraními hustými vlasy… Byla krásná moje máma… Je mi to všecho tak líto. A ještě blíž si uvědomuji, že stáří je nevyhnutelné a bojím se ho.. Tak dělám vše pro to, abych využila čas, který mne od toho opravdového a bezmocného dělí. Jedu víc, než kdy před tím.
    Ale tenhle závod nevyhraji.. Pokud.. možná tu nebudu dřív…takže úplně nejlíp, je být každý dne tím, kým jsem chtěla být po celý život.. Nesrozumitelný? Možná, ale je to o tom, nejen dávat, jak to dělaly naše mámy… a my ženský dosud…Tečka. Trocha sobectví. Brrr.. je mi nade mnou troh blbě…ale jak se s tím vypořádat líp? Jo, nikoho nezajímá, jaký jsme byli…dřív…a já to taky nikomu na nos nevěším.. ani na to nemyslím. Nemám pro vzpomínky místo ani čas. Teď je ještě ten náš čas k něčemu jinýmu. …pokud všechno co máme k životu od Boha daný, slouží. Smutný konce.. tak nějak o neděli blbý myšlenky. Jdu je rozehnat 🙂 a vy se mějte všichni jen hezky!!!!!Peggy

  2. Emma napsal(a)

    Milá Peggy, nesrozumitelný? Ale vůbec ne!(nebo jak pro koho?) To, o čem píšete, prožívám již čtvrtý rok. Přesně to, co jsem si přečetla, mi “běhá hlavou”, každý řádek jsem souhlasně odkývala…”Možná, ale je to o tom, nejen dávat, jak to dělaly naše mámy… a my ženský dosud…Tečka.”…to je náš problém! Milá Peggy, držím palce vám oběma.Emma

  3. Peggy napsal(a)

    Emilko, moc zdravím a děkuji…Přeji ti krásné jaro a ty nejpěknější dny !!! P.

  4. Jan Krůta napsal(a)

    Měli bychom co vyprávět, kdyby nás někdo chtěl poslouchat…jsem napsal před chvílí Kutilovi pod článek Dopičák.
    Včera večer (sobota 28.3.) jsem náhodně zachytil na TV Art nádherný francouzský film Láska. Normálně si dávám televizi místo šláftruňku před půlnocí. Jedni tam mlátí druhé a když to přepnu, jiní druzí střílejí jiné první.
    A najednou film, který vám vyrve srdce. Byl krásný a drtivý zároveň. Neviděl jsem začátek, ale i v té polovině bylo tolik síly opravdu umělecké výpovědi, že to následující dny hned tak nevymažou. I proto, že otázka stárnutí fyzického a možná už i duševního sešupu je pro některé čtenáře Brejlí je nabíledni. Vyprovádíme nebo jsme už vyprovodili naše rodiče a kácí se v našem lese.

Napsat komentář